ESEJ: Pádná řemesla bulváru
Bulvár však, vědom si masové základny příznivců, nenosí nos vzhůru, a tak bez pýchy a rád roztlouká svými kladívky i tuhnoucí lejna přirozenosti a kozí bobky kutálející se po šikmé ploše; rozklepe nevěru, rozmázne alkoholismus, umí kout zlobu, dokud je horká, dokonce už i za studena z ní umí vykovat filigrán.
Vedle kovotepců si bulvár drží i šikovné sedláře, kteří i z toho měkkého a kouřícího materiálu dokáží umně splést biče, jež pak velkodušně rozhodí do prostoru veřejného mínění, kde jdou z ruky do ruky a mrská se jimi celé týdny ba měsíce.
Tyhle biče, jakkoli budí posměch a pohrdání u těch, kteří se jejich hrubosti straní, jsou ve skutečnosti kouzelné, což vědí sedláři bulváru i jeho šedá eminence. Ta od sedlářů získala algoritmus výroby bičů a dostatečnými penězi si je zavázala mlčením. Já se tu ale klidně můžu opičit po povinném bulvárním trendu, jímž je prozrazování čehokoli, takže, proboha, zůstaňte se mnou, a já vám ihned prozradím kouzlo biče:
Ergonomicky tvarovaná do ruky padnoucí rukojeť má v uživateli biče okamžitě vzbudit dojem, že s ním lze mrsknout jedině správně a po právu, ať je mrsknutí vedeno jakýmkoli směrem a úder zasazen přes kteroukoli tvář. Dokonce i tehdy, podlehne-li švihající na okamžik slabosti, jež mu ďábelsky našeptává, že se tentokrát krapet spletl, že šlehnutí je neomluvitelně silné nebo dokonce cílí k nepravému, se v poslední chvíli před dopadem biče pocit nejistoty změní v jakousi žertovnou advokacii, která s uchechtnutím vyhrkne, že za tyhle přehmaty stejně může bláznivá doba a že my všichni, jak jsme tady v tý naší kotlině z jedný český mámy, se už s tím nějak popasujeme.
Člověk se vztahem ke světu včerejška by třeba řekl, že rány padají hlava nehlava a ve vzduchu se mísí s výkřiky vozků a ržáním spřežení, na němž jsou nejnápadnější vyvalené a zmateně těkající bulvy koní; ti jsou z opečovávaného chovu, který jsme se rozhodli prohlásit za ušlechtilý, abychom jim pak s o to větším gustem mohli ukázat, zač je toho loket.
Člověk méně zatížený na starorakouské reminiscence, který by chtěl také vyjádřit svůj postřeh v téhle věci, by zase třeba podotkl, že problém spravedlivosti a výchovného účinku bulvárního biče nelze vidět jako nejpalčivější, jestliže se samotné tělo biče dokáže nečekaně a prakticky okamžitě proměnit v secesní ukazováček mířící na správný příklad. A pak zase zpátky v bič! Vždyť například v jeden den mrská vášnivý mrskač, jemuž v mrskání pomáhá už setrvačnost, anorektická záda modelek, přičemž se povzbuzuje výkřiky jako: „Hrůza“ nebo „Fuj! Kost a kůže!“, aby hned vzápětí dvěma pozlacenými prstíky svíral fotografie „pořádných ženských“ a „pěkných tvarů“ či „krve a mlíka“.
Ale co to? Už následující den, aniž se ve své setrvačnosti pokusí sebeméně zamyslet, švihá bičem včerejší „skutečné ženy“ přes „ďolíčky na zadku“ a sahá k výrazům „kejty“ a „špeky“. A hned nato v secesních ručičkách opět otáčí „opravdu štíhlé krásky“.
Člověk se vztahem k obyčejnému rozumu (pěstovaným třeba i trochu na úkor jiných zálib včetně zdvořilosti) by zřejmě řekl, že mu to všechno připadá jako legitimizovaná debilita. Má-li takový člověk zároveň určitý smysl a pochopení pro metaforické vyjádření, možná by mu nebylo proti mysli, že za jeden z příznaků této legitimizované debility lze považovat trošku vykulené a zmateně těkající oční bulvy. Koní, vozků, cestujících...
Když těla otupěla, mysli otupěly – tím ustavičným hulákáním a mrskáním - je vlastně skoro zbytečné, že člověk ve strachu těká očima, aby včas uhnul před bičem, jestliže už nepozná, že ve skutečnosti nebije koně před sebou, ale mlátí sám sebe přes hlavu a záda.