8. Filosofie neboli Každý pes jiná ves
Ale toto-liž sou ti mudrcové, světlo světa? Ach, ach, já sem se jinakších věcí nadál. Však tu jako sedláci v krčmě, každý vyje, a každý jináč. (Jan A. Komenský: Labyrint světa – Poutník mezi filosofy přišel)
V každém případě se ožeň! Dostaneš-li hodnou ženu, budeš šťasten. Dostaneš-li zlou, budeš filosof. (Sokrates)
Asi že si Sokrates se svou Xantippou dost užil, a ona s ním. Ale k věci: až do pokročilého dosti věku mi nebylo příliš zřejmé, o čem je přesně řeč, když jde o filosofii. Věděl jsem ovšem o existenci rozličných Kantů, Hegelů, ano i Marxů, plody jejich ducha mi však byly známy jen povrchně. Pokorně jsem sdílel obecný názor, že to musí být plody jistě krásné a veliké, k nimž domyslet se nebývá dáno obyčejnému človíčkovi; na to už, panečku, musí být Myslitel. Genius. I zachtělo se mi zvědět víc o věci tak úžasné; a rozhodl jsem se probádat plody filosofického myšlení podrobněji, jen co na to budu mít čas.
Čas se nakonec našel a plody jsem v různém stupni podrobnosti probádal. Abych však z nich upadl ve zbožný obdiv či klesl na kolena před jejich nezpochybnitelnou pravdou, to se mi nepřihodilo. Abych se přiznal, spíš jsem byl zklamán než očarován, nenaleznuv všeobjímající Pravdu, nýbrž prostě názor. Názor ovšem mívají i strejci v hospodě; názor filosofický se od jejich neliší pravdivostí ani nadřazeností, nýbrž exaktností formulace. Odvážil bych se definice: filosofie je formulace jedné z mnoha subjektivních představ o uspořádání světa a společnosti. Nic víc.
Nad počátky filosofie bych se ještě neoškleboval. Člověk vyzuvší se z dětských střevíčků divošského věku, náhle se ocitl v ohromném prostoru plném všelijakých souvislostí a závislostí; i zkoumali filosofové starší antiky – ponechme stranou, s jakým zdarem –, jaký ten náš svět je a proč je, jaký je. Počínaje Platónem si povyskočili o stupínek výš, jmouce se dovozovat, jaký by svět dle jejich osvíceného zdání správně býti měl. Tím započal sestup ke stavu, o němž bude řeč dále.
Srovnáme-li všechny filosofické směry, školy a poučky, co se jich urodilo od onoho zlomového bodu, dojdeme k málo povznášejícímu závěru: každý pes jiná ves. Tolik je filosofických náhledů, kolik filosofů; a kdokoli v sobě najde schopnost urovnat své myšlenky do ucelené soustavy, může k nim přičinit další. Jsou to skvělá i méně skvělá cvičení mysli, dobře i méně dobře formulované domněnky, vize, představy. Rozhodující a přitom z cesty svádějící roli v nich nezřídka a snad převážně hrají myslitelova přání: představa světa ne jaký je, nýbrž jaký by se slovutnému filosofu k jeho duševnímu pohodlí zamlouval. Skutečného, všeobecně a definitivně platného závěru o zákonitostech, jimiž se řídí běh světa i lidská existence, se z filosofických konstrukcí nedobrala žádná, jakkoli si mnohé domýšlejí, že se jej dobraly. Kdo se pokusí podle filosofických receptů uspořádat skutečný život, dopadá zpravidla špatně; kdo se pokusí vtlouci společnosti jejich uskutečnění mocí, způsobí bez výjimky katastrofu. Jednotlivě mohou filosofie působit úctyhodným dojmem důkladnosti; jejich souhrn je nesourodá sbírka domněnek, o níž je možno myslet si své. Velmi mnozí myslitelé přitom vycházejí ve svých úvahách z matematiky, pokládajíce filosofii za cosi jako matematiku myšlení; je zarážející, že jim uniká tak podstatný matematický princip, jakým je nepřípustnost chyby ve výpočtu. Sebedrobnější chybička znehodnotí celý postup až ke konečnému výsledku, všechno je chybné, zbytečné, nanic. Abychom vybudovali skutečně použitelný filosofický systém, nesměli bychom se takové chybičky dopustit; vizme ale, jakými chybami a nedomyšlenostmi se buď z neznalosti, buď v zaťaté snaze dokázat svou hemží filosofické vývody. A to i zůstávají-li v oblasti jevů smysly postižitelných; i tehdy bývá mnohému mysliteli nesnadno je utřídit a zařadit do odpovídajících příčinných vztahů. Což teprve umane-li si nahlížet pod pokličky Pánubohu, kategorisovat jevy jen částečně poznatelné, nebo se cele nacházející v oblasti nadsmyslna, jako je všechno bádání o lidském duchu. Marnost nad marnost, výsledek nemůže nebýt chybný.
