28.9.2020 | Den české státnosti


DOBROU CHUŤ: Balada o „volském oku“ a vlašském salátku s rohlíčkem

29.4.2020

Všude nám teď leze ten koronavirus. Do všeho. Ba dokonce prý lékaři zjistili, že napadá hlavně obézní lidi. Že prý nezdravě jedí. A tak na vás při prohlídce lékař či lékařka hledí a mluví asi tak jako maminka na pětiletého Pepíčka, co počmáral tužkou zeď nebo vyvedl jinou nepřístojnost. S takovým tím karatelským tónem nám domlouvají, abychom nekouřili, nepili alkohol a jedli zdravě. Že abysme byli štíhlí a fit. Občas bych jim rád odpověděl podle Bible, (MT 7-1/5): „Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna necítíš?“

Před pár lety jsem musel do nemocnice na kontrolu. Znáte to. Většinou. Pokud čtenář nezná obřad pravidelné návštěvy odborného lékaře, bude se jednat pravděpodobně o osobu mladšího věku, anebo není ženská. Člověk určitého věku navíc ví, že od nějaké doby našinec už v životě potkává víc doktorů než lidí.

Nóbl nemocnice, kam jsem dorazil, má velké parkoviště. Narvané auťáky od skromných škodovek až po moderní bouráky typu „meďák“, „bavorák“ a podobně.

Budova, moderní před dvaceti lety, vypadá stále impozantně. Za posledních několik desetiletí se uvnitř zabydlely i toaletní papíry na WC a rozpisy, kdy se tam uklízí, nápisy nabádají, kam kdo má jít, a někde přibyla i klimatizace.

Po vstupu do budovy projdu kolem uniformované služby, mihnu se vedle stánku hýřícího barevnými magazíny, minu bankomat i automat na nápoje (i bio-nápoje tu mají), a zapadnu do nemocničního bufáče. Jinak se to nazvat nedá. V některých věcech se nás ten socialismus drží jak klíště. A tohle je prostě pravej bufáč, s tím se nedá nic dělat.

Mám hlad. Nestačil jsem oběd. A tak si skočím jen na něco malého. Copak tu asi mají? No, tak byl by tu vlašský salát, francouzský salát v majonéze, zelný salát v majonéze, nějaké uzenky, pak rohlíčky, mají i českýho turka s lógrem, anebo americkou nechutnou instantní kávu, colu tu- i cizozemskou, podle hesla „Kokakolu Pepsi, maj´ i u nás ve vsi“, a tak dále. Hned jsem jako doma.

Správná strava pro člověka pravidelně navštěvujícího oddělní kardiologie a srdeční chirurgie. Kdo by odolal nabízeným pochoutkám? Nikdo. A tak si dávám salátek a rohlíčky a moderní plastovou lžičkou se cpu tradičním českým jídlem.

Pozoruji postupující řadu lékařů a sestřiček, kteří a které si poroučí tu šunkové závitky v aspiku, jindy 30 deka salátku, ale „paní Jarmilko, prosím na tácek a tři rohlíčky, děkuji“, a nořím se do vzpomínek.

A když jsme tak v nemocnici, na co jiného než na nemocnici? A když jím, tak pochopitelně o jídle. V nemocnici. To jsem kdysi seděl v jiné nemocnici, ale taky celkem pěkné, na důkladné kontrole orgánu, v kterém prý sídlí láska, a vedl řeči se sestřičkou, než se paní docentka vrátí. Slovo dalo slovo, sestra kdysi pracovala na závodním středisku ve fabrice, já dělal ve Vysočanech, byli jsme úplný spřízněný duše. Slova lehce plynula a vedly se řeči. V ruce jsem žmoulal propagační brožurku, co mám jako jíst a co nemám a mezi námi, laskominy ta nabídka nevzbuzovala. Vypadalo to spíš jako jídelní lístek pro slony a slepice. Samý zrní, luštěniny, zelenina a tak.

zarazka

Čuch čuch, zavětřil jsem najednou, protože se starými klenutými prostorami důstojné fakultní nemocnice nesl lahodný luft. Tedy vůně. Což v nemocnicích moc časté není. Oba jsme začichali a já jsme jen tak zkusmo pronesl větu: „To vypadá na smažený vajíčka. Na špeku. “

