5. Jak vysoko si smíme vyskakovat aneb Hranice poznatelnosti

Když jsem chodil do školy, vládla podstatnému dílu planety včetně mé vlasti také jedna ze spásných teorií. K obvyklé domýšlivosti světa opravců připojila domýšlivost zcela speciálního druhu: hlásala, že cokoliv jest, poznatelné jest, neboť příroda a vesmír nejsou než nahromaděním různých forem materie. Proto také že v přírodě neexistují jevy nepoznatelné, toliko prozatím nepoznané; a my nyní, vyzbrojeni zmíněnou teorií, poznání světa doplníme a dokončíme, takže budeme vědět všechno. Nuže, teorie ztroskotala tak žalostně jako dosud nic; i bylo by možno vyslovit pravidlo: výsledek ztroskotavší teorie je nepřímo úměrný jejímu nároku na absolutní pravdu. Ale raději žádná pravidla nevyslovujme a spokojme se s registrací toho, co se dělo a děje. Můžeme z toho vyvodit zkušenost, kamínek do své osobní mozaiky. Vyslovovat všeobecně platná pravidla bychom směli, kdybychom vlastnili klíč k veškerému poznání, ale na rozdíl od marxistů i jiných -istů se jej mít nedomníváme. Naopak. Čím zdrženlivější zůstaneme v odhadu své poznávací schopnosti, tím blíže budeme skutečnosti.

Leda snad… když už jsme se té věci dotkli: jak je tomu s tou materií? Není bezradnost a selhání materialistického myšlení samo o sobě už známkou toho, že mimo oblast hmotnou, uchopitelnou a měřitelnou existují a působí i principy jiné a vyšší? Nematerialističtí myslitelé je označují souhrnným pojmem duch, s nímž pak rozličně manipulují; ale i to je pokus o materializaci nepoznatelna. Buďme pokornější: sféry nadsmyslna vysílají signály, pro jejichž příjem nám mezi ušima nenarostla anténa. Člověk má svou inteligenci, analytickou schopnost, rozum a úsudek, zkušenost, snad intuici… a dost. Zde je práh, za nějž je nám za určitých mimořádných okolností dovoleno letmo nahlédnout, ne však jej překročit. Nikdy; netěšme se nadějí, že vnikneme do prostoru za prahem, jen co nám věda poskytne dostatečně citlivé přístroje.

Hmyz prý vnímá dvojrozměrně; nevím, jak je možné to zjistit, ale dejme tomu. V tom případě hmyz nechápe třetí rozměr. Komáří materialista se směje takové pošetilé, idealistické představě: každý přece vidí, že scenerie za oknem je plochá! Stejně se lidský materialista staví k třetímu rozměru: je konečný a nic není mimo něj, protože žádný čtvrtý rozměr nevidím. Matematicky ovšem lze prokázat existenci čtvrté a snad i vyšších dimenzí; v nich ale nic není, nic neznamenají a naše živobytí ničím neovlivňují, takže celkem o nic nejde. Opravdu? Toť otázka, k níž se lze postavit jako ten komáří myslitel: prostor za prahem poznání není, jelikož jej nevidím. Dovolím si vyjádřit se opačně: věřím… ne, nevěřím v nic, jen pokládám za vysoce pravděpodobné, že prostor mimo dosah lidského vnímání existuje, je plný pohybu, dění, zákonitostí ovlivňujících náš svět v míře, již nelze ani tušit. Jinak by byl zbytečný; a jevy zbytečné v přírodě neexistují. Ani jevy samoúčelné.