Zdá se dokonce někdy, jako by cílem filosofie nebyla správnost či použitelnost, nýbrž co nejrozmanitější filatelie názorů. Roger Bacon káže to, dozvídáme se z učených děl, Duns Scotus však ono; materialisté zahlížejí nevraživě na idealisty a ti na ně zpátky jako na přízemní duše, neschopné dohlédnout dál, než k uzenému se zelím. Ani o tomto jevu není jednoty. Celé filosofické školy mají za to, že není žádného uzeného se zelím, nýbrž existují pouze abstraktní, nadřazené pojmy Uzenosti a Zelovitosti; jiné školy ovšem nalézají, že není ničeho než jednotlivých porcí uzeného, od nichž až druhotně lze odvoditi pojem uzenosti. Někdo se může nad tím pousmát, ale opravdu si filosofové mnoha staletí mořili mozky tímto problémem, ledaže nemluvili zrovna o uzeném. A tak dále; každý příští myslitel jen rozšíří tu filatelii o svůj dílek, aniž by mu vadila logická skutečnost, že praví-li filosof A o zákonitostech světa a společnosti lidské něco jiného než filosof B, musí se nutně jeden z nich mýlit, popřípadě oba. A mýlí-li se, je všechno darmé, jako školní úkol na pětku; pan učitel také neznámkuje úlohy podle toho, jak pestře jsou rozmanité, ale chce je mít správné. Chybujícím myslitelům by bylo možno poradit, co slýchají žáčkové, kteří nesvedou úlohu lépe než na pětku: aby se raději šli učit ševcem. To bychom ovšem měli, lze se obávati,přebytek ševců a žádné filosofy.
Je tedy zbytečné či dokonce snad škodlivé zaobírat se smyslem a zákonitostmi světa? Nestojí za to utřídit si myšlenky, formulovat je v názorovou soustavu?
Ale ano. Stojí to za to. Jen musíme zůstat skromní. Nepropadnout filosofické domýšlivosti, kterážto probravši všechno přízemní a pochopitelné, chce proniknout i do věcí nadsmyslových, lidskému poznání nedosažitelných, dál na nich stavět názorové konstrukce, jež ztrativše mezitím půdu pod nohama vznášejí se ve výšinách, kde rozum už nerozezná smysl od nesmyslu. Dovolím si na tomto místě navrhnout několik pravidel filosofického zkoumání:
- Hlídejme ve vší sebekritické skromnosti své úvahy, nerozbíhají-li se do sfér, jejichž zákonitosti už nelze rozumem a smysly pochytit. Rozeznáme je snadno: jsou to věci, o něž se lidstvo od věků hádá a nemůže se ničeho definitivního, obecně platného dohádat: pravda, spravedlnost, lidský duch, Bůh. Není zapovězeno o nich hloubat, ale čehokoliv se dohloubáme, nepovažujme víc než za domněnku. Uznejme, že schopnost lidského poznání má svou mez danou naším třírozměrným vnímáním. Existují zajisté i dimenze vyšší a přicházejí k nám z nich signály; my se ale spokojme s tím, že je zaznamenáváme do kartotéky paměti; nechtějme z nich hned uplést pometlo absolutní pravdy. Definujme tedy, ale nedefinujme příliš a za každou cenu, abychom se nedodefinovali hloupostí.
- Na domněnkách už dál konstrukci svého názoru nestavme. Nevyvozujme domněnku z domněnky; nebudujme stále vyšší a vyšší patra na základech každým stupněm chatrnějších. Nebo to třeba i dělejme, když nás to baví, ale nezapomínejme, že k čemu docházíme, je opět domněnka připouštějící vedle sebe nekonečný počet jiných domněnek. Tažme se, není-li konečná domněnka, souhrn našeho filosofického zkoumání, synonymem pro nesmysl. Neraďme světu, jaký by dle našich představ měl být, a Pánubohu, jak jej má řídit; úkolem filosofie není vymýšlet lepší, dokonalejší, spravedlivější etc. světy, nýbrž se dobírat poznání, jaký je a jak funguje ten náš, obyčejný a daný. I to je úkol obtížný a víceméně nesplnitelný.