„Mýlíte se,“ pronesla sestra. Tedy né moje sestra! Zdravotní. „To není špek, to je pravá slanina.“

„Tady?! Slanina!? A smažený vajíčka?! Na srdcařským oddělení? Který šílenec si to tady může dělat? Jak to, že mu to nikdo nezakáže ?!“

„No, nezakáže, “pravila důstojně sestřička „páč nemůže.“

„To bych se divil, že by tohle mučení chudáků pacočů nemoh’ někdo zarazit! “

„No fakt to nejde,“ pravila sestra. „Vona si ty vajíčka každý den v poledne dává naše paní docentka. Hezky si je usmaží, nafedruje se s nima a pak jde vykládat pacientům, že mají bojovat s cholesterolem, jíst zdravě a podobně.“

„To jí ještě nikdo nezabil?“ chtěl jsem vědět. „A vůbec, nebojí se paní docentka, že sama umře na cholesterol?“

„No, to by si nikdo netroufnul, jí zabít, vona je to známá odbornice,“ odvětila sestřička. „A co se týče cholesterolu,“ zasyčela nenávistně, „ta baba jedna má cholesterol jako miminko…vrrrr,“ skončila zavrčením se zatnutými zuby.

Otevřely se dveře.

„Á, dobrý den paní docentko,“ zahlaholili jsme oba jednohlasně a vesele a vstřícně, když vstoupila důstojná lékařka a s ní ještě větší vůně těch smažených vajíček. Polykal jsem sliny jak Palovův pes. Sestra na tom byla podobně.

„Takže, pane Vlku, budeme s tím muset něco udělat,“ pravila vážně paní docentka a nenápadně si setřela z koutku rtů kousíček rohlíčku s krystálkem soli. „Začneme dietou. Jak vidím, máte už v ruce odbornou brožurku, přečtěte si jí a řiďte se podle dietních pokynů. Jste již středního věku, je potřeba dbát na životosprávu, nic nezanedbat, žádné živočišné tuky, omezit solení a vůbec nejíst vejce! A další už se dočtete…“

Docentka si evidentně vůbec neuvědomovala, jak kolem ní vlaje vůně smaženého slaniny a vajíček. Vůně k nám přinášela přímo hmatatelné obrazy: na plátky nejprve nakrájená slanina, jak sklovatí na dně pánvičky a pak se objeví vejce. Vejce s bílou skořápkou jak padlý sníh, ruka jej uchopí a klepne s ním o hranu pánvičky…Protože na volská vejce se musí, opakuji, musí, naklepnout vajíčko o hranu, skořápka lehce praskne, uchopíme vejce do obou rukou a rozlomíme ho. Mezi pootevřenými půlkami skořápek se díváme do nitra tohoto ještě panennského vejce, jehož tajemství ještě nikdo neviděl, a necháme jej sklouznout na dno pánve.

Chladná a vlhká, kluzká a hladivá hmota vejce sjede po rozpáleném tuku a otevře se, a ulehne jako nevěsta na svatební lože. Ruka se, jakmile začne bílek ztrácet svoji průhlednost a bledne jak mladá dívka po dlouhé noci s milencem, znovu objeví nad vířivým peklem vařícího tuku a přiloží jemně, jako když se děťátko klade do kolébky, několik plátků tence na plátky nakrájené cibule, která začne ihned mírně sklovatět po stranách svých roztomilých srpečků.

A další závan božské vůně se vloudil pod dveřmi z vedlejší místnosti. Ách! Zrovna jsem v duchu viděl holubičí bělobu lehce se na rozpáleném tuku vlnícího usmaženýho bílku. A uvnitř to žlutý očičko žloutku, to volskýho voko, jak se takhle lehce klepe a má lesklou kůrku…Vůně smažené slaniny, jak oblaka rozptýlené ambrosie poletují vzduchem, skoro vidím ty lahodné kuličky špekového tuku ze slaniny, jak krouží a poletují vzduchem a vnikají mi do nozder. Brilantní symfonie lehkého závanu odéru čerstvého vejce je doplněna jasně patrnou omamující vůni vypečeného křupavého rohlíčku… Sakra, já mám mít DIETU! A za co vlastně praštil tehdá ten pacient toho psychiatra sekerou?

