Stařenka Oggová: „Nevykládejte mi nic o zlatých talířích!Když vidíte, z čeho je udělanej talíř, máte malou porci!“
(Terry Pratchet: Kuchařka stařenky Oggové)

Já jím rád. Já se nestydím za to, že rád jím. Já nejsem a už ani nebudu vychrtlá modelka anebo reklamou zblblá anorektička. Já jsem normální jako většina z nás. Děsně rád jím, i když se mi to kdekdo snaží rozmluvit.

Moje žena říká, že je to u mne podmíněný reflex vzniklý v dětství, protože když StB odvedla tatínka do kriminálu, tak nám souzi sebrali také všechny peníze, takže nebylo na jídlo. Je to možný, já dodneška kupuji jídla o něco víc, než by bylo skutečně nutné.

Tehdejší nedobrovolná redukční dieta na mně asi zanechala svoje následky. I když hodný lidi byli i tenkrát a paní Černá - pražská Němka jak poleno, co pracovala ve školní jídelně - vždycky říkala: „Fenóšek, fsala si toprá polifek. Apys sila!” A neříkala to jenom mně, ale i všem kamarádům a kamarádkám, co toho neměli moc do huby, protože jejich tatínek seděl v base nebo byl nasazen u pétépáků. Případně mu soudruzi nandali takový zemědělský dodávky, že to nešlo splnit. Anebo platil dluhy, co mu zbyly, když mu bolševici sebrali krám, ale jemu nechali zaplatit zásoby. Takže nás takových na té předměstské škole bylo dost. I tichounká spolužačka Anička Srpová ze statku, co jim ho bolševici sebrali, byla z toho trápení, co jejímu tatínkovi komunisti vyváděli, vždycky až skoro průsvitná. A moc se mi líbila.

Ovšem daleko největší zájem než o holky jsem měl v tomhle věku třeba o „rajdu”. Tedy rajskou omáčku, ke které jsem dokázal sežrat – a nejen já, ale i další kluci - i dvacet knedlíků. Jak to ty kuchařky dělaly, nevím, ale knedlíků bylo vždycky dost. (Samozřejmě s jedinou porcí masa, asi tak pětidekovou.)

A protože nouze naučila Dalibora housti, naučil jsme se jíst kdeco. Na Slovensku o prázdninách jsme jídávali coby děti neuvěřitelnou kombinaci. Halušky na sladko s malinami nebo lesními jahodami. Anebo třeba slaninu s teplým chlebem. V horkých letních dnech jsme chodili na salaš pro žinčicu a cestou zpět do hájenky z bandasky upíjeli. Výsledky byly nasnadě.

Ve zralém věku mi pak tchyně, původem z balkánské vesnice, vařila „bjal bob“, tedy polévku z bílých fazolí, do které se mohly přidávat kousky masa, třeba vepřového kolena. Móc dobrý! A když se odjedlo to řídký nahoře, protože taková polívka z bobů se vařila zásadně ve velkém hrnci, ten hustý zbytek u dna zbyl jako guláš, pěkně hustý. Vylepšilo se to ještě tím, že se do talíře na fazolový gulášek nakapalo trochu octa, ono to získalo takový šmrnc. A jak to chutnalo s chlebem! To byla pohádka.

Následky ovšem byly strašlivé. Luštěniny jsou prostě luštěniny. S tím nic nenaděláš. Jako když kamarád Andrés, co studoval nějakou dobou v Praze, získal zde doktorát a naučil se česky, vařil doma v Bustar Viejo, v městečku schovaném pod Sierra Gudaramma, takzvaný „garvansos”. Což jsou takové španělské bobovo-hrachové luštěniny. Následky, které toto jídlo mělo, omlouval tvrzením, že kdyby se ty garvansos vařily klasicky španělsky, tedy v hliněných nádobách na kraji ohniště a ty nádoby by se při vaření otáčely, tak pak by…

„Tak pak by se prdělo stejně!” pravila jeho žena Anita, neboť to není typická pokorná Španělka staré generace. Je to sice pravá Španělka, ovšem jako holka vyrostla na Proseku. A bylo po diskusi. Byly garvansos a pak byly větry.

Ale nebudeme jíst ve Španělsku jen garvansos?!? To jsou sice exotický, ale furt jen ňáký luštěninový nafukovadla!

„Co si dát dneska k obědu něco onačejšího? Co třeba takhle šneky?“ zeptal se za jízdy z Madridu do Barcelony Andrés.