- A pochopitelně hledejme zákonitosti, na nichž pak postavíme svůj názor; ne naopak. Člověk by řekl, že je to samozřejmý předpoklad, je ale až s podivem, kolik myslitelů si nejdřív stanoví něco předem daného a jim libého, načež k tomu začnou krkolomně stloukat argumenty. Stavba, již tak - celkem snadno - zbudují, však už není filosofie, nýbrž ideologie, kategorie o tři stupně nižší, vulgární a povrchní, jíž použije-li se v praxi, nemůže dosáhnout ničeho než krátké orgie vulgarity, zakončené celkovým zhroucením.
Připojme ještě zásadu ne snad zcela nezbytnou, ale všemu myšlení velmi nápomocnou: buďme srozumitelní. Mnozí filosofové ve snaze definovat nedefinovatelné zapletli se do tak složitého způsobu vyjadřování, ze mu nakonec nerozumí nejen zbytek lidstva, nýbrž - jak leckdy vysvítá z jejich vývodů - ani myslitel sám. Spokojme se s tím, že nám není dáno k vyjádření myšlenek nic dokonalejšího než některý z jazyků a že neprospějeme ani myšlence, ani jazyku, překroutíme-li jej do nesrozumitelna. Každá z vyspělých kulturních řečí dává možnost dostatečněho vyjádření pomocí běžného výraziva, jen je třeba ji dobře ovládat. Vyvstanou-li v mysli podněty slovem nezachytitelné, nepomůžeme si, vytvoříme-li pro ně spletitou síť novotvarů. Nelze ovšem popřít, že samoúčelná nesrozumitelština může velmi zapůsobit na neučeného človíčka, jenž v ní začne tušit moudrost tak vysokou, že k ní jeho obyčejný rozum nedosáhne; ale to, proboha, přece nemůže být cílem skutečného myšlení, leda autorovy ješitnosti.
Aniž bych se chtěl vysmívat velkým jménům filosofie, bych řekl, že pouhá deduktivní schopnost ze sebe nemůže vydat obecněji platný názor. Inteligence, byť sebevyšší, je na jednu nohu chromá, není-li podepřena hlubokou životní zkušeností; teprve z této kombinace může vyplynout něco víc než skvěle formulovaná plytkost. Prohlédněme si pozorněji řady proslulých mužů, co nám jich seslaly dějiny filosofie, a vizme, kdo se řadí pod její pestré praporce: šiky profesorů, pánů jistě velmi učených, ale krom té universitní dráhy nezkušených; dědicové zámožných rodů, pobravší na své lehounké, vším komfortem vypolštářované životní dráze zkušeností ještě méně; na druhé straně postavy rozličně jednostranné, až zdeformované, lidé velkého sebevědomí, v životním zápolení však selhavší, či zase osůbky plaché a samotářské, světa se stranící asketové, staří mládenci, doživotní panici. Při vší úctě k dílu Kantovu - nechybí něco člověku, jenž co živ byl, nepocítil potřebu vyjít za humna rodného Königsbergu? Může opravdu hovořit o životě? Co použitelného nám o něm může povědět Nietzsche, odřeknuvší si lidskou zkušenost nejzákladnější, zkušenost rodiny? Co lidé nemocní a jinak k životu nezpůsobilí? Co myslitel třeba nadaný, zobáku však zeleného, jenž jedva se poprvé oholiv hned počne spisovat dušezpytná díla? Co chtějí nad rámec svého povolání sdělit světu ony řady kněží a pastorů, a priori uzavřených do předem vymezeného názoru a předepsaného životního způsobu? Ti všichni mohou utvářet teorie odvozené z toho, co vyčetli a odposlechli; skutečnost světa je však cosi jiného, vyššího, neohraničitelného. Nelze si ji zastrčit do kapsy spolu s universitním diplomem, musí ji najít na cestách života každý sám a nezprostředkovaně. Nasbírá-li jí dostatečně, může se pokusit srovnat ji do systému, troufne-li si ještě.