Docentka mi vtiskla do ruky recept a dohodli jsme si další schůzku. Naštěstí ta další kontrola byla ráno a to se ta baba jedna zatracená snad už nebude cpát smaženejma vajíčkama, nebo bych jí fakt ublížil. Kdybych musel navíc nejdřív sedět v čekárně. Já tedy nemám nic proti čekárnám obecně, ale když v nich musím čekat, tak mi trochu vadí. Tedy, po pravdě, já je NENÁVIDÍM! Kdyby se z nemocniční kuchyňky opět linula ta dráždivá vůně, tedy já bych asi nevydržel. Vyrazil bych dveře erární kuchyňky, vtrhl dovnitř a až bych uviděl docentku, rozvášněn a ztýraný odepíranými rozkošemi bych se na ní vrhnul a… a… sežral jí ty smažený vajíčka. Já bych ji dal!

Teď hurá od vzpomínek do skutečného bufáče! Vzpomínám sice na minulá smažená vajíčka, ale po očku sleduji frontu v bufáči a pak objednávám. Po chvíli dojídám vlašský salátek, takový ten s majonézou, kousky salámu jsou v něm a různé tajuplné věci, ani snad nemusím všechny osobně poznat, snad na kousky nakrájená vajíčka, taky trochu zeleninky, a je mírně navinulý, ten salátek a na lžičku si nahrnuji rohlíkem tu jeho hmotu a mlsám. Fronta mezitím prořídla, nastal čas setkání s lékařem.

Vytřel jsem salát kouskem rohlíku, přece tady ty hodnoty nenechám, lžička všechno nevybere, dopil českýho turka a odolal dalšímu vábení. Nekoupil jsem si totiž to ruský vejce, které na mne lákavě celou dobu šilhalo z vitríny, pokryté tak jistě nezdravou, a tudíž evidentně nesmírně chutnou majonézou, takovou tou správně mírně oschlou, že až srdce usedalo. Zvítězil jsem nad svými pudy! A vydal jsem se k lékaři a pak logicky pro léky do lékárny.

Ještě naposledy jsem však pohledem zalétl na horní plato bufetového šteláře, kde si hověly narovnané chlebíčky se šunkou a cikánskou a… Áááááá SAKRA ozdobené tou přímo necudně vyzývavou půlkou vajíčka, politou majonézkou a ozdobenou laškovnou snítkou petrželky. Uúááááá, prchám…

Zatracený doktoři, oni si ty diety na nás vymysleli schválně!! A sami se cpou… no, podle fronty v bufetu slovutné nemocnice tím, co nám zakazují. Jako ta docentka. Kde je jí a jejím volským okům konec?!

Druhý den ráno stoupám po schodech, jdu na testy. Výtahem jsem pohrdl, ta dvě patra vyjdu, a přemýšlím o životě. Když vyjdu na první odpočívadlo, tak si maličko odpočinu. Je to odpočívadlo, tak odpočívám, co je vám na tom divnýho, he?! Kdyby se ta plošinka mezi patry nazývala běhadlo, možná bych běžel. Tedy to asi ne. Ale kdyby se to jmenovalo lehadlo, možná bych nepohrdl.

Jak na odpočívadle odpočívám, jde kolem sestřička. Mladá. Většina sestřiček je mladých. Jsou tam jistě ve většině nemocnic i nějaké starší, ale ty mladé většinou převažují. Snad to mají doktorské odbory v kolektivní smlouvě nebo co, aby se kolem lékařů motaly mladý sestřičky. Ani se nedivím. Pacienti nejsou žádní krasavci, značná část jich je něco mezi důchodem a smrtí. Tak si musí lékaři nějak zlepšit pracovní prostředí a duševní rovnováhu. Aby měli sílu se na nás koukat, když se svlíkneme a ukazujeme jim, co nás bolí a píchá.

Já bych tohle lékařským odborům docela schvaloval, takovýhle požadavek.

Už, jak jsem říkal, kvůli tomu vylepšení duševního stavu lékařů.

