1. Jak se skládá mozaika

Chodí-li člověk nějakou řádku let po světě a sleduje jeho dění, může se zachovat dvojím způsobem. Vnímat je, ale nezamýšlet se nad ním, řadit je prostě k jevům s nimiž beztak nic nepořídíme, jako třeba že prší nebo že nerostou houby, a obrátit pozornost k výsledkům fotbalové ligy. Nebo se jmeme své zkušenosti třídit, srovnávat, analyzovat a shledávat mezi nimi souvislosti. Přinejmenším takové, které se týkají nás samých; nebo, v případě vyššího stupně zvídavosti, počneme ze zkušeností usuzovat na zákonitosti, jimiž se řídí dějiny a lidská společnost. Je to pokus obsáhlý, nevylučující omyly. Zpočátku také dost neuvědomělý a chaotický; ve svém mládí shledává pozorovatel útržky jakýchsi příčin vedoucích k jakýmsi následkům, ale nenachází mezi nimi zatím souvislost, nerozeznává dosti zřetelně příčiny od následků a občas je navzájem zaměňuje. Mládí je věk, kdy má pozorující člověk nejblíž úsudku, že dění ve světě je nahodilý chaos. Pakli ovšem nejde o mládí ideologicky infikované a úsudek nakukaný, ale tím se můžeme zabývat později.

Někdo na tomto stupni uvízne, jiný ne. Neuvízne-li, začne o něco později s překvapením shledávat, že doposud neutříděná pozorování jsou cosi jako hromádka pestrých kamínků, z nichž se začíná skládat obraz nekonečně složité mozaiky. Je to mozaika zatím velice řídká a neúplná, i zastaví se opět mnozí na této úrovni a řeknou si, že bezpochyby jakýsi pořádek a zákon světu vládne, je ale zbytečné o něm hloubat, protože se beztak ničeho nedohloubáme. Už tady přece byli jiní mistři, filosofové, myslitelé, vizionáři, ano i proroci, věrozvěsti a spasitelé a nedohloubali se také ničeho nepochybného, jak je možno shledat, když jejich vize prošly zkouškami času. To je okamžik, kdy se leckdo rozhodne přijmout nějakou nauku už hotovou, protože cítí potřebu uceleného názoru na funkce světa a dění v něm, netroufá si ale vytvořit vlastní.

Někteří se vydají po započaté cestě dál. Pominouce hotové systémy i prefabrikované návody k myšlení, pokoušejí se mimo ně i nad ně dál sestavovat svou mozaiku. Kdo se pro takové počínání rozhodne, musí vědět, že se bude dopouštět omylů; že jak čas půjde, bude jeho mozaika dávat obraz čím dál celistvější, nikdy ale definitivní. Že bude kráčet po své cestě v osamění, protože nenajde nikoho, kdo by ji s ním zcela sdílel, leda souputníky na chvíli se přibližující a opět se vzdalující k vlastním mozaikám. Bude nacházet mnohonásobek odporu než souhlasu; a musí se ubránit velmi lidskému pokušení považovat stavitele jiných mozaik za mezky. Mnohý kamínek zasadí špatně a on mu bude dělat naschvály; bude mu zkreslovat obraz a svádět k dalším chybám, dokud neladící díl své mozaiky nerozmetá, mylně zasazený kamínek nenajde a nenahradí správným. Velmi často, ba zpravidla se to nepodaří; každá osobní mozaika má své kamínky, jež ji zkreslují. Snad kdesi v nekonečnu, ve vyšších, lidským smyslům nedosažitelných sférách je skryta absolutní Pravda, vidíme její záři, ale nemůžeme jí dosíci. Je třeba, aby to věděl každý, kdo sestavuje svou mozaiku: aby tak činil s pokorou a skromností, protože démon Omylu mu už možná stojí za zády a směje se mu.

Nicméně stojí v učitém bodě za to ukázat nehotovou mozaiku ostatním. Ne je poučovat nebo obracet na svou pravdu, ale srovnat jejich obrázek se svým. Obohatit se jím, protože se dá čekat, že zasadili leckterý kamínek správněji. K tomu je třeba vlastní názor uspořádat a možno-li, sepsat. Odhodlával jsem se k tomu počinu už od nějakého času, ale vždy mě odradil pocit odporu k vlastní neskromnosti i nedostatečnost bodu, na němž jsem se s vývinem svého názoru ocitl. Pokaždé jsem si řekl… ještě počkám, až se má mozaika vyvine k větší ucelenosti, až se ještě o krůček přiblíží k oné nedosažitelné záři na obzoru, až seberu i ten poslední kamínek.

