Mladá žena se založenýma rukama a pohledem skloněným před špičky bot odcházela od domovních dveří, z nichž vyšla. Na rohu domu ji však dostihl muž, který jednou rukou dělal eliptická gesta a druhou ji táhl za loket zpátky. Žena se mu snažila vytrhnout a jít pryč, ale zdálo se, že se nesnaží dost, že kdyby jít pryč byl její skutečný úmysl, škubla by sebou razantněji a vzdálila se rychleji. Pak bychom i my na zastávce měli ve scéně jasněji. Takhle však dělal její odpor dojem nepříliš přesvědčivého hereckého výkonu. Žena se nechala mužem dovléci až zpět ke dveřím (dobrých dvacet metrů), a potom vešli do domu.

V autobusu jsem to domyslel: napadlo mne, že na chodníku před domem hrál on mnohem víc, než ona; ona chabým odporem jen zakrývala potřebu nechat se přesvědčit, že ji před chvílí odmítl pozvat dál nikoli kvůli milence, ale skutečně kvůli ožralému a oplzlému známému, kterého u sebe nechal z dobroty přespat. Zatímco on se rozhodl předvést své rozhořčení nad její nedůvěrou způsobem daleko dramatičtějším. Zároveň si uvědomoval, že drama, kvůli jehož věrohodnosti ji právě vleče za důkazem o jeho cti, by mělo nejvýše ve dvou třetinách schodiště (i když raději níže) co nejpřirozeněji vyvrcholit jeho účinným monologem plným výčitek a uraženectví, kterým ji zatíží vinou a obrátí k odchodu, během něhož – a to by bylo ideální – by mohla zpytovat svědomí.

A tak kdybychom dosud stáli na zastávce, viděli bychom v krátkém čase druhý odchod téže ženy. Je tu však jeden rozdíl: žena se teď před domem rozpláče. Neodchází totiž zatížena vinou, ale jistotou, že její přítel má v bytě milenku. Čím silněji jí svíral loket, čím dramatičtěji ji táhl zpět do domu, tím více se bála chvíle, kdy na schodech jeho sevření povolí a on se před ní zase postaví jako mluvící zástěna, kterou už nebude poslouchat. Toho okamžiku, který přišel na dvaačtyřicátém schodě, se snad bála víc než možnosti, že by stanula tváří v tvář udivené slečně holící si ve vaně ohanbí.