ESEJ: Bergmanovy Lesní jahody jako road movie
Mezi filmy tzv. žánru road movie má film Lesní jahody od Ingmara Bergmana zvláštní postavení. Ve filmové historii je nepřeberné množství filmů, v nichž se hlavní postavy vydávají na nejrůznější cesty. Pocity hrdinů a během cesty dosažené poznání jsou důležitější než samotná cesta. Švédský film Lesní jahody z roku 1957 je zvláštní tím, že hlavní hrdina v něm podniká cesty dvě. Ta první, cesta vozidlem po silnici, je typická pro většinu filmů tohoto žánru. Současně s ní probíhá druhá cesta, cesta hrdiny zpět časem a uvažování o základních filosofických otázkách lidské existence.
Hlavní postavou je Isak Borg. Ve svých sedmdesáti šesti letech si připadá příliš starý na to, aby si sám sobě lhal. Ale jistý si tím není, protože klid, s jakým se staví k pravdě, může skrývat prolhanost. Svůj život, který jako mladý lékař začal „bojem o chleba“, završil akademickou kariérou (je emeritním profesorem bakteriologie). Od života nežádá nic víc než klid. K rozptýlení má golf, četbu memoárů a detektivek. Žije sám, jeho žena zemřela před mnoha lety. Své manželství považuje za velmi nešťastné. Jediný syn Evald je lékař. Bydlí v Lundu, je ženatý a ve třiceti osmi letech bezdětný. Isak Borg pochází z deseti sourozenců, z nichž je naživu jen on. Sourozenci po sobě zanechali spoustu dětí a vnoučat, s nimiž se však Isak nestýká. Jeho matka je dosud naživu a čilá. Je jí devadesát šest let.
Do ustáleného života přichází změna. Isak se má účastnit zlaté promoce na universitě v Lundu, kde promoval před 50 lety. Radost z toho nemá. „Zlatá promoce, taková blbost. To by mě fakulta mohla rovnou korunovat za vola“, říká si. Stará slečna Agda, sedmdesátnice, která se stará o Isakovu domácnost, se na promoci už rok těší. Koupila si na tu slávu nové šaty. Isak už delší dobu trpí děsivými sny. Noc před odletem do Lundu se ve snu prochází za východu slunce pustými ulicemi. Nechápe, co se stalo. Na ciferníku velkých hodin vývěsního štítu optiky nejsou ručičky a oči za brýlemi pod ciferníkem jsou rozbité. Když Isak vytáhne kapesní hodinky, aby zkontroloval správný čas, zjistí, že i na jeho starých spolehlivých hodinkách ručičky zmizely. Slyší zvon a ocitá se u kostela, ke kterému se přibližuje ohromný pohřební průvod. Tu se uvolnilo kolo pohřebního vozu a vypadla rakev. Isak se sklonil nad změtí rozštípaných prken, z nichž se vysunula ruka a chytila ho za paži a velkou silou stahovala do rakve. Mrtvý v černém fraku se vyprošťoval z rakve a Isak s hrůzou viděl, že mrtvým je on sám.
Po probuzení se Isak rozhoduje, že do Lundu nepoletí, ale pojede vozem. Agda je zklamaná, že jí tím pokazí něco, nač se celý rok těšila. Do kufru mu balí frak a ostatní věci na cestu. „Nikdo neumí tak pěkně zabalit, jako vy“, snaží se ji Isak usmířit. Agda podává snídani a o půl čtvrté vyveze Isak z garáže auto. Na cestu do Lundu se k němu přidává jeho snacha Marianne, která k němu přijela z Lundu po manželské rozepři. Cesta začíná.
Hned na začátku snacha vyčte Isakovi všechny jeho nedostatky. Má peněz jako želez a trvá na splacení půjčky, kterou synovi Evaldovi poskytl, aby se mohl připravit na docenturu. Marianne je tím rozhořčena, protože Evald se tím, jak musí pracovat, ničí. „Máme své zásady, slovo je slovo, Evald mi rozumí a já vím, že si mne váží“, oponuje Isak. „To je docela možné“, odpovídá Marianne, „jenže tě taky nenávidí.“
Cestou Isaka napadlo podívat se k domu, který kdysi byl letním domem, v němž se scházela početná rodina. Odbočuje na lesní cestu vedoucí k moři. Marianně ukazuje dům mezi břízami s terasou obrácenou k moři. Marianne se jde vykoupat. Isak se ve svých představách vrací do doby před šedesáti lety. Nachází místo pod starou jabloní, kde kdysi sbírali lesní jahody. Stále zde rostou. Isak vidí Saru jak sbírá do košíčku jahody. I on je trhá a jí. Sestřenice vypráví, že je tajně zasnoubena s Isakem, vidí bratra Sigfrida a další příbuzné. Slyší jejich rozhovory, snaží se je oslovit, ale nikdo ho neslyší. Zažívá mámení smyslů: z komína domu stoupá kouř, někdo v domě hraje na klavír, z otevřených oken vycházejí hlasy, stará letní chalupa je plná života. Ale se vzpomínkami nelze konverzovat.
Po procitnutí ze vzpomínek se Isak setkává s mladou ženou. Pozemek u moře a dům prý patří jejímu otci. Jmenuje se Sara a s dvěma mladíky, Viktorem a Andersem, je na cestě do Itálie. V horkém, dusném červnovém dnu otevřeli všechna okna. Isak dostal rozjařenou náladu. Den byl nabitý podnětnými improvizacemi a živými vzpomínkami. Vypráví Saře, že v mládí měl lásku, která se také jmenovala Sara. Sara projevuje zájem a tak se dovídá, že Sara si vzala Isakova bratra Sigfrida, měli spolu šest dětí a teď je jí 75 let. „Nedovedu si představit nic horšího než zestárnout“, říká Sara a hned na to vyhrne „ježíšmarjá promiň, teď jsem ale řekla hloupost“.
