Patří omluva ke společenskému noblesnímu jednání? Nebo se jedná o vykrystalizované pokrytectví? Není-li to spíše projev vypočítavosti? Nebo ji máme považovat za poselství provinilcovy duše, trýzněné špatným svědomím?

Jdi a omluv se... Kolikrát jsem slyšel tuto rozkazovací větu...

Stalo se i že kluk se vzepřel na zadních. Proč?... Za co?... Zvláštní, odporný pocit poníženosti vzniká u omlouvajícího se, pokud se omlouvá z donucení. Lze vůbec omluvu vynutit, třeba násilím? Výhrůžkou? Je taková omluva něco platná?

Ovšem - říkáte - záleží přece na okolnostech... V tanečních je to jasné, přišlápnete své dámě nárt - omluvíte se. V obchodním domě na eskalátoru se zapotácíte a vrazíte loktem do pána vedle vás: Pardon! Omylem někoho předběhnete ve frontě. Promiňte, neviděl jsem vás! Na běžkách se mi nepodařilo vyhnout se, účastníci padají v dominovém efektu, změť lyží, hůlek, studený sníh za krkem... Ňáký nemehlo! Vole, nauč se vyjet včas ze stopy... Plužit... Omlouvám se, to jsem teda opravdu, odpusťte...

Tohleto jsou prkotiny, slušný člověk, který překročil neviditelnou hranici obvyklého chování, se samozřejmě omluví a je to. Jsou vážnější kauzy. Vrah děvčete sedí na lavici obžalovaných, proces pomalu končí, dochází na závěrečné projevy. "Omlouvám se rodičům poškozené..." Jaký smysl má taková věta? Čeho se tím dosáhne, nepočítáme-li vděčné poznámky žurnalistů? Co by se změnilo, kdyby obžalovaný tuto větu nepronesl? Byl by jeho trest větší? Svědomí špinavější? Bylo by slz pozůstalých víc? Byly by stejně hořké? Viděli byste téhož vraha ? Já tedy ano.

Letecké bombardování... Myslím to ze současné doby, co znáte tady u nás z televizní obrazovky; jsou tam světlé obdélníčky, to jsou domy... Jeden obdélníček je uprostřed takového černého křížku, to je zaměřovač... Pak se ten zaměřený dům rozprskne na všecky strany... Ano, podobá se to počítačové hře, správně... Sedíte v obýváku ve fotelech a pijete pivo... Máte pravdu - já taky. Druhý den ve stejnou dobu ze stejné obrazovky se dovídáme, že došlo k omylu při zaměřování. Je nám líto, měli jsme špatné informace, omlouváme se. Několik desítek civilistů, kteří nebyli ukryti na správném místě nebo včas nemohli zdrhnout, je po smrti. Pokud by někdo chtěl diskutovat o útočnících - to máte jedno, jestli se jedná o Bělehrad nebo Bejrút nebo Haifu nebo Bagdád. Všude a pokaždé to dopadne na lidi, kteří o to nestáli. Mně jde o tu omluvu - komu je určena? Zaslechli ji pozůstalí? Jaký má pro ně skutečný význam?

Kdybych byl filozof, řekl bych, že význam omluvy je důležitý mnohem více pro toho, kdo se omlouvá, než pro adresáta omluvy. Vrahové možná cítí při omlouvání nějaké ulehčení... Očekávají nějaké rozhřešení, však zpověď je taky jakousi omluvou Bohu.

Na rozdíl od Boha vždy máme možnost omluvu nepřijmout.

©Petr Kersch, Děčín, srpen 2006