Není nad to si pořádně hrábnout. To se to potom večer usíná. A v zimě, jako je ta letošní, není nad to, hrábnout si na běžkách. Proto jsem se vypravil na tradiční orlický maratón, ovšem na rozdíl od mého táty bez ambic a čistě výletnicky. Pro něj je to událost roku. Sestavil dokonce svůj vlastní tým. Verbování nových členů probíhá po celý rok, ale jeho intenzita se s přibližujícím se „orličákem“ stále zvyšuje. Tak například při návštěvě příbuzných v září padla první zmínka o závodech až asi po dvaceti minutách konverzace, ale v polovině ledna, kdy se táta stavil u mě na koleji s proviantem, což byl mimo jiné pětadvacetikilový pytel brambor a dvě plata vajec, prostě podpora města venkovem, se už místo pozdravu mého spolubydlícího přímo zeptal: „A jak jsi na tom s běžkama?“

Tátův tým nemá jméno, ale zato má jasně daná pravidla. Nikdo nesmí být lepší než jeho vedoucí, jinak má padáka. Tátův tým sestává ze tří máminých bráchů, ženy jednoho z nich, dvou mých a několika jeho kamarádů a mého bratrance, který byl ovšem loni vyloučen okamžitě poté, co ho táta objevil na výsledkové listině o mnoho míst před sebou. Dva z máminých bráchů se do týmu dostali z čiré nevědomosti, třetí z ctižádosti. Čombe a Vojta neodolali tátovu vábení a ačkoli na běžkách nestáli mnoho let, šli do toho. Čombe dokonce tak rychle, že už asi po hodině vymývání mozku skočil na půdu, a když sfoukl prach ze starých artisek a zjistil, že sedmdesátkové boty mu pořád ještě padnou, prohlásil, že klidně pojede. Třetí brácha, Vašek, orientační běžec z Prahy, který s tátou soupeří na všech sportovních kolbištích, bral celou záležitost vážněji. Nakoupil vybavení, naběhal kilometrů jak Forrest Gump a teprve pak souhlasil také. Všichni tři ale nakonec dopadli stejně. Díky dosaženým výsledkům zůstávají v týmu.

Tátova metoda získávání nových členů je prostá. Počítá s tím, že každý člověk chce zažít něco výjimečného, každý si chce něco dokázat (a čím je onen zdolávaný Everest větší a realizace plánu nesmyslnější, tím lépe), každý se rád stane součástí nějakého zájmového kolektivu. A ona formule „nesmí být lepší než vedoucí“ zde není kvůli tomu, aby si táta připadal jako borec, ale proto, že případný neúspěch kteréhokoli z členů (kromě táty samého) se dá vlastně interpretovat jako úspěch. A nakonec, kdo by alespoň jednou za rok nechtěl zažít tu chlapskou atmosféru vzájemného hecování a srandy.

Průběh letošního závodu byl pro tátu podstatně bolestivější než jak tomu bylo v minulých letech. Po celou dobu na trati totiž nezahlédl jediného ze svých soupeřů (tím myslím nikoho z jeho týmu, protože člověk si musí tu obrovskou masu soupeřů redukovat na malou, a tudíž obsáhnutelnou a psychicky zvládnutelnou skupinku „svých soupeřů“, pátý ve svém týmu nebo dvacátý ve své kategorii zní sakra lépe než dvoutisící dvacátý osmý celkově). S pesimismem, který je vlastní všem sportovcům (viděli jste někdy fotbalistu hodnotit svůj výkon kladně?), tedy usoudil, že je z týmu poslední a, jak mi po závodě řekl, více než dvacet kilometrů ho děsila myšlenka, že bude proto muset všechny ty „hajzly“ ze svého týmu vyrazit. Zbytek závodu se pak snažil rozluštit, co znamenal sen, který se mu zdál v noci před závodem, ve kterém vystupovaly ovce s kozími hlavami a naopak, ale to už patří do jiného příběhu. Když dojel do cíle, mimochodem ve výborném čase, a byl zde vítán členy týmu, již přestrojenými a odpočatými, zmohl se jen na poznámku „jste dobrý“. Pak odešel a dlouho s ním nebyla řeč. Až ve školní jídelně na pozávodním guláši, když mu přišla gratulace od strýce Vaška, se dozvěděl, že polovina jeho týmu závod vzdala a ostatní se umístili daleko za ním. Ohromně se zaradoval, protože prý už měl před očima hrozivý obraz dalšího vývoje: sám se plahočí pustou tratí ročníku 2008 a kolem něj bez zájmu projíždí členové nově vzniklého týmu Sirotci.

Když jsem pak seděl se závodníky v hospodě a poslouchal jejich zanícené rozbory (hlavně pak ono nesmrtelné „ty vole, kdybych já nepromazal“), začal jsem litovat, že jsem si to číslo nenavlékl taky. Bez něj to prostě není ono. Bez něj je to jak filmy Zdeňka Trošky. Nevážná zábava. A přitom co bychom měli v životě brát vážněji, než právě srandu. Takže to vypadá, že za rok pojedu taky očíslován. A protože jsem na běžky docela dřevo, čeká mě u tátova týmu dlouhá a světlá budoucnost.