Kdyby nebylo Járy Cimrmana, museli bychom si ho vymyslet.

Takhle by to řekl František Palacký, kdyby se zrovna nezdržoval nějakou naprosto zbytečnou rakousko-uherskou říší. Ostatně, kde je ta říše dnes? A kde je dnes Jára Cimrman?

Ještě štěstí, že se v půli 60. let minulého století našla parta nezodpovědných šílenců, kteří dokázali, co nedokázal údajný Otec národa.

Ti nezodpovědní šílenci měli několik výhod: nadání, vtip a velice krátké vlny (VKV), což byla tehdy nejnovější hračička tehdejšího Československého rozhlasu. Ty velice krátké vlny Palacký neměl, a Cimrman je, o pár pokolení později, tedy ve své době, teprve vynalézal.

Ale teď vážněji.

Z rozhlasového pořadu jménem Nealkoholická vinárna U Pavouka poměrně logickou cestou vzniklo divadlo. Tady zásluha přísluší nejen jeho zakladatelům, ale i těm, kteří jim, jak se říká, vyšlapali cestičku: Ivan Vyskočil, Pavel Bošek, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, rodinka Viktora Sodomy, Vladimír Vodička, mnozí členové tehdejší tzv. Propagační tvorby.

Prostě těm, kteří v Československu těch let vymysleli vlnu malých divadel. Bylo jich jistě mnohem víc než těch pár jmen zmíněných shora, ale tady jde hlavně o ovzduší té doby. Každý, kdo žil v přesvědčení, že má svým národům co říci, a že to může nejlépe říci z jeviště, to zkusil. Některá z těch divadel přežila déle, jiná ne.

Divadlo Járy Cimrmana se napřesrok dožije půlky století, a to už je opravdu co říci. Zvláště proto, že kritici, kteří zveřejňovávali v těch letech své odborné soudy, byli skoro všichni zajedno v tom, že tahle scéna jednoho nápadu zanikne dřív, než uzavře první sezónu. A to psali a říkali, kupodivu, i ti, kteří novému divadlu drželi palce. Cizím slovem: fandili.

Ti hoši a ta děvčata totiž patrně neposlouchali dostatečně pozorně, co se odehrávalo na těch velice krátkých vlnách. Už tehdy začínalo být zřejmé, že je řeč o neobvyklém všeumělovi. Leonardo da Vinci by se mohl lecčemus přiučit, kdyby žil o několik století později. Přesněji (vážněji) řečeno, Jára Cimrman byl vlastně pouze společným jmenovatelem takové spousty nápadů, že k jejich co nejstručnějšímu popisování by nestačilo několik století, natož pak polovina prvního z nich.

Duchovní principál Žižkovského divadla Járy Cimrmana (pro zvědavce: naleznete je na adrese Štítného 5, Praha 3) Zdeněk Svěrák se všemi svými kolegy stvořil ke kulatému výročí knížku, která se jmenuje přiléhavě: Půlstoletí s Cimrmanem. Za to, že vůbec vznikla, patří obrovský dík členovi souboru Marku Šimonovi, který dokázal přesvědčit všechny umělce i lopaty (umělce netřeba vysvětlovat, lopaty jsou v divadelní hantýrce technické síly), aby každý jeden z nich přispěl svoji hřivnou vzpomínání či jiného zamyšlení.

Jaroslav a Michal Weigelovi knihu pojednali výtvarně. Vzniklo dílo velice čisté, lehce ke čtení. Není divu: Jaroslav Weigel totiž byl jedním z otců na svou dobu neslýchaně moderního vzezření tehdy docela dobrého listu jménem Mladý svět. (Mimochodem, Ladislav Smoljak tím listem prošel také. A Zdeněk Svěrák byl jedním z přispěvatelů.) Knihu doplňuje nejen sbírka obrázků ze zákulisí, ale i Cimrmanův nosič: DVD se záznamy neobvyklých události v dějinách divadla.

