21.10.2019 | Svátek má Brigita


ESEJ: Úvahy starého konservativce (3)

28.9.2019

Signály ze sfér nadsmyslna

Vím že si následujícími řádky u mnohého čtenáře spravedlivého rozlévám ocet, nicméně se odvážím rýpnout nešetrnou rukou do učení Kristova. Nic mi neříkejte, sám dobře vím a uznávám, že je křesťanství vedle antiky jedním z nosných sloupů západní civilisace; studnicí a počátkem vší duchovní moudrosti ale není. Byly i jiné, starší kulty směřující k týmž nebo podobným cílům, a užívající dokonce shodné symboliky: tak například perský mithraismus už čtrnáct století před Kristovým zvěstováním znal poslední večeři, zásadu trojjedinosti, i sám křest a pětadvacátý prosinec co datum narození Páně, byť i ne Krista. Zoroastrismus zase znal bohyni Anahit v podobě krásné dívky s hvězdnou korunou kol hlavy, k čemuž, tuším, netřeba nic dodávat. Snad budeme blíž skutečnosti, vyjdeme-li z předpokladu kulturní oblasti prostírající se zhruba mezi starověkou Persií a Judeou, jako východisku všech monoteistických i dualistických systémů, ať zaniklých nebo dosud živých. Čímž nikomu neberu jeho víru, jen si ji dovoluji několika opomíjenými fakty doplnit.

*

Doznám se, že jsem až potud zamlčoval něco mně dobře známého, asi abych nevypadal před ctěným publikem jako blázen. Jsou, jsou signály ze sfér nadsmyslna, ne že ne, a někteří z nás mají pro jejich příjem dokonce i anténu, jenomže my lidé moderní v sobě tu schopnost utloukáme, abychom si nepřipadali jako blázni sami. Chci předeslat, než se pustím na toto ožehavé pole, že lze ony signály beze škod na duši registrovat, bavit se o nich, vyvozovat z nich potvrzení člověku nepřístupných zákonitostí. Co však nesmíme, je stavět na nich další a další patra vlastních konstrukcí, nebo z nich dočista odvozovat věroučné či filosofické systémy. Kdo se o to kdy pokusil, nasadil si bláznovskou čepici už neodvolatelně, i s rolničkami.

Jsem nadmíru opatrný, co se týče tzv. paranormálních úkazů. Pokládám za potvrzené, jen čeho jsem sám byl svědkem, ne co jsem kdesi četl či slyšel. Ani nepropukám v užaslý souhlas, jen co se dočtu o tajemstvích tibetských klášterů a jiných divech Východní Moudrosti, jak se stalo módou tohoto času. Ale byl bych pokrytec, kdybych popíral, čeho jsem byl aktivně účasten a co funguje mně samotnému. Stalo se v časech mládí mého, že mi jistý muž, doktor věd geologických a aby byl paradox úplný, komunista k tomu, ukázal, jak funguje proutkařské nářadíčko. Po nějakém zdráhání začalo fungovat i mně. Prosím, nejsem žádný čaroděj. Neodvážil bych se doporučit – tady kopejte, pane, vodu máte v šesti metrech, přítok půldruha litru za minutu, dostanu tisíc kaček, poroučím se. Sám pro sebe ale rád obcházím s vidlicovitým proutkem, sleduji, jak se mi ohýbá a kroutí – ne v hrstích, zdůrazňuji, nýbrž před nimi, což by nedokázal nejdovednější eskamotér a tuplovaný Herkules k tomu - ukazuje zvodněné i nezvodněné pukliny ve skalním podloží, zasuté sklepy a chodby, nebo také jen kabely a zapomenuté roury. Což všechno by ještě… ale on se proutek neodolatelnou sílou kroutí, houžví a láme v místech dávného lidského utrpení a tisíciletých obřadů, jako by se hrůza a tajemství vtiskly do země, do němých zdí, a zůstaly tam. Vysvětli to po materialisticku, kdo si troufáš.