V nepřehledné zatáčce Isak odvrátí srážku s nebezpečně jedoucím vozidlem. Jeho velký vůz sjede do pole. Druhé vozidlo se v příkopu převrátí. Když se vůz podaří postavit na kola, upadne jedno kolo a odkutálí se do příkopu. Isak si vybavuje sen s kolem upadlým z pohřebního vozu. Manželský pár ve středních letech z nepojízdného vozidla nasedá do Isakova vozu. Manželé se hádají a Marianne je s ohledem na „tři děti v autě“ nechá vysadit. Isak si vybavuje své podobně vypadající manželství.
Vedoucí benzínové pumpy Åkerman mezi Grännou a Huskvarnou doktora Borga poznává. Borg byl u jeho porodu, u porodu jeho bratrů a léčil celou jeho rodinu a všechny lidi v kraji. Volá ženu, aby jí představil našeho „živého doktora Borga“, o kterém pořád mluví máma, táta a celý kraj, nejlepšího doktora na světě. Tady ve městě a na kopcích v okolí si na Borga prý každý vzpomene a bude vyprávět co doktor Borg pro něj všechno udělal. Åkemanova žena podává Borgovi ruku, Marianne se ukloní a trochu sarkasticky zatleská. Mladí spolucestující jsou hovorem zaujati. Åkerman ženě navrhuje pojmenovat novou ratolest po panu doktorovi. „Isak Åkeman“ je jméno jako stvořené pro předsedu vlády. Borg si pamatuje na nemoci svých bývalých pacientů a ptá se, jak se jim daří a slibuje kmotrovství. „Měl jsem tu zůstat“, říká si při odchodu.
Isak v doprovodu Marianny navštěvuje svou matku. Ta se diví, že Marianne nemá děti. Ona jich měla deset. Všechny kromě Isaka zemřely. Má dvacet vnoučat, ale navštěvuje ji jen Evald. Patnáct pravnoučat nikdy neviděla. Třiapadesátkrát do roka posílá dopisy a dárky k svátkům a narozeninám. Dostává milé dopisy, ale nikdo ji nenavštěvuje. Jen výjimečně někdo přijede půjčit si peníze. „Mám jednu vadu“, směje se, „neumírám, dědictví nepřichází a nepřichází, ačkoliv si to ta rozumná mládež naplánovala“. Isakovi dává zlaté kapesní hodinky po otci. Hodinky nemají ručičky“. To je další věc upomínající na děsivý sen poslední noci.
Isak a Marianne se vracejí do hostince, ale mladí přátelé tam nejsou. Venku u vozu se Viktor a Anders přou o existenci Boha. Dochází ke rvačce. Sara je nedokáže uklidnit, podaří se to až Marianně. Pokračují v cestě. Vůz řídí Marianne. Isak usíná a má znovu sny. Jeho sestřenice Sára se mu vysmívá, že je profesor a nic nechápe, že je starý a brzo umře a ona má před sebou celý život. Ve snu se ocitá u zkoušky. Má určit diagnózu pacientky. Podle něj je pacientka mrtvá, ta ale se smíchem vstává. Nedokáže odpovědět na jednoduché otázky a propadá.
Isak o svých snech vypráví Marianně. Podle něj sny znamenají, že je už mrtvý a přesto žije. Stejné pocity má podle Marianny Evald. Je mu ale teprve třicet osm let. K manželské rozepři došlo kvůli dítěti. Evaldův postoj je kategorický: „V tomto světě se žít nedá a je tedy nesmyslné ho zalidňovat dalšími nešťastníky, a nejhorší ze všeho je věřit, že oni na tom budou lépe než my“. Isak nabízí pomoc. Marianne a Evald jsou už ale podle Marianny příliš staří. Po setkání s Isakovou matkou se Mariannu zmocnil šílený strach. Stařičká žena, skrz naskrz ledová, svým způsobem strašnější než sama smrt. A její syn tvrdí, že je živý mrtvý. A podobně jeho syn Evald.
Všichni přijíždějí do Lundu. V ulicích potkávají pohřební průvod se starobylým pohřebním vozem jako z Isakova snu. Vítá je slečna Agda a Evald. Isak se účastní své zlaté promoce. Je unaven. Chystá se ulehnout, když pod okny se zpívá a hraje na kytaru. To se přišli rozloučit Sara, Anders a Viktor. „Ahoj otče Isaku. Vypadal jsi v průvodu fantasticky. Byli jsme děsně hrdi na to, že se s tebou známe“, volá Sára. Isak se loučí s mladými přáteli. Evald a Marianne spolu odcházejí tančit na banket. Všichni se smiřují a ujišťují, že vše je v pořádku.
Stáří není pro sraby, jak zní název jedné české filmové komedie (také to je road movie). Věk Isaka Borga nebo věk tomuto věku blízký a doba uplynulá od jeho promoce, to je něco, co si řada čtenářů může z vlastní zkušenosti představit. Možná i děsivé surrealistické noční můry k věku patří. Stejně tak vzpomínání na uplynulý život, snaha o sebepoznání a úvahy o smyslu života.
Zdroje:
Ingmar Bergman, Filmové povídky, nakl. Odeon, Praha 1982 (ze švédského originálu přeložili Zbyněk Černík, Dagmar Hartlová a Jiří Osvald)