(Hlemýždi: Většina lidí se spoléhá na to, že je těchto zahradních škůdců zbaví drozdi a jiní ptáci. V Quirmu je však považují za delikatesu. Většina quirmských jídel vznikla v průběhu dvacetiletého obléhání, kdy se místní obyvatelé projedli celou zoologickou zahradou a pak byli odkázáni na to obracet vlhké kameny a kladivem udeřit do čehokoliv, co se pod nimi pohnulo. Hlemýždi se jedí přímo z ulit. Jak se zdá, existuje něco jako hlemýždí vidlička, ale nedokážu si představit, jak by ji takový hlemýžď držel.
Terry Pratchet: Kuchařka stařenky Oggové)

„Šneky né, šneky né,” řval jsem v autě a napomínal Andrése, aby koukal na cestu. Protože jsme totiž právě projeli na červenou velikou křižovatku v městě Lleida. Už když jsme se blížili ke křižovatce, moje žena ze zadního sedadla začala pokřikovat „bude červená, bude červená”, protože Andrés nezpomaloval.

„Červená? Como se dise espaňol červená?” dumal nahlas Andres, ale nohu z plynu nesundal. Za příšerného troubení a řevu a nadávek ostatních řidičů jsme profrčeli křižovatkou, když tu se Andrés bouchl do čela a zvolal: „A už vím, červená, jo, jó, rojo, to jako že se má stát, no jó, no jó.” Radoval se, že si vzpomněl. My ostatní jsme nebyli červení, ale zelení.

„A teď pro vás mám překvapení, když jste se tak lekli!” hlaholil radostně, když jsme to přežili. „Zastavíme se k obědu na něco speciálního.”

Byli jsme pro. Určitě tam budou mít něco, abych si k tomu mohl dát panáka.

K našemu údivu jsme dojeli k místním jatkům či tržnici či co to bylo a šli do takové obyčejné hospody, no, nic moc. Ve dveřích ovšem stál nějaký dveřník a teprve když se přesvědčil, že si budeme mít kam sednout, nás pustil dál. Hospoda byla plná.

Andrés, který je nejen přítel feministek, ale i práva všech národů Španělska na sebeurčení, katalánsky cosi objednal.

Za chvíli přinesl číšník na stůl... Čtyři omlácené hliníkové tácy, takové, co známe ze závodních kuchyní socialistických fabrik. Na každém z nich miska s něčím, co vypadalo jako silně po česneku vonící majonéza. A na tácech byli skutečně šneci. V ulitách.

Jo, a byla tam taky párátka. Pevná, velká párátka.

Andres vzal do ruky párátko, nabodl šneka ukrytého v ulitě, vytáhl ven, namočil v česnekové majonéze a s labužnickým výrazem jej začal konsumovat. Žaludek mi vyběhl nahoru a dolů. Andres nabodl dalšího šneka a zjistil, že se upřeně dívám na konec toho šnečího tělíčka, na kterém je takový načernalý ocásek či žíla anebo něco. Zřejmě jsem pobledl.

„Nebojte se, to je jen nervová uzlina,“ lhal podle mne Andres, jak když tiskne. „Voni jsou ty šneci uvnitř čistý, oni je dají nejdřív vyhladovět, tak se dají na sůl, kde se plazí tou solí, potom se ještě dočistí a teprve pak se připravují.”

Hlad je nejlepší kuchař a mít na stole šneky a neochutnat by byla jistě škoda. Váhali jsme, ale pak jsme si každý vzali prvního šneka, vydloubli z ulity špejlí, s odporem jej namočili v česnekové majonezové omáčce a vstrčili do úst. Zatímco Andres nám mezitím vykládal, že ty dnešní česnekové majonézy už nejsou, co bývaly, protože dřív se ručně třel česnek s olivovým olejem a dalšími přísadami a dneska se koupí majonéza a smíchá s česnekovou pastou.

Při sledování gastronomického výkladu jsme snědli nejprve jednoho šneka, pak druhého, ono to fakt bylo s tou česnekovou moc dobrý, a pak už jsme se cpali a cpali. Šneci po španělsku jsou fakt výborný! Tedy po katalánsku.

Jíme, lebedíme si, Andres vykládá tajemství přípravy šneků, jak je pak, když už jsou čistí zvenku i vevnitř, hodí do vařící vody...

„Voni je hoděj živý do vařící vody?!?“ nevěřícně třeští oči moje žena. Představa konce ubohých šneků, bratranců těch, které na chalupě vždy v létě po dešti, když jdeme na procházku, odnáší ze silnice do trávy do bezpečí, s ní silně zamávala.

Andres je už dlouho ženatý. Takže zná takovýhle ženský způsob myšlení. Neb jest ženat právě s kamarádkou mojí ženy. Holky spolu chodily do školy. Ví, že musí něco udělat. Anebo říct. Zamyslí se tedy, rukou přejede své vysoké čelo a hlubokomyslně praví:

„Já myslím, že je předtím asi zastřelej!“

Už jste se někdy dusili šnekem s majonézou? Já jo.