*

Nu, dosti bylo úvodu. Přemýšlejme o světu a jeho zákonitostech, buďme si však vědomi své nedostatečnosti. Skládejme kamínky své mozaiky, necpěme je ale, kam se nechtějí vejít, jen proto, že by se nám tam líbily. Zkoušejme odhadnout budoucnost, proč ne, ale počítejme i s nepříznivými alternativami, a zejména s nimi. Hledejme dobro a odporujme zlu, mějme však na paměti, že jsou to kategorie lidské, nikoli vesmírné. Neboť čas nevoní právě růžemi a náš svět čeká ne jedno, ale celá sbírka protivenství. Snad ještě máme, my lidé Západu, sílu jim čelit; ale nebude to snadné a nebude to zadarmo.

I. O řádu světa a jevech nadsmyslových

Je vývoj světa a života na něm dílem nahodilostí, nebo se ubírá cestou jakéhosi vyššího plánu? Děje se výhradně po darwinovsku výběrem, v němž jedno obstojí, druhé podlehne, nebo je ve hře i vyšší tvůrčí síla, působení Darwinova principu usměrňující a urychlující? Obvykle se obojí staví proti sobě: buď Darwin, nebo tvůrčí síla. Neleží skutečnost někde mezi tím? Není vývoj spojením obojího? To pochopitelně - nebo aspoň jak komu – nevíme a ani vědět nemůžeme; přesto neuškodí si tím polámat hlavu. Nelze-li znát plnou a nepochybnou skutečnost, lze postavit hádanku proti hádance a poměřit loktem pravděpodobnosti. Neboť teprve až se popasujeme s věcmi nadpozemskými a nadsmyslovými, můžeme sestoupit k pozemským.

6. Mudrování o víře a ateismu

Není pravda, že ateista ničemu nevěří. Ateista věří všemu. (Gilbert Keith Chesterton)

Četl jsem před nějakým časem úvahu z pera známého a řekl bych velmi poctivého publicisty, přihlásivšího se hrdě k svému ateismu a s rozhodností zaodporovavšího představě, že by náboženská víra mohla být cosi vznešenějšího nebo snad dokonce pravdivějšího. Nu, názor či spíš životní postoj zvaný ateismus je dosti rozšířený v národě českém, což bych vzal bez dalších řečí na vědomí, kdybych přesněji znal obsah toho slova. Co jest ateismus? Jsem ateista například já sám? Z určitého pohledu snad ano, z jiného ne… pokusme se při vší nezbytné zdrženlivosti najít v tom zmatku nějaký pořádek.

O Bohu a zásvětí jest obtížno se hádati, jelikož je to věc víry. Člověk zbožný (teista) má za to, že takové jevy existují, ateista zase že neexistují, ten ani onen však nemá pro svůj náhled koktrétního důkazu, jen že prostě věří či nevěří. Velmi správně píše autor zmíněné úvahy, že věc sporu je třeba definovat; a už spěchám, abych s tím začal. Co si máme představit pod pojmem víra? Jak s ním zacházet? Co by se mě týkalo, přiznám se po bedlivém zamyšlení, že do důsledku vzato nevěřím ničemu; věřiti rovná se neprokázané za hotové míti. Některé věci vím, jako například že sousedův kocour je černý a Lovosice dlouhé, třebaže jak vědou dokázáno, kocouři ani Lovosice neexistují, jsouce ve skutečnosti kmitáním jakýchsi elementárních částic. Než dosti šprťouchlat. Na opačném konci se nacházejí jevy, o nichž vím starého kozla, buď že jsem se o ně dosud nezajímal, nebo ještě spíš že přesahují kapacitu mého ubohého mozku a smyslů, věc to, mající v celé diskusi o teismu a ateismu kardinální význam. Mezi oběma těmito póly leží celá škála jevů, z nichž některé pokládám za méně, jiné tak napůl, ještě jiné za více až krajně pravděpodobné. Jsoucnost Boha, zdrženlivěji řečeno oné vyšší tvůrčí síly, již se vší rozhodností odmítají ateisté, pokládám spíš za pravděpodobnou až velmi pravděpodobnou; divil bych se velice, kdyby se celé na vteřinku a na milimetr vyměřené kolotání vesmíru obešlo bez Nejvyššího geometra, jsouc dílem pouze jakýchsi nahodilostí. Vícero studií pak dovozuje, že kdyby měl být život na Zemi výsledkem náhodného výběru metodou hodí se – nehodí se, nedospěl by do tohoto dne dál než k jednobuněčným organismům. To Bůh jakožto Nejvyšší plánovač je mnohem přijatelnějším vysvětlením těch záhad, i když, to se ví, za šos chytit a do vědátorských krabiček nacpat se nedá. Komu ostatně při vyslovení jména Bůh naskakují na pokožce pupínky, může si posloužit pojmy jako Příroda, Nejvyšší inteligence, Neosobní řídící a tvořivá vůle a tak všelijak podobně, význam je týž. Ateisté ovšem sahají do sfér nepochopitelna neradi ujišťujíce nás místo toho se vší vehemencí, že nemůže existovat takový ten dědeček s fousama a zlatým kroužkem nad hlavou; i pravím že ani mně nečiní potíží pokládat takovou figuru za značně nepravděpodobnou, nechci-li být sám sobě za troubu. Je snadno být ateistou na tak nízké, ať nedím primitivní úrovni; ale o tom se snad, probůh, nemusíme bavit. Pokročme tedy dále.

