Za záclonou nevědomí

Když jsem se takhle rozjel, vsunu do tohoto souboru i kapitolu, již jsem se původně zdráhal uvést; zdála se mi až příliš fantastická, vědeckému poznání odporující. Má však lidský duch své limity, jež nepřekročí, takže to přece jen zkusím.

Cosi se s námi v noci děje. Cosi, čemu nerozumíme. Jako by se náš duch odpoutal od těla pod peřinou a rejdil si po svém v jakémsi ireálném prostoru, dle své nepochopitelné logiky. Já vím; fenomén zvaný sen se obvykle vysvětluje tím, že mozek ve spánku zpracovává zážitky získané během dne. Zčásti snad, ale celé zdůvodnění to nebude. Nedá se nic dělat, musíme sáhnout za záclonu nevědomí. Nasbíral jsem hrst poznatků (nikoli vysvětlení), jak tak probudivšímu se spáči nakrátko zůstávají v paměti, než dojde do koupelny a rozplynou se. Už to je zvláštní; jako by se mozek snažil co nejrychleji ze sebe vypudit vjemy náležící do jiných, jemu nepřístupných sfér. Všechno v přírodě má ale svůj účel; jaký tedy je účel snu? A proč se mu mysl brání? O to bych se chtěl podělit s čtenářem těchto odstavců: zeptat se ho, jestli se jeho snová zkušenost shoduje s mou, nebo se od ní liší, a v čem.

Začnu takhle: všiml jsem si, že ve snu nechodím. Nedělám kroky, nýbrž se jaksi posunuji. Někdy se ocitám na schodišti; nesestupuji, ale sjíždím po něm jako na lyžích divě se velice, proč to ti troubové kolem nedělají taky tak. To ale v uzavřených budovách; na volném prostranství jen zamávám rukama… mám je vůbec?... a letím. Výš nebo níž, ztěžka nebo jako to pírko, někdy se vznesu tak vysoko, že shlížím na svět z ptačí perspektivy… kde se to ve mně vzalo? Také mi mozek zpracovává denní zážitky? Jaké, medle?

Vzácněji, ale přece se mi stává, že mě někdo ohrožuje a musím se s ním poprat, popřípadě utéct. Obojí je stejná potíž. Utíkám-li, nohy – mám-li jaké – mě neposlouchají; je mi, jako bych se prodíral vrstvou povidel či jiné takové materie. Mám-li někomu dát jednu do zubů, dopadá to ještě žalostněji; pěsti jsou jako z těsta, všechna síla z nich vyprchala, ani rozpřáhnout se nedokážu. Naštěstí se z toho pokaždé probudím, protože bůhví jak by to se mnou dopadlo. Ale záludní násilníci se mi ve snu zjevují zřídka, to spíš přátelé, kamarádi, rodiče, bráškové. Vesměs už na pravdě Páně; vím o tom, ale neshledávám na tom nic divného. Povídám si s nimi… povídám? Ne, jaksi komunikuji, ale nevím jak. Jen málokdy mi sdělí něco reálného, co by přečkalo pět minut po probuzení; jsem pak celý den jako na trní, ale nic, předpověď, varování, nebo co to bylo, se nevyplnilo. Tak proč si se mnou dávali tu námahu, když věděli, že z toho beztak houby vzejde?

Často se ocitám ve známých místech, zejména v Praze. Jenže vypadá ta Praha nějak jinak, je to ona, a není to ona. Vím, kam jdu, či spíš plavně se posouvám. Například z Václaváčku k nám na Hanspaulku; ale kdybych se rozkrájel, nikdy tam nedojdu, spíš se od ní víc a víc vzdaluji. Pořád nějaké ulice, rohy, zákoutí, bloudím a vybloudit nemohu, až mě z toho vysvobodí probuzení. Někdy se shledám sám se sebou v uličkách jakési divné čtvrti: všechno je zpustlé, vylidněné, domky polozbořené… To by opravdu mohla být zasutá vzpomínka: na sudetské vsi a městečka, jak zůstala po vyhnání německého obyvatelstva a nájezdech plenitelských band. Asi mě to tenkrát, kluka dvanáctiletého, vzalo víc, než bych býval řekl, a vrací se ve zmatených snech.

Občas mě sen postaví do volné krajiny: vím, kde jsem, však jsem v tom světě zvandroval ledacos, ale zase je to nějaké divné. Jdu nebo jedu autem po cestě zprvu široké, dobře sjízdné, pořád se ale zužuje, zmolovatí, ztrácí se mezi kamením, až jí je konec a nevím ani jak dál ani jak zpátky. Výjimečně se ocitám v krajině opravdu krásné, až srdce plesá. Není to ale ani Tahiti ani Madeira či kde mi tak ještě srdce plesávalo, nýbrž krajina snová, neexistující. I tak se z ní probouzím nerad. Ještě bych zavřel na pár minut oči a přivolával ji zpátky, ale ona se nedá, potvora. Až na tuto výjimku bývá ale sen spíš tísnivý, znepokojující, nevím, kde reklama bere ty rozkošné dívky usmívající se ze sna s výrazem nejvyššího blaženství.

Ve snu nikdy není tma, nebo se mi aspoň ještě nikdy nezdálo nic, aby to bylo v noci. Stejně tak ve snu nikdy neprší; a když si tak všechno dobře rozmyslím, počasí ve snu nehraje roli ani takovou, ani onakou. Přitom se v denním provozu podle počasí orientujeme: vydáme-li se na výlet nebo ne, s vyhlídkou na počasí plánujeme dovolenou, podle počasí se oblékáme… oblékal jsem se vůbec někdy ve snu? No, neoblékal. Proč taky, když není žádné počasí, to dá rozum.

Co z toho všeho odvodit… že by existoval nějaký druhý, nehmotný svět, v němž neplatí naše pozemská fyzika a mechanika, maje svá vlastní, rozumu lidskému nepřístupná pravidla? Že nám snové postavy opravdu chtějí něco sdělit, jsme ale příliš připoutáni k hmotnému světu, než abychom jim dokázali porozumět? A snad že nám sen dává nahlédnout do onoho prostoru za záclonou… ale dost už, nepovím čeho. Už tak jsem zabředl do esoteriky víc než rozumno. Ostatek se dozvím, až projdu tunelem a uzřím světlo na jeho konci, jak hlásí ti nemnozí, co se odtamtud vrátili. Jestli to také není sen a přelud. Nevíme a vědět nebudeme, možná naštěstí.

*

Jsou však pozemštější způsoby jak se domýšlet řádu světa, ať s Bohem nebo bez něj. Jedním z nich je ideologie, již si nechme napotom. Jménem druhého jest filosofie; a vážený čtenář nechť mi nezazlí, jestli o ní pohovořím poněkud nevážně.