Nuže, dospěl jsem do věku, kdy může být ošidné pronášet větičky jako až potom a ještě počkám. Každý sebraný kamínek může být poslední. Toto je můj názor na dění světa, jaký v přítomném okamžiku je, chcete-li, má soukromá filosofie. Nepředkládám ji nikomu k věření ani k následování.

2. Názor a definice

Nečekám ovšem, že bude každý s obsahem těchto úvah bezvýhradně souhlasit; spíš mi čtenáři říznějších povah vynadají, protože jsem se nestrefil do jejich názoru. Inteligence, rozum, nadání pro to či ono jsou dány člověku zrozením, svůj názor si ale musí vytvořit každý sám, je-li toho schopen. Děje se to jak už naznačeno: postupně, získáváním zkušeností. Čím bohatší, všestrannější zkušenost, tím dokonalejší názor; zkušenosti pak jsou rozprostřeny v prostoru a času v nekonečném množství. Proto kolik je myslících lidí, tolik i názorů, proto se nikdy nemůžeme shodnout na společném pohledu na svět. Kde se něco takového zdá vyskytovat, mějme se na pozoru, neboť jsou nablízku ti, kdož by nás rádi spráskali do jednotně bučícího stáda.

Pokoušíme-li se zformulovat svůj názor, neusilujme o naprostou objektivitu. Nikdo neví, co je objektivní; obvykle je tím míněno podřízení vlastního názoru dogmatům doby. Názor je věc příliš neurčitá, neostře ohraničená, každou novou zkušeností se měnící. Kdybychom jej v zájmu objektivity chtěli nastrkat do přesně vymezených škatulek, potlačili bychom svůj jedinečný přínos k poznání celku, zůstal by z něj plytký, nudný žvanec předžvýkaných myšleneček. Na druhou stranu se nesnažme za každou cenu o odlišnost, abychom byli zajímaví; právě tak se neřaďme do jednotného šiku stejně smýšlejících jen proto, abychom nebyli pokládáni za podivíny. A nebojme se vybočit ze středního proudu nebo, jak se po modernu říká, z mainstreamu. Mainstreamy jsou jednou takové, podruhé onaké, vždy ale plné povrchností, předstírání, zastírání, pomíjivých mód. Nemáme proč činit své duši takové násilí.

Každá úvaha jednou dospěje k takovému či onakému závěru. Než ji předložíme k posouzení jiným, měli bychom provést shrnutí a lze-li, obsažené jevy definovat. Zajisté není definice totéž co pravda; nelze však vyjádřit pravdu, aniž jevy byly definovány. Jinak se debata rozplizne, jeden mele o koze, druhý o voze, k ničemu nedojdeme a rozcházíme se v rozladění. Plné shody nedosáhneme nikdy. Dokážeme-li však přesněji určit předmět debaty, můžeme v ní postupovat do hloubky a najít společného jmenovatele; a není názorového rozdílu tak zásadního, abychom vyšedše ze společného jmenovatele nemohli budovat společenství myslících lidí.

3. Naše doba

Žijeme v prolhaném, úpadkovém čase. Dnešní mládež nemá úctu k rodičům, moudrosti a zkušenostem stáří se vysmívá, je skrz naskrz zkažená, nezná trpělivost a sebeovládání. To jsou velmi varovná znamení; není pochyb, že ohlašují pohromu a zánik lidstva. (Hieroglyfický nápis z období střední říše egyptské, 2100 – 1700 př.Kr.)

Bylo to v roce 2007, kdy jsem tímto čtyři tisíce let starým citátem uvedl jeden ze svých článků s úmyslem předvést čtenářstvu, jak každá generace má svá znamení pohrom, své zdání prolhaného, úpadkového času, jenž nemůže skončit jinak než zánikem, a to brzy. Vyslovil jsem své mínění o vývoji, jenž může mít své kličky a smyčky, uzle a zapletence, nicméně v součtu všeho směřuje od nedokonalého k dokonalejšímu, třebaže plné dokonalosti dosáhnout nikdy nemůže. Dnes, po dvanácti letech, bych už takový článek nenapsal. Svět se jistě bude ještě nějaký milion let točit, je však otázkou, jak bude vypadat a budou-li na něm ještě žít nějací lidé; a ne za miliony, nýbrž za sto let. A budou-li, kolik a v jakých podmínkách. Varovná znamení… ne že by se neukazovala už dřív. Nepokládali jsme je však – včetně mě samého – za tak závažná, abychom se museli hned zbláznit, ani za zvlášť nová; své potíže přece měla každá historická epocha a pokaždé z nich lidé našli cestu ven, třeba i za cenu strádání a přechodného úpadku, proč ne my dnes a tady. Všechno je řešitelné, říkal jsem si, jen to vzít za správný konec.

