DOKUMENT: Syn nepřítele státu část 1.

Česká Televize uvede v úterý 22. 11. 2022 ve 21.30 hodin dokumentární film režisérky Evy Tomanové, který se zabývá osudy jednoho z posledních žijících dětí popravených v politickém procesu z padesátých let zvaného: „Slánský a spol.“. U nás byl uveden poprvé jako součást XIV. ročníku mezinárodního festivalu proti totalitě MENE TEKEL. Při premiéře v Polsku na konci promítání diváci povstali a tleskali ve stoje. Oni ten film pochopili. Jsem zvědav, jak to dopadne u nás. „Mene tekel“ jsou první dvě slova údajného tajemného varování krále Belsazara. Přeneseně označuje naléhavé varování, výstrahu. Viz. Bible, kniha Daniel/ 5, B 21.

Režisérka Tomancová a autor článku

Hlavní postavou dokumentu je syn Otty Schlinga jednoho z popravených. V tomto politickém procesu padlo 11 rozsudků smrti a tři rozsudky doživotí. Pro vývoj Československa byl tento proces vlastně dokončením bolševizace státu. Než se na film podíváte, bylo by dobré si oživit některá základní historická fakta.
Dlouhá léta byl „lidově“ hodnocen tento proces jako vyřizování si účtů mezi komunisty. Ačkoliv byl součásti a vyvrcholením celé dlouhé řady dějů začínajících v roce 1945. Obnovená Československá republika, jejíž znovuzrození se rovnalo politickému zázraku, který zaplatily životy tisíce lidí, byla zároveň obětí tzv. Jaltské dohody, kdy Západ, reprezentovaný USA a Velkou Británii, prostě hodil v plen Stalinovi všechny státy, které Rudá armáda osvobodila. Nic jiného jim nezbývalo. Obyvatelstvo Západu nebylo ochotno „bojovat a umírat za neznámé státy někde na Východě“. Pravdou přitom zůstává, že nebýt vítězství Spojenců a SSSR, existovala by dnes ČR maximálně v hranicích Protektorátu Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) a Slovensko jako bezvýznamný státeček, jehož původně Československem připojenou část v roce 1918 by zabralo Maďarsko. Pokud by se nestalo Slovensko další Sovětskou socialistickou republikou.
Za všechno v životě se ovšem platí. Bolševizace republik za bezmocného přihlížení Edvarda Beneše a zbytků politických demokratických stran byla předurčena. Nejprve bylo nutno se zbavit skutečných nepřátel Československa, kterými byli čeští a moravští Němci, s čímž souhlasili i vítězné mocnosti a obyvatelstvo celé Evropy, které jen tak tak uniklo německé totalitě, tedy vyvraždění milionů a germanizaci. Po vyřešení této otázky, na které se živí mnoho „revizorů“ dějin, nastala doba likvidace tzv. „třídního nepřítele“. Dnes se hodně vzpomíná na likvidaci západních československých vojáků, bagatelizuje se ale likvidace mnoha československých vojáků bojujících v tzv. Svobodově armádě, nepohodlných partyzánů a odbojářů.

Po plánované a realizované likvidaci české inteligence a také obchodních elit Němci za protektorátu se snažili dokončit toto dílo na příkaz Moskvy českoslovenští komunisté. Ze sedláků se stali kulaci, z holičů a malířů „buržoazní vyděrači“.
Podobné děje probíhaly ve všech Sovětským svazem okupovaných evropských zemích. Ruští bolševici byli přesvědčeni, že aby si zachovali své nově nabyté impérium, musí zlikvidovat každého, kdo by odporoval. V rámci zásad Stalinova boje proti „vnitřnímu nepříteli“, jako v SSSR ve třicátých letech.