Dočetl jsem se také v jednom učeném pojednání, že filosofický systém je třeba zkoumat nezávisle na jeho původci, jeho zálibách a nechutích. Tomu si dovolím co nejdůrazněji odporovat. Kdo se pokoušel psát román o něco náročnější než běžný komerční brak, zjistil asi, že je to něco jako klečet ve zpovědnici. Autor, i kdyby nechtěl, zpracovává své zkušenosti, zážitky, úspěchy i zklamání… právě tak filosof. Kdyby tomu mělo být jinak, museli by alespoň dva filosofové dospět k týmž závěrům, ale to se ještě nestalo. Neboli kolik životních zkušeností, tolik i filosofů, kolik filosofů, tolik filosofií.
Když jsme se dotkli těch jazyků: je pozoruhodné, jak výrazně mezi filosofy novověku převládají Němci. Bylo období, kdy se jiní myslitelé než němečtí skoro nevyskytovali; čím to? Že by právě Němec byl ducha tak výjimečně hloubavého, odvážného, nových myšlenek se nelekajícího? Neřekl bych. Žiji v Německu dost dlouho, abych poznal, že je tomu spíš naopak; oproti jiným národům musí Němec překonat značnou vnitřní zábranu, aby počal říkat něco nového, úřady či právě panující módou neschváleného. Úroda filosofů všech směrů je spíš, domnívám se, úkaz lingvistický. Němčina je jazyk ne právě lyrický, zato však exaktní, umožňující naprosto přesné, dosti suché, ale jakoukoliv nejasnost či dvojznačnost vylučující definice; nadto svou schopností vytvářet umné složeniny skýtá nekonečnou možnost novotvarů. Kdo cítí potřebu definovat cokoliv od funkce ledničky po světonázorovou teorii, má v ní nástroj nad jiné vhodný. Proto asi víc než uživatelé jiných jazyků se Němec cítí být puzen tam, kde může třídit, upřesňovat, kategorisovat a katalogisovat, dávat věcem jen nezřetelně souvisejícím přísný a přehledný řád. Valná část moderní filosofie také nic jiného není, umění spíše formulace než myšlenky. Naskýtá se otázka: cpeme-li něco mocí mermo do šuplat, neuskřípneme přečnívající díly? Nejsou nakonec tyhle uskřípnuté konečky zajímavější než ono přehledné a spořádané, co se do šuplat vešlo? A nezačíná teprve zde skutečné zamyšlení? Jemu bývá obtížno udělit čtverhranný, úhledně osekaný tvar.
Na mé poněkud zlehčující soudy o filosofii mi bylo namítnuto, že nebýt Aristotela a středověkých logiků, neměli bychom dnes algebru, dvojkový systém a celou informatiku. Pochybuji o tom velice. Řečení mužové logiku nestvořili, nýbrž ji pouze jako první formulovali. Kdyby tak bývali neučinili oni, udělal by to o málo později někdo jiný, stejně jako bychom dnes pravděpodobně znali zákon přitažlivosti zemské, i kdyby nespadlo panu Newtonovi na hlavu to jablko. Cokoli se nachází v oblasti lidskému rozumu a smyslům přístupné, bude dříve či později nalezeno, rozvíjeno a posléze využito, dokonce i kdybychom nechtěli. Co se v oblasti poznatelna nenalézá, tomu nepomůže na svět ani Aristoteles.
Napadá mě v té souvislosti myšlenka pro tento emancipovaný věk zcela úděsná: čím to, že nenacházím mezi filosofy od Demokrita až po Sartra žádnou dámu? Že by ženy nebyly deduktivního myšlení schopny? Nebo že jim uspořádání světa a lidské existence, ducha i materie je lhostejné, jelikož se jejich tužby upínají k vařečce a pletacím drátům? Ač nejsem zvlášť nakloněn feminismu, popírám to co nejrozhodněji. Logického myšlení zajisté dámy velmi schopny jsou, často ve smyslu přímočařejším než leckterý mužský popleta. Jedno jim ale chybívá: zalíbení ve hře. Onen záhadný pud, dělající z mužského zavilého filatelistu nebo holubáře, přívržence klubu AC Choboty či amatérského heraldika, a když na to přijde, i filosofa. Nedává mu stavět složité myšlenkové konstrukce, aby dospěl k něčemu konečnému a nepopíratelnému, nýbrž aby si pěkně pohrál. Nejspíš ani já si nyní nepočínám jinak. Což nemá být znevážením filosofie, ale mělo by se brát v úvahu. Pojďte, pánové, budeme si hrát!