Takže až sem jsme si dočetli a teď je čas přikročit k činům. Protože činy dělají muže. A co dělá muž, to většinou určí nějaká žena. Takže na závěr kapitoly si dáme nějaký španělský recept. Aby z té knížky bylo taky nějaké poučení, jak nás učila paní učitelka češtiny ve škole. Že z přečtené knihy máme mít vždycky nějaké poučení. Podle hesla „Co tím chtěl básník říci?”, když se profesor ve filmu Škola základ života ptá žáka na význam veršů Jiřího Wolkera:

„Stanu se menším,
a ještě menším,
až budu nejmenším na světě...“

Na což je jediná správná odpověď: „Prosím, básník se chtěl státi trpaslíkem...”

------------------------

Tento text vybírám ze své knihy „Kdo rád jí, ať zvedne ruku“ také proto, aby se čtenáři nějak pobavili a zabavili. V dnešní době koronaviru lidé buď sedí doma a nudí se, anebo pracují jak šílení v oborech, kde to jde a kde je to potřeba.

A všechny hospody jsou zavřené. Co a jak si dát něco dobrého? Uvařit si to?

Nepředpokládám, že byste teď, v době koronaviru, někde sháněli šneky. Ale rýže se sehnat dát.

Jedním z nejrozšířenějších jídel, s kterým se člověk setká v celém Španělsku, je „paella”. Kulinářský barbar by pravil, že je to takové španělské rizoto, ale to je velký omyl. Navíc, co kraj a co kuchař, to jiná „paella” (vyslov „paeja“).

Španělská paella

Množství je určeno pro 4 osoby, doba přípravy je cca 40 min.

Ingredience:
500 g kuřecího nebo králičího masa nebo plodů moře
2 papriky různých barev
2 oloupaná rajčata
1 cibule
2 ks kořenové zeleniny nakrájené na plátky
1 malé balení černých oliv
1 plechovka sterilovaného hrášku nebo kukuřice
1 sáček kořenící směsi Paella „El Avion” či podobné, (lze nahradit směsí šafránu, kurkumy a papriky)
400 g rýže
0, 8 litru vody nebo vývaru a trocha bílého vína
sůl
pepř
olivový olej kvalitní, nejlépe panenský (POZOR – používáme olivový olej určený k vaření - některé jsou určeny k vaření i smažení, některé pouze k smažení, informace naleznete na štítku).

Příprava:
Na olivovém oleji ve větším nízkém hrnci orestujeme maso (kuřecí nebo králičí, nebo plody moře). Až se maso zatáhne, přidáme na proužky nakrájené 2 papriky různých barev, na kousky nakrájená 2 oloupaná rajčata (nebo použijeme konzervovaná oloupaná rajčata), přidáme na hrubo rozkrájenou cibuli a plátky kořenové zeleniny sterilovaný hrášek nebo kukuřici.
Použijeme-li černé olivy, vyvarujeme se řeckých černých oliv, protože mají nezaměnitelné aroma, které by mohlo výrazně ovlivnit chuť a vůni paelly. Do španělské paelly patří kvalitní španělské olivy a nejlepší jsou ty, které se u nás prodávají v malých plechovčičkách.
Necháme restovat asi 2 minuty, pak přidáme kořenící směs Paella, propranou rýži a vše promícháme a zalijeme buď vodou, nebo vývarem, či bílým vínem. Podle chuti osolíme nebo okořeníme (pepřem, mletou paprikou). Za občasného promíchání přivedeme k mírnému varu a vaříme pod pokličkou asi 5 minut.

Rýže pro paellu:
Rýži si můžeme také připravit jako praví Španělé či Latinoamericanos, a to tak, že na pánvi pro paellu, což je prostě veliká hlubší pánev prodávaná často s pokličkou, rýži vaříme buď ve vodě, anebo již rovnou ve vývaru a několikrát na občasného míchání necháme tekutinu odpařit. Potřebný vývar uchováváme mírně teplý a po vyvaření tekutiny z paelly jím opakovaně rýži zalijeme.
Polohustou směs pak z hrnce přelijeme nejlépe na zapékací pánev Paella a v troubě vyhřáté na 170-180 °C zapékáme cca 30 minut.
Hotovou paellu servírujeme podle španělského vzoru. Pánev postavíme doprostřed stolu a obložíme nakrájeným citronem. Španělé jsou zvyklí si servírovat sami.

*****************************

Jestli se vám to líbilo a máte čas anebo se chcete jen pobavit, můžete si stáhnout mé dvě e-knihy, a to „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“ nebo „Hurá na chalupu“, na www.kosmas.cz.
A v rámci toho, že jsou knihkupectví zavřená, udělali jsme skupinu Čteme svoje knihy a tam jsem vám amatérsky něco načetl: