Možná znáte americký seriál „Věřte nevěřte“ s podtitulkem „Fakt, nebo fikce“. Jedná se o těžko uvěřitelné příběhy, u nichž máte hádat, který se stal a který je smyšlený.

U filmu Dva papežové je to jednoduché: jde o smyšlenou fikci. Herecké výkony obou hlavních představitelů jsou dobré, hlavně Anthonyho Hopkinse, a pokud to berete jako fikci, může vám přinést zážitek. Pokud si však myslíte, že pravdivě zobrazuje Benedikta XVI., Františka a dynamiku jejich vztahu, mýlíte se.

Ne, kardinál Bergoglio (dnes papež František) neletěl do Říma za Benediktem XVI., aby mu ten povolil rezignovat. Ne, Benedikt se nesetkal s Bergogliem před vlastní rezignací a neřekl mu, že by si ho přál za nástupce. Ne, Benedikt Bergoglia za svého nástupce nedoporučoval, pravidla konkláve to zakazují. Ne, emeritní papež Benedikt není a nebyl tvrdý člověk; naopak je laskavý a vlídný. Je primárně intelektuál, miluje diskuse, ale nikdy nebyl tak charismatický jako jeho předchůdce sv. Jan Pavel II.

Ještě coby kardinál Ratzinger proslul debatami s mysliteli jiného světonázoru, jako jsou ateisté Jürgen Habermas a Marcello Pera. A po zvolení papežem pozval k diskusi i svého hlavního oponenta v Německu, teologa Hanse Künga. Tak se arogantní, sebestředný člověk nechová.

Bez dialogu

Papež František charismatický je, alespoň pro některé. O jeho osobní skromnosti není pochyb. Uvnitř církve se však někdy chová jako diktátor.

Když v roce 2016 vydal exhortaci Amoris laetitia (Radost z lásky) o rodině, manželství i rozvedených a opět sezdaných, některé její pasáže byly dvojznačné; čtyři kardinálové ho tudíž požádali, ať jejich smysl objasní. Neobtěžoval se jim ani odpovědět. V katolické církvi je manželství svátostí a ona je jedinou křesťanskou denominací, v níž platné manželství nelze rozvést. Relativizace svátosti manželství by byla nejen úderem na katolickou identitu, ale vedla by i k rozštěpení církve.

V létě 2018 bez jakékoli diskuse s biskupy, filozofy, teology či věřícím lidem „zakázal“ trest smrti, změnil katechismus a uvedl, že odteď je nepřípustný, protože za dnešních podmínek prý není nutný. Papež netvrdil, že trest smrti je zlo samo o sobě, a tudíž je a byl nepřípustný vždy; kdyby tvrdil toto, byl by v rozporu s přirozeným právem, Biblí i všemi dosavadními papeži.

Tvrdí však, že dnes už prý nutný není; to však coby papež nemůže vědět, neboť nezná situaci ve všech zemích světa. Lze zlomit moc mexických drogových kartelů bez trestu smrti? Lze bez něj zničit maniakální islamistický kult smrti Boko Haram v Nigérii, který unáší, znásilňuje a vraždí? To mají rozhodnout ty země samotné, a přijdou-li k úsudku, že bez trestu smrti to nejde, nikdo zvnějšku jim trest smrti nemá právo zakázat. Ani papež.

V katolické církvi má papež v určitých otázkách autoritu absolutní, ale v jiných zase žádnou – např. v astronomických (točí se Slunce kolem Země, nebo naopak?), ekonomických či politické prozíravosti. V září 2018 Vatikán uzavřel dohodu s čínským komunistickým režimem, v níž režimu zaprodal katolíky věrné církvi a za biskupy uznal osoby, které „vysvětil“ čínský komunistický režim proti vůli papežů. Odteď má papež za biskupy jmenovat jen osoby z okruhu lidí, které vybere čínský režim. Katolická církev v Číně se zavázala loajalitou vůči Čínské komunistické straně, která následně rozpoutala novou a krutější vlnu perzekucí křesťanů v Číně.

Kardinál Joseph Zen, emeritní biskup Hongkongu, který celý život bojoval proti totalitarismu v komunistické Číně, označil dohodu za „úplnou kapitulaci“, „neuvěřitelnou zradu“ a „vydání věřících (oveček) vlkům“.

Servilita Číně

Jakkoli byla dohoda s Čínou a zrada věrných věřících hanebná, někteří zašli ještě dál. Když se argentinský biskup Marcelo Sánchez Sorondo, kancléř vatikánské Akademie věd a Akademie sociálních věd, vrátil po návštěvě Pekingu do Říma, v únoru 2019 prohlásil, že „ti, kdo dnes nejlépe implementují sociální nauku (katolické) církve, jsou Číňané“. Totalitní diktatura, v níž probíhá perzekuce věřících (a nejen křesťanů), téměř genocida menšin, jejich kulturní genocida, zabíjení vězňů kvůli odprodeji jejich orgánů, budování digitální tyranie – tam prý nyní nejlépe aplikují sociální nauku církve! Co by tomu asi řekl Jan Pavel II.? František neřekl nic.

A biskup Sánchez? Člověka napadá: je to služebník Boží, anebo pracuje pro tu druhou, Temnou stranu? A kde se fláká svatá inkvizice, když je zapotřebí, aby to zjistila za použití práva útrpného?

Vraťme se však k filmu. Benedikt XVI. po prozření říká kardinálu Bergogliovi, že papežem by měl být on. Jak předvídatelné, jak naivní.

Skutečně překvapivé a osvěžující, protože by to diváka vytrhlo z pokrokářského klišé, by bylo, kdyby film končil tím, že papež František po letech navštíví emeritního papeže Benedikta a řekne mu: „Tys měl pravdu, já se mýlil.“ Tomu bych řekl zvrat. Nebo nová perspektiva.

LN, 1.2.2020

Autor je ředitel Občanského institutu