Diskutoval jsem s jistým velmi bystrým a inteligentním pánem, jenž se mi rovněž prohlásil za ateistu. „Nu ano,“ povídám. „Jste tedy ateista. Ale v jakém smyslu? V Čechách je tím slovem obvykle rozumněno odmítání církevní příslušnosti. Nebo jste dospěl k přesvědčení, že neexistuje nic, než co můžeme vidět, slyšet, ohmatat, že není žádné vyšší, našim smyslům se vymykající síly?“ Pán chvíli přemýšlel, načež připusti,l že ne, takový ateista že zase není, i on tuší existenci jakési vše završující vesmírné síly, jen se mu nezdá ten fousatý dědeček v noční košili, co o něm vyprávěl pan katecheta v hodinách náboženství. No vida, už jsme se domluvili, stačilo upřesnit si pojmy. Snad nebude bez zajímavosti vypovědět, kterak i já jsem se rozešel s vírou otcův svých, aniž bych se nutně stal ateistou. Bylo to takhle:

Vyrostl jsem co nepříliš horlivá ovečka církve českobratrské, než jsem pojal úmysl opustit komunistický ráj pracujících a ocitl se v registračním středisku pro osoby hledající nový domov v tehdejším Západním Německu. Orgánové pověření příjmem uprchlíků ze zemí sovětského bloku měli ovšem svou zkušenost s vyčuránky a podvodníčky hledícími vylepšit svou věrohodnost různými bajkami; i bylo nutno překonat jistou nedůvěru. Přísný pan komisař mě vyslýchal, na všelicos se vyptával, až došlo na církevní příslušnost. „Religion?“ otázal se. „Český bratr,“ ohlásil jsem hrdě. Koukal trochu bezradně… co je to? „Česká evangelická církev,“ podal jsem vysvětlení. „Also evangelisch-lutherisch,“ rozhodl jsa rád, že má tu záležitost s krku. Tak jsem se stal luteránem, neboli jak říkávali dědové, lutriánem. Nevadilo mi to příliš. Postupně jsem však v polívce své nové příslušnosti začínal nacházet všelijaké mouchy. Býval bych od evangelické církve očekával, že se alespoň pokusí přivést mě k oněm vyšším, nadsmyslovým souvislostem, jak o nich byla řeč; avšak milá luterská církev si s pojmem Bůh jaksi nedokáže nic počít i vypustila jej ze svého vokabuláře, operujíc místo toho hojně jménem Kristus, v němž spatřuje nejvyšší sociálně-levicovou autoritu. Tomu se může divit jenom ten, kdo nepoznal atmosféru svobodného Západu v letech osmdesátých, všechny ty demonstrace, protestní průvody, proti americkým raketám, proti Izraeli, proti čemukoliv západnímu; pro kousky sovětské říše a jejích satelitů byla vždy pohotově chápavá omluva. A nemohlo být kraválu, aby kolem neobskakoval evangelický pastor s medovými slovy křesťanské lásky na rtech, rovněž dosti jednostranně pojaté. I nakrkl jsem se, zašel na příslušný úřad a požádal o vypsání z církve, těše se, jak se mě ouřednictvo bude ptát na důvody a já je pěkně od plic podám. Neptal se ale nikdo na nic, tadyhle se podepište, bum, razítko, a byl jsem osobou bez vyznání. Že by ale ateistou…