A hele to, co jde kolem mne a dál chodbou, ta je na zvedání nálady, a nejen nálady, jako stvořená. Navíc u nás je krásný, že ty sestřičky chodí v bílých pláštích, většinou krátkých a mají bílé botičky a bílý čepeček. He, to má hned většina mužskejch zvýšenou hladinu hormonů.

Jak tak na ní koukám já bejt o 30 let mladší, štíhlý a mít vlnitý vlas, já bych se před ní postavil, zabodl bych svůj pevný zrak do jejích jiskřivých očí, ona by vydechla a přitiskla si na svoji ještě skoro dívčí hruď ty složky s diagnózama a rozborama moči, zastavil by se v ní dech a já bych se k ní sklonil a s pohledem do studánek očí bych jemně plenil její dívčí vnady….

Tedy, už jste si všimli, jak holky stojí, když přijde nějaký zajímavý chlap a divoce se na ní zadívá a ona ustoupí a zvedne v úleku (většinou dobře hraném) zrak? To dá kočička jednu nohu trošku dozadu, v pase se lehce zakloní, ladnýma rukama se lehce brání a …No, a přitom je tím prostředkem těla, však víte čím, přitištěná k tomu chlapovi. No a pak už ten chlap nemá žádnou naději.

Hledí jí do očí, její řasy kmitají jak párek exotických motýlů, rtíky pootevřené jen šeptají: „NE…. Ne…ne …nechoď ještě pryč!!“

(Tohle jsem psal před lety. Dneska každýmu chlapovi, co má všech pět pohromadě, zabliká v mozku MeToo a on zdrhá, co to jde… Dostat na starý kolena dvacet let kriminálu, když si to dotyčná, přeměněná zatím na starou škebli, rozmyslí a udá ho.)

Bílý přízrak zahnul za roh, já jsem ještě naposledy pohladil její rozkošný zadeček - samozřejmě jen zrakem - a pravil jsem si, že to čtení Červené knihovny, když mi bylo jedenáct a žil jsem uprostřed sestřenic, má na mne dodneška silný vliv. Ach, ta hodnotná díla, třeba „Mezi srdcem a rozumem“, „Sextánka Jája“ a podobná veledíla.

Když jsem dorazil po těch schodech o dvě další patra – ó, díky ti, vynálezče odpočívadel mezi patry, sláva ti, sláva ti...! –a tak ňák lapal po dechu, tak jsem si vzpomněl na jeden starý vtip. A až se zase vydejchám, tak vám ho řeknu. (V divadle by byla pauza).

Takže:

To jdou dva astmatici do bordelu. Za dveřmi v přízemí je zastaví vrátný a ptá se: „Tak co, pánové? Jdete k nám? A přejete si nějaké dámy?“
„Hííí,“ řekne první astmatik. „Chtěli bysme.“
„Žádný problém, pánové. Dámy na vás čekají nahoře. Má to ovšem maličkou chybičku, porouchal se nám výtah,“ klaní se dveřník.
„To bude, hííí, dobrý,“ řekne druhý astmatik.
Vyjdou první patro.
„Týýý, híííí, Frantóó, hííí,“ řekne první, „co myslíš, hííí. Daj nám?!“
„Tý, Tondo, hííí, proč by nám, hííí, nedali?!“
V druhým patře:
„Hííí, hííí, hííí,“ první astmatik. „Hííí, co myslíš, hííí. Daj nám?“
„Hííí, híííí, híííí. Co by nedali?! Híííí, hííííí,“ sdělí druhý astmatik.
Třetí patro:
První astmatik: „Hííííí, híííí, hííííí híííí, Frantóó, hííí, hííí, hííí. Co myslíš, híííí. Daj nám ?!“
Druhý astmatik: „To by nám tak. hííí, hííí, hííí, ještě, hííí, hííí, chybělo!“

Tohle já znám! Ovšem co mně to srdce operovali, tak já dojdu někdy až do čtvrtýho patra. Tedy někdy. Hííííí, hííííí.

Ale nebýt lékařů, kde bychom byli. No, tam! Pod kytkama! A proto jim, doktorům, odpouštím i ty vlašské saláty pro ně a diety pro nás. Ovšem na druhou stranu, staří Římané také říkali: „Střídmý v jídle, sám sobě lékařem.“

Platí to ale také na ty doktory v tom bufetu?