Na obsazených územích Evropy v letech 1944 až 1945 tak pokračovala stalinistická „Velká čistka“ (rusky Большая чистка,), dnes někdy označovaná jako „Velký teror“. Stalin na nových územích opět spustil politické represe a perzekuce s cílem odstranit zbývající opozici a získat neomezenou moc. V rámci těchto represí týkajících se většiny vrstev společnosti: úřednictva, důstojnického sboru, inteligence, rolnictva (takzvaných „kulaků“), etnických menšin a náboženských skupin ale i „neposlušného dělnictva bylo u nás v letech 1947 až 1958 za „protistátní zločiny“ uvězněno okolo neuvěřitelných 205 000 lidí!!!

Zároveň byla také v obsazených zemích, tzv. lidově demokratických zemích, rozpoutána likvidace velké části po válce nově se tvořící vládnoucí třídy. Většinou sice levicové, ale nikoli vždy „promoskevské“.

Svět se po roce 1945 rozdělil. Euroamerickým světem na Východě i Západě cloumalo nadšení lidu pro „socialismus“. Už v červnu 1945 konzervativci v Británii prohráli volby a Churchill se musel s premiérským křeslem rozloučit. Ve Francii a Itálii měli komunisté našlápnuto na ovládnutí svých zemí. Západ musel dělat vše možné, aby je porazil. A v rukavičkách se nehrálo. V Řecku vypukla občanská válka.

V tomto stavu byla východní Evropa ponechána v rukou Stalina. Ten měl na své straně vděk národů za záchranu před Němci, ale také zde bylo plno politiků, a to včetně levicových, kteří měli jiný názor na řízení státu než Stalin. Takže hlavním úkolem Stalina bylo Západem „odepsané“ státy a národy doslova zbolševizovat. Se všemi důsledky. U nás tomu stály v cestě národní socialisté, sociální demokraté a část komunistů, která chtěla jít buď „titovskou jugoslávskou“ cestou anebo, řečeno zjednodušeně „Šmeralovskou cestou“. Většina levice v ČSR chtěla těžit z myšlenek Šmeralovy specifické československé cesty k socialismu, založené na myšlenkách nejen K. Marxe, ale i T. G. Masaryka a dalších. Bylo to poněkud politicky naivní.

Rusové měli už desetiletí vypracovaný plán na úspěšnou mediální propagaci, kterou získávali mnoho přívrženců, a také na násilnou a krvavou metodu potlačení všech odpůrců stalinismu, v prvé řadě levicových idealistů a všech odbojářů.

Západ byl bezmocný, jejich voliči směřovali k socialismu a Stalin měl armádu, která by byla schopna Západ napadnout a porazit.

S oblíbeným primitivním tvrzením, že vše, co se dělo kolem let 1948 až 1952, za Pražského jara i po listopadu 89, byla jen rvačka komunistů s komunisty a můžeme si za to všechno sami, dnes už vydrží jen skutečně hodně jednoduší lidé.

V únoru 1948 pak začal hon na „nepřátele státu“. Jako za francouzské revoluce 1789 se vynořili noví „jakobíni“. Jen se z historického hlediska čekalo na to, kdo bude naším Maximilienem Robespierrem, aby zavedl hrůzovládu. A tak jako tehdy ve Francii vedle statisíců obětí se pak stali obětmi i naši levicoví pokrokáři, tak jako kdysi Jean-Paul Marat. Revoluce začala požírat své tvůrce i své děti.

P.S. O tom by měli začít přemýšlet všichni idealističtí genderisté, mládež bojující za „Fridays for Future“ a pomatení „ekologisté“.

Mnoho obětí stalinismu bylo původně idealisty. A také o tom je tento film.

Dokument: Syn nepřítele státu“bude vysílat ČT na ČT 2 v úterý 22. 11. 2022 ve 21.30 hodin a opakovat na stejné stanici ve středu 23. 11. v 16. 10.

režie: Eva Tomanová
producent: Alena Müllerová
scénář: Eva Tomanová
střih: Michal Novák
Vyrobila Česká televize
Foto : RNDr . Jiří Nedvěd

Setkání rodiny Šlingů na premiéře

Pokračování zítra