Byly i duchařské sedánky, jichž jsem byl nejen účasten, nýbrž je pro sebe a své přátele pořádal; kdyby mělo jít o podvod, musel bych být podvodník já sám, a o tom bych snad věděl. Ne, jakási síla pohybuje skleničkou po papíře s abecedou a její sdělení nejsou odrazem našeho vlastního vědomí, jak zní nejčastější vysvětlení; naše vědomí by nedokázalo podat zprávu – později potvrzenou -, co se v přítomném okamžiku děje na místě sta kilometrů vzdáleném, ani vybreptat na někoho, co ví jen on sám a zač se třeba i stydí. A stalo se mi vícekrát – naposledy v síni jednoho švédského zámku –, že mě pojala divná tíseň, dech se zúžil a prsa sevřela; o poschodí níž jsem zvěděl z informační tabule, že se v oné místnosti údajně zjevuje přízrak jakéhosi šlechtice, umrlého ve století sedmnáctém. Přízraky, duchové, tajemné zvuky, pocity náhlé úzkosti… pověra? Švindl? Autosugesce? V mnoha případech asi. Jsou však i signály z prostorů, v nichž sídlí skutečnost skutečnější než ona našimi smysly pojatelná; a my bychom byli tupci omezení, mudrlanti knedlíkoví, kdybychom odmítli je pojmout do našeho vědomí jen proto, že si s nimi nedokážeme poradit. Jistá osoba duchovní mě varovala, abych si s takovými věcmi nezahrával; mohou prý být dílem nečistých sil a kdovíkam mě zavést. Nuže, zahrávám si a nic mě nikam nezavádí. Zavedlo by ale, kdybych chtěl útržky nevysvětlitelných poselství pospojovat do logické stavby, vyrobit z nich životní návod nebo, pámbu mě ochraniž ode všeho zlého a od sklonu k domýšlivosti obzvláště, nové náboženství v náhradu za staré, dle náhledu mnohých nevyhovující požadavkům moderní doby. Ač křesťan nevalný a kdoví jestli vůbec nějaký, pokládám tradiční náboženství vcelku za vrchol toho, k čemu může lidské tušení transcendentna dospět, zejména umí-li zprostředkovat ono přitmělé, kadidlem vonící a varhanami hřmící tajemno, v němž je duše nebesům blíž.

Vyloučením víry na sebe západní civilisace vzala těžké břemeno. Stojí před otázkou, jak si dál udržet vůdčí postavení mezi civilisacemi světa; jak obstát v soutěži s těmi, kteří snad nejsou tak zvídaví, podnikaví, nedobývají se vlastním rozmyslem do tajemství světa a vesmíru, zato mají podporu v bezvýhradné víře. Jinak řečeno v onom souboru pradávných, blíže neformulovaných pravidel, jimiž se řídí a bez nichž se rozpadá lidská smečka. Západ se zřekl víry, a tím i základu své existence. Troufal si za něj najít náhradu v rozumu osvobozeném od předsudků, ale už je znát, že se mu to nepovedlo; jen vytvořil předsudky nové a zdaleka ne tak funkční, protože nezaložené na pradávném souboru morálních pravidel. Co teď… vrátit se k víře? To asi nepůjde, západní člověk nedokáže bezvýhradně věřit, nepochybovat, nekritizovat; lze míti za to, že osvícenský odklon od víry nastal touto jeho přirozeností. Vrátiv se zpět víru by nenašel, jen pokrytectví. Mohl a měl by ale v sobě znovu najít onen nejzákladnější, k počátkům lidské existence sahající pocit, jemuž se osvícenci vysmáli domnívajíce se býti pokrokovými. Je stále v nás, jen jej odkrýt, nánosu moderní pověry zbavit.

Abych tedy vše shrnul: nezval bych absenci církevní příslušnosti hned ateismem; to bych musel být ateista například já sám, což bych si vyprosil. Nabízejí se duchu přemýšlivému i jiné formy vztahu k věcem nadsvětním, aby tušil a uznával existenci vyšší, lidským smyslům se vymykající tvořivé a řídící síly. Ale to už se začínám opakovat. Oč mi teď jde: jak došel český lid ve své převaze k popření Boha, ať chápaného jako košilatý dědeček s kolečkem nad hlavou, nebo o něco inteligentněji? Částečnou odpovědí může být jiné nápadné, třebaže nerado slýchané prvenství: byli Čechové meziválečného období v přepočtu na hlavu netoliko nejateističtějším, nýbrž i nejkomunističtějším národem světa, překonávajíce v té disciplině samotnou říši Leninovu a Stalinovu. Což ostatně zčásti přetrvává do těchto dnů; jest vlast česká jediným z někdejších sovětských vazalů, kde si komunisté zachovali svůj název i z podstatné míry ideologii, dosahujíce s ní bez ohledu na šerednou zkušenost pozoruhodných volebních úspěchů. Souvisí? Nesouvisí? Postupme o krůček dál.

 Pokračování příště.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.