Možný ale je, že mají doktoři, už od dob starejch Římanů, nějakou výjimku. Tak je to v životě vždycky. Žádná spravedlnost!

A jak jste to dočetli, určitě máte hlad. Já, jak čtu povídání o jídle, slintám jak Pavlovův pes. Pokud je večer, už nic na noc nejezte a já vám poradím, co nezvyklého si udělat k snídani.

Ale já vás pozvu dneska na jiná vajíčka. K snídani anebo co, třeba i k večeři.

Míchaná vajíčka po balkánsku (podle mojí ženy)

Pro dvě osoby
Ingredience:
2–4 vejce
kousek másla anebo slunečnicového oleje
50 g syrene (balkánského sýra-ve světě zvaného též „feta“)
sladká mletá paprika
sůl

Postup:
Na pánvičce ohřejeme tuk, zaprášíme jej sladkou mletou paprikou, klepneme vejce a mícháme. Do tuhnoucích vajíček nasypeme kousky nalámaného syrene a mícháme. Až se vše dobře spojí, podáváme. Nejlepší je k tomu bílý chléb.

Rychlé a dobré. Fajnšmekři mohou po vyzkoušení přidat trochu pálivé papriky anebo trochu uzené papriky.

A ještě si musíme říci něco o „syrene “, tedy balkánském sýru. Balkánský sýr, stejně jako balkánské jogurty patří k nejlepším na světě. Ovšem ty vyráběné v Bulharsku. Český balkánský sýr bývá často znehodnocen tím, že je při výrobě strašně přesolený.

Syrene, stejně jako jeho bratři sýry „feta“ jsou dvojího druhu. Nejlepší je syrene z ovčího mléka, levnější, ale méně kvalitní je z kravského.

Kvalitní bílý sýr syrene – feta si můžeme dovézt z Řecka anebo Turecka. Nejedeme-li tam, pak je k mání v některé z prodejen bulharských potravin, co se u nás v poslední době rozmohly.

Kdyby vám to bylo málo anebo byste si chtěli dát ještě nějakou jinou mňamku, nabízím potravinu z druhé oblasti, kterou znám. Je to jedno z oblíbených lidových jídel z oblasti od Krušných hor až k Baltu:

Hackepeter (pomazánka)

Ingredience:
pečené vepřové maso 750 g, z toho: 2/3 relativně libového masa (vepřové ramínko) a 1/3 tučného masa (vepřový bůček)
cibule 2 ks – vynikající je sladká cibule
2 lžičky drcený kmín
česnek
bílý a černý pepř – nebo pro efekt barevný
sůl

Příprava:
Maso nakrájené na větší kostky umeleme na masovém mlýnku (střední velikost vložky) - tedy nezpracovat do žádné blemcavé pasty! -, okořeníme hrubě mletým pepřem (bílým a černým), drceným kmínem, solí, podle chuti česnekem a jemně sekanou cibulí (dát těsně před použitím). Podle chuti dokořenit a dobře promíchat.
Směs rozdělíme na porce po 125 g, zformujeme na malé „kupičky“ a servírujeme se sekanou cibulkou, plátky kyselých nebo kořeněných okurek, solí a pepřem k dokořenění. Můžeme podávat také balkánské středně pálivé papričky lidově zvané „kozí rohy“.
Podáváme s dalamánky nebo černým chlebem. Zapíjíme pivem.

Dokud si to můžete dovolit vzhledem ke žlučníku a pokud nemáte moc přes váhu, můžete si pochutnat.

Knihu“ Kdo rád jí, ať zvedne ruku“, z které je tento úryvek, s veselými kresbami L. Lichého si můžete objednat včetně podpisu autora až do domu (a to za slevu na konečných 249 Kč včetně balného a poštovného, na mailové adrese m.vitovcova@volny.cz



Rychlá zdravá svačinka? Hledáme 40 testerek, které vyzkouší Sunar BIO kapsičky
Rychlá zdravá svačinka? Hledáme 40 testerek, které vyzkouší Sunar BIO kapsičky

Ve spolupráci se Sunarem, tradičním českým výrobcem dětské výživy, jsme si pro vás připravili velké testování BIO kapsiček.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.