Velký rozkol mezi filozofiemi Východu a Západu můžeme jednoduše vysledovat v samém myšlenkovém původu obou velkých náboženských systémů. V jednom pravda a vykoupení přichází od člověka, který je synem Boha, tedy vyvolený významný nositel pravdivého poslání, v dalším jsou pravda a vykoupení přinášeny běžným člověkem, Siddhartou Gautamou, řečeným Buddha, který prošel jistým druhem spirituální cesty. Zatímco v prvním náboženském systému je vytvořen model hrdiny, který je schopen obětovat vlastní život ve jménu dobra pro ostatní, v druhém hrdina nemá božský, ale naprosto lidský původ. Faktem tedy je, že se dokážeme spíše ztotožnit s tímto posledním typem hrdiny, který má stejný lidský původ jako my, než s tím, kdo přichází z božských sfér pro nás naprosto nesouměřitelných, a tedy také nenapodobitelných.

Zde se tedy nachází jádro dalšího velkého rozdílu, který vychází hned z prvně jmenovaného. Pokud je hrdina božského původu, pro mě, ubohého smrtelníka, je jako takový nedosažitelný, mohu ho tedy brát pouze jako absolutní vzor, který lze jen pasivně následovat. V druhém systému, tedy orientálním náboženství, mi lidská podobnost Buddhy s mou lidskou bytostí přirozeně umožňuje konat stejně jako on nebo dokonce následovat jeho cestu. Buddha nám ukázal směr, který sledoval, a výsledek, kterého dosáhl. Je pak na nás rozhodnout se, zda jeho cestu sledovat či ne. Takto svobodně se ale můžeme rozhodnout jen v případě, že nad námi nebylo ustanoveno božstvo ve smyslu "já, Bůh, jsem ti poslal svého syna a ty musíš dělat to, co ti říká, jinak budeš zatracen".

Buddhismus učí, jak se vyhnout neštěstí, ukazuje cestu, možná jen jednu z mnoha, směrem ke štěstí, ale nenutí žádným způsobem k jejímu následování. Ukazuje pouze bytí a přestavuje praktické návody. Je pak na nás a na každé lidské bytosti rozhodnout s naprostou volností, jak konat. A toto je klíčové slovo: svoboda. Ve východním filozofickém směru má jedinec opravdovou svobodu volby, neboť díky stejnému původu jako Gautama se může dostat na jeho úroveň, a tím si i osobovat stejné právo moci rozhodovat o své cestě. V podstatě by se ve zkratce dalo říci, že buddhismus je spíše určitá terapeutická technika než opravdové náboženství. Ale právě proto a díky své tisícileté historii se může rozhodně pyšnit více úspěchy.

Další velká propast, která se tvoří mezi těmito dvěma směry, je tak osamělost, kterou západní systém nabízí v modelu božské záchrany, kdy osoby prakticky rozděluje do dvou kategorií: hrdinové, božstvo jako Ježíš, apoštolové a svatí, a pak všichni ostatní. Jedinec žije v neustálém vědomí, že je součástí slabší skupiny, té nebožské, a že minimálně v tomto životě není v jeho silách dokázat být jiným, než je. Tak si s sebou nese tu nevyčerpatelnou a drzou potřebu změnit realitu. Ve východním směru tento problém není, protože lidé jsou si již z principu rovni: žádní hrdinové nebo svatí, jen běžní lidé, všichni podobní, kteří procházejí vlastní cestu s různými výsledky. 0všem na počátku jsme všichni lidské bytosti.

A je také dobré doplnit, že tato potřeba být něčím čím, ve skutečnosti nejsme, je doprovázena pocitem viny jako trvalým a nesmazatelným postojem ve vztahu mezi člověkem a Bohem. Stačí pomyslet na prvotní hřích, kterým jsou všichni lidé automaticky poskvrněni bez ohledu na to, co konají ve svém životě, jen díky skutečnosti, že se narodili. Tedy v západním pojetí se již rodím špatným.

Zde se samozřejmě spojuje teologická manipulace a církve, které stvořily vlastní moc na základech filozofických myšlenek a západního náboženství, které byly zmíněny výše. Ten, kdo je vinen již samotným faktem existence, bude lépe manipulovatelný, protože jeho vina je nenapravitelná a jediná cesta směrem ke spasení je vyhrazena knězi neboli samozvanému zprostředkovateli mezi člověkem a Bohem.

Tato situace čistého rozdělení mezi božského hrdinu a hříšníka způsobuje podstatnou ztrátu osobní zodpovědnosti. Pokud se narodím s vědomím, že jsem v každém případě hříšník, bude pak pro mě jednodušší ospravedlnit moje nesprávné jednání právě proto, že prvotní hřích mě zbavuje zodpovědnosti a poslušnost vůči zprostředkovanému teologickému dogmatu mi přináší klid díky víře, že je možné lehce získat odpuštění při zpovědi.

Z tohoto pohledu to ale paradoxně vypadá, že je východní systém mnohem demokratičtější než západní. Zde naopak historická snaha o demokratický systém, i když při četných útrapách, mohla fungovat jako náhrada vnitřního demokratického principu, který vycházel z filosofie, stejně jako ta východní, která staví všechny na stejnou úroveň, bez rozdělování na lidi a bohy.

Dle mého názoru je právě toto velký rozkol mezi dvěma způsoby chápání lidí a světa: rozdělení v západním systému nebo spojení v systému východním. Spojení nejen směrem k ostatním, ale s celým vesmírem, jehož je člověk plnou součástí, neboť není jen obyčejným cestujícím projektovaným k božskému obrazu, tak jak je tomu v prvním filosofickém směru. Je známo, že v lidských bytostech je stále přítomen původní pocit neštěstí a nejistoty, spojení s ostatními s sebou ale přináší radost, spokojenost a naplnění. Jedním slovem: štěstí.