Současná situace je ale nová, a správný konec není k nalezení. Ještě nikdy se lidstvo nenamnožilo do takové záplavy schopné udusit vše, co vytvořila předchozí tisíciletí; ještě nikdy se nestalo, aby vývojově nejvyspělejší civilisaci hrozil zánik a náhrada jinou, ve vývoji zaostávající. Tím hůř, že mnozí dělají, jako by měli recept spásy v kapse, jen přesvědčit ty ostatní, osly a nevědomce, aby je následovali. Nechci se jim příliš vyšklebovat; jejich recept má leccos do sebe. Trpí však dvěma nedostatky, z nichž jeden je nechtěný, plynoucí z věčného optimismu budovatelů nových, lepších světů, druhý, obávám se, až příliš chtěný. Vizionářů, vybravších si z celé nabídky možných alternativ tu nejpříznivější, načež to s ní zákonitě přivedli k monumentálnímu maléru, jsou dějiny plné. Lze jim přiznat dobrou vůli, ta je však nevyvazuje z viny za malér. Vyvoďme z toho první poučku: V odhadu budoucnosti se neřiďme přáním. Počítejme se všemi myslitelnými alternativami a navrch přidejme i pár nemyslitelných; mějme na paměti, že dějiny jsou zlomyslné zařízení dávající mnohem častěji zapravdu prognózámčerným než růžovoučkým. Zařiďme se podle toho a třebaže se do skutečnosti ani pak přesně nestrefíme, budeme jí blíž.

Druhý hřích je obtížněji prominutelný. Ti, kdož dnes sčítají znamení nadcházející potopy světa v důsledku oteplování atmosféry, či naopak odmítají vzít na vědomí potopu v podobě davů hrnoucích se z podvyživených koutů světa na blahobytný – zatím - Západ… snad i oni jsou vedeni dobrou vůlí, i když nevím. Počínají si však tak, jak je zvykem neseriózních badatelů, nechci-li mluvit rovnou o šarlatánech: vytvořili si teorii, k níž pak klopotně shledávají důkazy, přičemž hodící se vykřikují hlasy velikými, nehodící se zamlčují nebo bagatelizují. To ovšem může vést leda k fiasku, a kéž by jen jejich. I vyslovme druhou z pouček: Snesme nejprve na hromadu všechny doložitelné skutečnosti, především číselné údaje. Zvažme je nepředpojatě a až teprve poté z nich odvozujme teorie, máme-li tu kuráž. Ani pak je nevyhlašujme za neomylné orákulum, což by snad mělo být samozřejmé, ale jak se zdá, není.

4. Co jest a co býti má

That, which ought to be, is the eternal obstacle to the discovery of that, which is. (To, co by mělo být, je věčnou překážkou zjištění toho, co je. Skotský ekonom John Ramsay MacCulloch, 1789-1864)