Pokrokovou teorii o poznatelnosti všech jevů, jen co to sovětská věda v čele s akademikem Lysenkem a vědkyní Lepešinskou vezme za ten správný konec, už dávno vzal ďas, otázka však zůstává: kam až může dosáhnout lidský rozum? Kde je hranice smyslové poznatelnosti? Někteří mají za to, že u knedlíků s uzeným. Jiní – a potkal jsem jich dost na své životní dráze, renomovaných mužů vědy nevyjímaje – jej vidí na poslední stránce učebnice fyziky; co je či mohlo by být za ní, o tom je nevhodno, ba zapovězeno přemýšlet. A ještě jiní… ne, nevědí nic, ta věc se vědět nedá, jen tušit a z prchavých náznaků odvozovat: že jsou prostory za hranicí lidského vnímání. Stephen W. Hawking, ten pán s hlavou nakřivo, jakýmsi mně nepochopitelným způsobem odvodil, že vesmír, aby vůbec mohl fungovat, musí mít jedenáct rozměrů; prosímvás, já nechápu, jak k tomu numeru dospěl. Ale i kdyby těch rozměrů mělo být jenom pět, ještě pořád je jich o dva víc, než kolika disponuje naše vnímání prostoru, nepokládáme-li za čtvrtý rozměr čas, jenžto ostatně také začal poslední dobou vyvádět skopičiny, ohýbaje se všelijak a mize v černých dírách. Co je v těch zbývajících? Jakému účelu slouží? Udržování ve funkci jakéhosi nekonečně složitého řádu – ostýchám se napsat božího -, jímž kdyby se o milimetřík pohnulo, zhroutilo by se všechno v jednom příšerném karambolu a uprázdněný vesmír by mohl čekat na příští velký třesk? Nevíme a vědět nebudeme, a asi je dobře, že nevíme, jelikož bychom se z toho zbláznili.

Abych se vrátil k úvaze z počátku této kapitoly: je mi jaksi neúplná. Zdá se z ní vyplývat, že náboženství rovná se církev a ateista je ten, kdo odmítá zařazení do církevní organisace. Ne, prosím; nemusím být katolík ani dejme tomu taoista, a přesto mohu mít svůj názor na věci nadzemské, stejně jako nemusím být příslušníkem žádné z partají, a přesto mít svůj názor politický. Ateismus je něco víc a horšího: pyšná představa o dokonalosti smyslového poznání, o člověku jakožto futrálu vší vesmírné moudrosti, o schopnosti vědkyně Lepešinské proniknout do nejzazších tajemství hmoty a - ne, ducha ne, ten dle názoru pokrokových vědkyň neexistuje - o ukončenosti vší skutečnosti na poslední stránce učebnice fyziky pro vyšší třídy škol středních, když nechci zase začínat o těch knedlících.

