ESEJ: Srpen 2012
Přiznání emigranta k výročí okupace Československa
Jak jistě víte, uplyne letos čtyřicet čtyři let, co jsme my, "osmašedesátníci", přijuchali na Západ a zapadli do zdejších demokracií. Také určitě víte, že jsme to měli lážo plážo, jak tvrdili ti, co přišli před námi, a pak ti, co přišli po nás, ale hlavně ti, co zůstali doma a nepřišli vůbec.
Byli jsme taková ta privilegovaná generace! Ne snad tím, že bychom se nějak zasloužili, ale tím, že jsme rozpoznali, co se děje a že taková příležitost se hned tak nenaskytne. K tomu, abychom se vyhnuli všemu, co mělo doma následovat. My, budoucí odpadlíci, jsme věděli a nechtěli čekat, až se komunisté nějak dohodnou a zase začnou po rusku objímat, líbat a hlavně hledat viníky současného stavu. A tak jsme vypadli. Do USA, do Kanady, Austrálie a značná část zůstala v Evropě. Evropou nemyslím tehdejší východní Evropu, Hráz socialismu a Tábor míru. Tam nepospíchal nikdo, i když pak mnozí z naší "vlny" se upravili a odpřisáhli, že nebudou špinit dobré jméno naší socialistické vlasti v zahraničí. Slib nejen splnili, ale domů pak jezdili na dovolenou s krásným pocitem privilegovaných, kteří všechny a všechno přechcali. Zde na Západě se nad takovými prkotinami, jako že někdo dostal azyl a pak si klidně jezdil na dovolenou tam, kde mu hrozila perzekuce, na jejímž základě ten azyl dostal, vůbec nepozastavujeme. Nevím proč, ale je to tak. Lážo plážo, pravím!
Zde v Austrálii před čtyřiceti lety na nás emigranty se zlatými ručičkami a ještě lepšími řečičkami čekali už na letišti! Hudba vyhrávala a přepychově vypolštářované limusíny už čekaly, aby nás rozvezly po hotelích. Pečená kuřata (nebyli to holubi?) nám nosili na stříbrných podnosech až do pokojů a pak trpělivě čekali, až se zotavíme z té dlouhé cesty. Teprve pak nám nabízeli zaměstnání, kde jsme si mohli vybírat podle našich kvalifikací. Mně třeba nabízeli celou lékárnu! Fakt! Prej, jste chemista, pane Mok, dáme vám lékárnu, ať děláte v oboru. No, já chemista byl, ale industriální čili průmyslový a to jsem ještě měl štěstí, že než jsem se ve Spolaně Neratovice vyučil lučebníkem, že ten připitomělý středověký název alchemistů změnili na chemika, jinak si mě s drogistou nespletl určitě nikdo. Do lékárny jsem se moc nehrnul, abych někoho neotrávil. Ovšem takových blbů bylo málo. Většinou se našinci tolik neupejpali a své kvalifikace značně nadhodnocovali. Mnohý kreslič či jen obkreslovatel plánů se zde stal architektem, stavitelem nebo aspoň strukturálním inženýrem. Holt jsme to měli lehké, stačilo jen mlžit. Ti, co uměli lhát, byli nejvyhledávanější.
"Na universitu nechcete?" šeptal mi nadšeně úředník státního departmentu práce. Kdepak na universitu! Až jsem se strachy zapotil, tam bych se musel učit! Kdepak, já chtěl jezdit na koni, střílet krokodýly a šoustat. Znal jsem ovšem jednoho, který to vzal, když mu slíbili slaboproud, a pak byl rád, když na universitě skončil jako elektrikář-údržbář a devět let tam vyměňoval vadné žárovky a zářivky. Domů samozřejmě jezdil. Většinou přes Německo, kde si pronajal mercedesku, a všude vykládal, jak na té universitě vyučuje slaboproud. Měl to slabo holt v hlavě.
Já, abych se přiznal, to začínám mít v hlavě pomíchané taky. Vždy, když přijedu do své bývalé vlasti a sedím s někým v hospodě, zdá se mi, že nic nevím a ničemu nerozumím. Pozorně naslouchám tamním znalcům australských poměrů, jak že jsem se měl v té Austrálii skvěle - a ty možnosti! Jistě, přiznávají, neměl jsi to ze začátku lehké, ale pak! Kdežto oni? Ach, bože, jak trpěli! Strašný to bylo, ale vůbec se nediví, že lidé dnes volí komunisty dál, protože ... přece jen, když to dnes porovnají, tak za komunistů bylo líp! Byly jistoty, které dnes nejsou....
Já jen přikyvuji, přece jen mě máma slušně vychovala. "Stanoušku, neper se!" zapřísahala mě, a tak já se držím a ještě nikomu jsem ji neubalil, i když chuť by byla. Jenže to bych se u nás ufackoval. A tak se nehádám, naopak souhlasím, jak jen já to měl v té Austrálii lehký, jednoduchý a krásný. K lepšímu dávám, jak ke mně do obchodu jednou zavítal sám budoucí předseda vlády, rukou mi potřásl a když jsme se představili, tak se mě zeptal: "A jakpak je, Stane?"
A já skromně, ale jadrně po česku: "Stojí to za hovno, Johne!"
On mi tam hned a na místě, slíbil, že když ho budu volit, tak zjedná nápravu a bude lépe.
Oba jsme svůj slib splnili a John se skutečně stal ministerským předsedou s mou pomocí a nápravu zjednal. Lépe bylo, a tak jsem obchod za menší peníz prodal a stal se samoplatícím penzistou. To doma neznají, takovou kategorii, kdy jeden může jít do penze, kdy chce, ale musí si tu penzi platit sám. Od nikoho nic nedostane a když má náhodou víc, než státem placení penzisté, tak mu ten samoplat stát zdaní. Inu, žijeme tu v ráji!
Také když jsem se před posledními volbami opět setkal s Johnem, on na pódiu a já v davu, nemohl jsem si pomoci, abych na něj nezavolal, že už to zase stojí za hovno! Ani nezareagoval a nic mi neslíbil. Takže jsem ho nevolil a on šel od válu. Kvůli mně... načež se na mne mí čeští posluchači obvykle utrhnou: "Tady ale není koho volit!"
Ale je, milánkové, rád bych řekl, ale mlčím, neboť uznávám stará česká přísloví. Bohužel není chytrých, a tak nemá cenu napovídat.
Uplynulo čtyřicet čtyři let, co se má, ale nejen má, cesta rozešla s národem českým. Nemůžeme za to ani jeden. Národ ani já. Vzniklo hodně fám. Nemám sil ni chuti je vyvracet. Měl jsem se jako prase v žitě, věř si tomu kdo chceš. Já fakt za to nemůžu, že se to všechno tak zamotalo, že aby se v tom prase vyznalo. Ovšem české prase se nevyzná kromě tlačenice v ničem. A tak přece jen napovím. Žádné stříbrné podnosy, kuřata a limuzíny, milánkové, všechno jsem si vymyslel! Hlad jsem měl a byl vděčný, když byla práce. Jakákoliv práce! Mák jsem si, jak vám se o tom ani nezdá. Zocelilo mě to. Nic nemám zadarmo, nezáviďte mi.