Ještě než přistoupíme k vytváření analýz a závěrů, musíme se rozhodnout, jakou cestou se chceme vydat: buď se pokusíme dobrat obrazu světa a jeho funkcí, jaké jsou, nebo jaké bychom je rádi chtěli mít. Buď budeme skládat obrázek skutečnosti, nebo obrázek přání. Jakkoli vím, že zhodnocení má stát až na konci, vyslovím hned předem soud nad touto duplicitou: bádat nad tím, jaký by svět správně měl být, je víc než chyba; je to hloupost a nadutost. Kdo tak činí, vyslovuje přesvědčení, že svět je udělán špatně; že jeho systém nefunguje; že pět či kolik miliard let vývoje se ubíralo nesprávným směrem a po celý ten čas se čekalo na něj, Velkého Opravce, až přijde a šišatý světa běh uvede do správných kolejí. V tom duchu bylo sepsáno mnoho důmyslných teorií a vytvořena řada filosofických soustav, jejichž tvůrcům nelze upřít poctivou vůli, ušlechtilost, mnohdy genialitu i záblesk božské jiskry; přesto vždy zcela selhaly, vyústivše do katastrof. Po nejméně dvou staletích takových pokusů je snad už možno vyslovit závěr: Co se ani na sto a první pokus nepovedlo, bylo ze samé podstaty chybné, zákonům přírody a dějin odporující, srovnatelné s hledáním kamene mudrců za císaře Rudolfa II. Přesto je stále dosti těch, kteří se zápalem hodným lepších věcí i nadále běží pod prapory světaspásných idejí buď dávno vyčichlých a selhavších, buď zbrusu nových, na své selhání teprve čekajících. Samostatně uvažující člověk by řekl, že je lze přijmout pouze s velkou dávkou uzavření se pochybám a vzdáním se nároku na vlastní názor. Ano; ale to přesně je, co nesamostatné duše hledají.

Vidina světa, jaký by měl správně být, vychází z pochopitelných lidských přání. Z představy, jak by se měl svět a čas chovat, aby se nám pěkně, příjemně, bez otřesů a bolestí žilo. Aby se nedělo nic zlého; a zlé je to, co nemáme rádi. A jelikož nelze zlé dění vyloučit, ať se tedy raději neděje nic. Ať zůstane svět, jaký je, ať se nám pod rukama pořád nemění, protože každá změna je provázena nejistotou. My chceme jistotu, jiným slovem znehybnění. Zdálo by se, že zbytečno je dovozovat pošetilost takových snah a přání. Že vesmír nemá v úmyslu podřizovat se volání jednoho z živočišných druhů na jednom z miliard těles nebeských, notabene z nejmrňavějších, po pohodlí a neměnnosti. Jelikož však právě toto je esencí tolika filosofických a věroučných systémů, není darmé si to připomenout.

Nikoliv. Je možno se spokojit se zjišťováním, jaký svět opravdu je, bez ohledu na to, zda se nám líbí nebo ne. Jaké jsou jeho zákonitosti, jak fungují, jak je všechno tak dovedně skloubeno, že se zeměkoule točí a slunce nad ní vychází; a na závěr všeho jak a čím se to týká nás, jejích dočasných obyvatel. Mohlo by se se zdát, že takto formulovaná úloha je podřadnějšího druhu ve srovnání s vymýšlením ideálních funkcí světa, ale hned uvidíme, že tomu tak není. Naopak. Pokusit se o pochopení skutečných funkcí, alespoň v jejich zlomku, v míře, jaká je člověku a jeho smyslům dána, je věc neskonale složitější než jakákoli všeobsahující opravná teorie. Návod k předělání světa na správno lze vymyslet a sepsat s poměrně malým vynaložením duševních sil, zvlášť je-li autor dostatečně cynický, aby sám sebe nebral vážně, nebo po uši naplněný bohorovnou domýšlivostí. Poznávat skutečný běh věcí a jeho zákonitosti je konání, s nímž nebudeme hotovi nikdy. Co víc, nikdy se ani nedotušíme, jak daleko jsme s ním pokročili. Přesto stojí za to… ne, je úkolem nás, lidí západních, se o to vždy znovu a znovu pokoušet.

Učiníme-li tak, vyvstane nám patrně obrázek dosti znepokojivý, odporující tomu, čemu máme sklon říkat dobro, štěstí, pravda, humanita. Na tomto bodě bych chtěl vydat varovné zvolání: Pozor! Výsledek takového zkoumání se leckomu může zdát už předem chmurný, negativní, marnost nad marnost, svět je slzavé údolí a cokoliv činíme, darmé jest, ne spění k Pravdě, ale modlitba k Satanovi. Nenechme se zmást; zdání marnosti je druhým koncem pojetí funkcí světa z hlediska lidských přání. Máme-li odvahu překročit práh zjištění, že se svět kolem našich krásných přání a představ netočí, můžeme dojít k závěrům velmi positivním. Můžeme se domyslet alespoň zčásti, jak jeho řád funguje a jaké je naše místo v něm. Najít je ne v ideálu blažené neměnnosti, ale ve stálém pohybu a střetávání, vyznat se sami v sobě, najít svůj smysl. Je to smysl vyšší, než být sami sobě účelem.