Pro smysluplné řešení soudobých problémů je třeba dát si do pořádku vlastní dům. Tím mám na mysli mravní přeměnu mysli a srdce. Zatím se pouze vztekáme.

Osvícenství zamítlo křesťanství jako otroctví ducha a nabídlo rozum a účast na společenském dění politickými prostředky – demokracií.

Coby dědici osvícenství věříme, že lidský život se s růstem vzdělání a vědomostí stane lepším. Osvěta, vědecký a technický pokrok se měl projevit v pokroku materiálním, politickém, kulturním i morálním.

Náboženská víra je však cosi člověku vrozené, a tak od víry v Boha jsme přešli k novým věrám založeným na řešení existenciálních otázek politickém, které nabízí lidem spásu a odstranění zla (sociální spravedlnost) již zde na zemi.

Zdá se však , že tato víra ve společenskou změnu, ve spásu, víra v politiku a politická náboženství, která slibovala ráj na zemi, je definitivně otřesena.

Odmítnutím duchovního, morálního absolutna pravdy a dobra, které nás přesahuje a zároveň určuje, se skutečnost pro nás stala sociální konstrukcí, pravda a skutečnost se staly hlasovatelnými. Pravda jako taková sama o sobě přestala existovat. Člověk se nemá vůči čemu vztahovat, je povýšen na svévolnou suverenitu a absolutizuje si právo na svobodnou volbu, respektuje pouze přírodní zákony, které však postrádají morální rozměr.

Problém této filosofie je v tom, že se domnívá, že existuje dobrá prapůvodní přirozenost člověka, která je konečným garantem dobroty jeho přirozeného vývoje, a že považuje svobodu za přirozenou věc, která se, jakmile je mocenský útlak odstraněn, vyvine spontánně.

Svoboda však není normální lidský stav. Předpokladem svobody je mravnost a tu nelze redukovat na vnitřní mechanismus lidských zálib a tužeb. Naopak mravnost člověku něco předepisuje, něco od něj vyžaduje, ukládá mu ctnost jako povinnost. Mravnost je tedy povinování obrácené k člověku a nikoli tužba nebo cit, který je v člověku přirozeně založený. Skutečné mravní pohnutky nejsou tedy to, co v člověku fakticky je, ale to, co musí teprve získat, k čemu se bude muset povznést v procesu mravní výchovy.

Náš osvícenský návrat k pohanství znamená, že uctíváme přírodu, kdežto židé a křesťané uctívají Boží osobu, která je od počátku morálním imperativem. Naše pohanská etika je určitým druhem vědy o přírodě, antropologii, psychologii. Vysvětluje, proč člověk tak nebo jinak jedná, studuje jeho hybné impulsy, jak fakticky určují jeho jednání. Popisuje člověka vnějšně i vnitřně determinovaného, jenž se stal takovým, jakým je, ale který již za svůj stav nezodpovídá. Tento přírodovědecký přístup ke zkoumání člověka neumožňuje objevit v něm svobodu.

Křesťanské hodnoty, na které se najednou nyní v soupeření s islámem odvoláváme, představují orientaci podle Desatera božích přikázání a evangelií, podle původních buržoasních ctností (šetrnost, poctivost, sebeovládání, pracovitost, cudnost, rozvážnost), které utvářely celou západní kulturu a nastavily měřítka lidské důstojnosti, svobody, umění a vědy.

Ještě v 19. století se zdálo, že uspořádání lidské společnosti stále ještě drží pohromadě. Setrvačnost křesťanských hodnot působila. Nacionalismus, socialismus a liberální hédonismus však byly revolucionáři 20. století, kteří chtěli vytvořit nového svobodného člověka bez Boha a oslavili náboženství těla. Žít tady a dnes podle principu radosti a slasti se vydávalo za revoluční čin. Důsledky jsou jasné – nejprve hekatomby mrtvých, pak rodiny bez otců, nechuť mít děti, pornografie všude, ztráta smyslu života (odcizení) a silný vzestup psychických onemocnění.

Dalším zásadním dopadem sekularizace byla redukce všech imperativů života na „názor“, mravní imperativy přestaly být výrazem absolutní morálky, ale staly se tzv. veřejným míněním.

Biblický příběh o pádu člověka nás učí, že zlo se z lidského života vymýtit nedá. Lidé se rodí s puzením jak k dobru, tak ke zlu. Není to omyl nebo nevědomost, co stojí v cestě lepšímu světu.

I otcové zakladatelé viděli v lidských bytostech nedokonalá stvoření, která nemůže od základu zlepšit žádná změna v institucích. Je naopak potřeba na každého člověka vznést ty nejvyšší mravní požadavky. Pocit smysluplnosti existence vede přes náboženské absolutno.

Je načase opustit samozvanost člověka a jeho představu rovnosti a demokracie, kde se lidé sejdou na agoře a odhlasují si pravdu. Dnes tuto, zítra opačnou. Je načase respektovat přirozenou nerovnost a obnovit autoritu.

Základ je uznat autoritu Absolutna (Boha, Ideality). Po každém se žádá, aby se před Absolutnem pod požadavky Ideality upřímně ponížil, aby se chtěl přiblížit absolutním hodnotám pravdy, lásky a dobra. Aby motiv každého lidského skutku byl příspěvkem k pravdě a dobru.

Největší potíž je uznat existenci těchto absolutních duchovních hodnot. Je však jen jeden důkaz, že existují, a to víra v ně – člověk se rozhoduje volbou.

Člověk stojí před Absolutnem, Ideálnem sám se svou svobodnou vůlí a svou odpovědností. To znamená, že má a chce mít svědomí. Přístup je jedině ve vědomí své nedokonalosti, ve snaze po vlastní nápravě sebe. Neexistuje vrozenost dobré vůle. Fungování člověka žádá sebekritiku a skromnost povýšené na metodologický princip.

Dějinný odkaz křesťanství předpokládá svědomí, vnitřní boj a trápení, zápas úzkostlivého svědomí o pravdu. Co povznáší člověka nad veškerou přírodu a nad jeho vlastní přirozenost, je dobrovolné sebepodřízení povinnosti. Není třeba vymýtit smyslovost, ale jen ji omezit a ovládnout.

Základní existenční zakotvení člověka je jeho vztah k Pravdě. Pravdu si člověk nemůže přivlastnit pomocí jiného, aniž by podobným způsobem zápasil a trpěl jako ten, kdo pravdu vydobyl. K pravdě neexistuje žádná zkrácená cesta, takže každé pokolení i každý jednotlivec musí bytostně začít znova. Pravda není souhrn vět, není určením pojmů, ale život. Chápáno křesťansky, přirozené není pravdu vědět, ale pravdou být. Žádný člověk neví z pravdy víc, než je sám. To znamená, že jen tehdy znám pravdu, stane-li se ve mně životem. Opravdové mravní naladění člověka spočívá v tom, aby splnil svou povinnost a neočekával odměny - ani na tomto, ani na onom světě.

Dnes je pravda poznání, vědění, a všichni se vztahují k odborníkům, expertům, že tito jsou pravými zvěstovateli pravdy. Oni však nemohou nic ustanovit, mohou jen všechno zpochybnit. Pravdu si musí každý vyřešit sám, vědecká důležitost nám nepomůže. Jen když se člověk bude řídit opravdu morálními motivy a ne chytrostí nebo přirozeností, může se stát skutečně svobodným a dát světu smysl.