Nicméně se ateismu, postoji prostičkému, podařilo v pozoruhodné míře zatlačit do defenzivy spiritualitu, učinit z ní postoj vnímavější menšiny. Nastolit však, jak plánováno, jásavý věk čistého rozumu se nepodařilo; máť duše lidská svou potřebu nadsmyslna, jež nenalézá-li naplnění ve víře, obrací se k neskonale ubožejší náhražce, k pověře. Jakž i vidíme: není pomalu toho, kdo by neobjímal stromy, nenosil po kapsách kouzelné kamínky, sedě na zkřížených nohou nepřivolával Osvícení, neobracel se k zázračným léčitelům, nebádal v horoskopech či v mayském kalendáři, nemumlal mantry, jadrněji řečeno nebyl pověrčivý jak stará cikánka. Ateizovaná společnost ne že nevěří ničemu; ona je náchylná uvěřit každé blbině, jen když se tváří dost esotericky. Jaký´s to byl prorok, ó Chestertone! A to ses domníval, že tvůj věk je věkem úpadku. Měl´s sto let počkat, to bys teprv koukal!

Přesto mi cosi brání v přijetí existence Boha, jak je obvykle podávána. Dovedl bych se srovnat s představou ředitele této naší vesmírné kuličky, jenž pečuje o její správnou rotaci a v poměru k nám hříšným rozlišuje mezi konáním dobrým a zlým, podporuje jedno a trestem postihuje druhé. Neporadím si však se silou universální, vládnoucí miliardami a snad nekonečným počtem sluncí, planet, galaxií, mlhovin, k tomu teď ještě tahleta antihmota, temná energie… co jí může být do nás? Jak se jí můžeme dovolávat, o zdar prosit? Má zájem o náš zdar? A co je vůbec zdar? Není sám protiklad dobra a zla, z nějž vycházejí naše morální a náboženské zásady, také jen nálezek lidský – co je libé nám, dočasným obyvatelům této mrňavé planety, dobrem jest, kdežto co se nám protiví, je zlo? Není spíš obojí součástí nedohledného plánu, dvěma paprsky téhož světla, sbíhajícími se v nekonečnu? Ale o tom si ještě na svém místě povíme.

Hrůza a vesmírný mráz vane z té představy. Je zde ještě místo pro nějaké náboženství? A není-li, je hodno člověka myslícího mávnout nade vším rukou, vidíte, co jsem říkal, není Boha, služebníka lidských přání, a my ateisté máme tudíž přece pravdu? Jenže to bychom zase byli u těch knedlíků s uzeným. Snad abychom přece jen zůstali nohama na Zemi. Abychom si hleděli naší pozemské morálky a pozemské teologie. Mrazivé závěry předchozího odstavce je nikterak nepopírají; morálka a víra, ať jakkoli lidské, nejsou kategorie ani zbytečné, ani protismyslné, nýbrž jako vše ostatní součást vyššího plánu, na nějž jsme se svým rozoumkem krátcí. Hledejme tedy. Hledejme lidské dobro, odporujme pozemskému zlu a lépe se nám povede na Zemi. Jen nezapomínejme na sílu, v jejíchž rukou se oba paprsky sbíhají, jedno jsouce. Buďme si vědomi ohraničenosti našeho vnímání a zůstávejme zdrženlivi ve svých úsudcích; jsouť prostory a dimenze našemu třírozměrnému chápání nedosažitelné.

Kdybych mohl přispět radou těm, kdož bádají ve věcech parapsychologických a transcendentálních, poradil bych jim, aby předmět svého zájmu sledovali, nepokoušeli se však z něj vyvozovat definitivní závěry. Tím méně na něm budovat složité názorové stavby, v nichž nesmí být mezer; dojdou tak vždy jen k tomu, že věc nadzemskou sníží k třírozměrnému lidskému popelišti. Užitečnější by bylo trpělivě a v přísné objektivitě zaznamenávat signály pronikající k nám z vyšších dimenzí; třeba jednou, až se jich nashromáždí větší množství, bude možno z nich vyvodit jakousi zákonitost. Ale i pak musíme být smířeni s tím, že víc než nepatrný záblesk světla z vyšších sfér nikdy nespatříme. Co nad to jest, směšností jest.