Takovou ranní teplotu zaznamenali na Šumpersku v pondělí 23. ledna 2006. Ve večerních televizních zpravodajstvích se mohli reportéři přetrhnout, aby zjistili, kde a který teplotní rekord nebyl dosud překonán, a proč.

Při tak hlubokých mrazech bývá slunečno, a taky ano, dívám se prosklenými dveřmi, kterými se vstupuje na náš balkónek, a hledím přes zasněženou louku lesoparku pod vrchem Kváderberkem. Protější stráň je sluncem prosvícená víc jak v létě, protože na rozložitých bucích a dubech nezůstal po předvánočním vichru jediný suchý list. Park je opuštěný, nepřišli ani páníčkové se svými diktátůrky, oblečenými do teplých kabátků a vestiček. Po lesklé, zledovatělé pěšině poskakují dva kosi. Ve slunečních paprscích se tvoří na náledí tenká vrstvička vody, která zvolna stéká po povrchu a vyplňuje v ledu každou prohlubeň, všechny důlky, všechny trhliny - a když se na Kváderberk položí studený stín, ve čtvrthodině vodní vrstvička zmrzne. Pěšina se stává den ze dne hladší a nebezpečnější a když to bude pokračovat, Kváderberk se promění na Skleněný vrch.

Co asi dělá pan Smola? Pan Smola je bezdomovec. Sešli jsme se vloni v červenci. No - sešli - to nevystihuje přesně tu situaci. V červenci byla veliká vedra, vzpomínáte si, taky kolem třiceti stupňů, jenomže plus. K večeru chodí o letních prázdninách parkem hodně lidí, někteří si lehnou na trávník, někdo si přinese knížku nebo noviny, někdo pozoruje letící oblaka. Když se setmí, na palouku zbudou akorát prázdné lahve a zmuchlané papíry. Tenkrát jsem v šeru zahlédl ležící postavu a pomyslel jsem si, že tam v teploučké trávě nějaký pijan usnul.

Jitra jsou ovšem tady na severu i v létě pěkně studená. V pět ráno jsem se probudil, na balkonovém teploměru bylo +5 °C. Koukám ven - stejným směrem jako dnes - na louce leží ten člověk ze včerejška! Nehýbá se! Stalo se mu něco? Je mrtvý? Je v bezvědomí?

Co byste dělali v takovém případě vy? Letěli byste k telefonu a volali záchranku? Vysmáli by se vám. Vzali byste si na pyžamo sako a v pantoflích běželi k neznámému? To už je lepší, ale já jsem na sobě pyžamo neměl. Šel jsem pro triedr, který mám po tátovi, zachovalý Srb a Štys, 10x50, a pozoroval pana Smolu. Přirozeně, v té chvilce jsem nevěděl, jak se jmenuje, ale byl to on.V zorném poli jsem postřehl, jak se muž hýbe: vleže si třel levou rukou pravé rameno a když se posadil, viděl jsem, že je do půli těla nahý a na pravé paži má cosi bílého.

Když jsem k němu přišel, seděl na zemi dál, celý se třásl a na můj první pozdrav neodpověděl. Přiměl jsem ho, aby si přesedl na nedalekou lavičku, kde vycházející slunce začínalo trochu hřát. Ta bílá věc byl obvaz. Paže byla odborně obvázána od zápěstí až k rameni, v lokti ohnutá a zavěšená do obinadlové smyčky, zavázané vzadu na šíji. Dozvěděl jsem se, že mu v nedaleké nemocnici ošetřili PHK, kterou si včera ošklivě pořezal o sklo. Košili s dlouhým rukávem mu sestřičky nenavlékly; zastrčily ji do Smolovy igelitky a ve čtyři odpoledne ho vyšouply z ambulantní chirurgie do červencového vedra.

Já nemám kam jít - pravil prochladlý pan Smola, když jsem se optal na jeho bydliště. Díval se nikoliv na mne, nýbrž skrze mne, a chvěl se dál. "Něco vám přinesu," povídám, "takhle přeci nemůžete chodit."

"Hlavně napít," špitl Smola, "vodu, prosím vás." Od včerejšího horkého odpoledne nic nepil!

Doma jsem vzal z prádelníku dvě košile, se zapínáním až dolů, pulovr - už na tenis pár let nechodím - pár kapesníků, ponožky, cestovní mejdlo v papírové krabičce, do pet litrovky vodu, dva krajíce chleba, pár plátků sýra, tři letní jablka a na poslední chvíli jsem si vzpomněl na peníze. Vyběhl jsem z domu - a Smola nikde!

Neutekl, jenom se přesunul o sto metrů dál. Stál uprostřed palouku, zalitého sluncem, které už stálo pěkně vysoko na blankytné obloze bez mráčku. Předal jsem mu věci, pomohl jsem mu do rukávu vsunout zdravou paži a zapnout pár košilových knoflíčků a zasunout prázdný rukáv, aby neplandal - nakonec došlo na ty peníze. Heleďte, pane Smolo, povídám, dám vám dvacet korun, ale v drobných, abyste mohl městským autobusem do centra, tadyhle máte ode mne portmonku, protože byste mince mohl z kapsy vytrousit. Tady na konečné se pomoci nedočkáte, jděte na radnici a shánějte se po paní Karáskový, co má na starosti děčínský azylový dům, tam vám poradí.

Přikývl, poděkoval. "Vemte si taky tadyhleto," povídám a podávám mu ruličku cucavých bonbónů, "jsou s vitamínem cé."

Cukrátka odmítl s noblesou. "Díky, mám diabetes." Rozloučili jsme se. V poledne, když jsem nastupoval do autobusu, bylo ve stínu zase třicet stupňů a na lavičkách v parku nebyla živá duše.

Včera v Praze na Letné postavili konečně vojáci stany. Vytápěné, prostorné, s dobrými vojenskými kavalci, určitě tam bude i teplá voda, možná i zdravotnický podpraporčík. Mrazy zvolna polevují - ráno asi nebude rtuť ukazovat minus dvacet, nýbrž minus patnáct. Jako kdyby to nebylo jedno... V šest nula nula budete muset, chlapci, vypadnout, řekne major, který tam tomu azylovému táboru velí. Hubeného pana Smolu tam nevidím. Ten zůstal určitě někde tady na drsném českém severu, v Ústí nebo v Lípě nebo nedej bože, v Teplicích...

© Petr Kersch, Děčín, leden 2006

Psáno pro Neviditelného psa