Knihu vydalo pražské nakladatelství Paseka, takže dík patří i jemu.

Zdeněk Svěrák knihu uvádí pomyslným dopisem spoluautorovi Ladislavu Smoljakovi. Dopis, který vypráví leccos z toho, co se událo od dob Smoljakova odchodu na věčnost, se dotýká také dějin Divadla Járy Cimrmana. A právě tady si Svěrák zaslouží poklonu. V době, kdy divadlo bylo ještě velice útle mladé, došlo k zásadnímu rozporu mezi jeho spoluzakladatelem Jiřím Šebánkem a režisérkou původní podoby Helenou Philippovou na jedné straně a Ladislavem Smoljakem na straně druhé.

Svěrák v sobě našel dost odvahy, aby ten rozpor zmínil, a dost slušnosti, aby se nezabýval vzpomínáním na to, co kdy kdo komu řekl, proč a jak. Ostatně, to by stejně nikomu nepomohlo, a dnes už to také je asi všem jedno.

V každém případě, kniha je to rozkošná a každý, koho zajímají skutečnosti kolem dávného českého génia Járy Cimrmana, by ji měl mít ve své knihovničce.

Jen tak na okraj: ono půlstoletí se odehraje až napřesrok. No a co? Stejně nevíme přesně přesné datum narození (ani ono druhé datum) Járy Cimrmana.

Ovšem kniha se nezmiňuje o jednom ohromně důležitém úhlu nazírání. Není v ní totiž moc zmínek o kulturním dopadu Járy Cimrmana na českou (i slovenskou) společnost.

Cože? Vymyšlená postava a kulturní dopad? Na společnost?

Ano. Vymyšlená postava a kulturní dopad. Na společnost.

Jakkoliv se Jára Cimrman objevil v době, kdy se před tzv. Pražským jarem roku 1968 začínaly hýbat ledy, značnou dobu prožil v dobách normalizace. Tedy v dobách, kdy cokoliv se jakkoliv vyjímalo šedivému průměru, bylo předem úředně nebezpečné. Cimrman a jeho tvůrci si zažili bezpočet půtek s tehdejšími úřady. Stěhovali se z donucení tolikrát, že by vlastně měli dostávat od stěhovacích podniků slevy. Tady byla taktika úřadů až průzračně zrůdně jasná: buď otrávíme cimrmanology, nebo jejich diváky. Jednou je to přece musí unavit. Hrát pokaždé na jiném jevišti nebo hledat pokaždé jiné hlediště, to přece je otrava pro všechny zúčastněné. Kromě, ovšem, těch, kteří si tímto způsobem dokazují, že oni mohou všechno. Včetně zničení oblíbeného divadla a jeho autorů.

A hle: neunavilo. Diváci si Divadlo Járy Cimrmana našli, ať hrálo kdekoliv, autoři Cimrman, Smoljak a Svěrák si vždycky vymysleli nové hry, ať se hrálo kdekoliv.

Každý, komu se podařilo alespoň jednou navštívit jejich představení, to dosvědčí: takové souznění mezi jevištěm a hledištěm, to se najde málokde a málokdy.

Podobné osudy, mimochodem, mělo Divadlo Semafor pod vedením Jiřího Suchého, jedno z těch divadel, které zahájilo tradici malých divadel v Československu. I ono přežilo pouze díky neuvěřitelné vytrvalosti svého principála a svých diváků.

Co bylo (a je) jejich společným jmenovatelem?

Smích. Ten smích, kterému se říká (snad trochu frázovitě) osvobozující. Jenže: normalizace už sice je věcí minulosti, ale každodenních starostí je pořád dost. Možná více než kdy předem.

Přijít někam a vědět, že mě čeká pár hodin, kdy budu zažívat úsměvná dobrodružství, kdy vím, že ten úsměv není výsměch, ale opravdu ten smích, který vytváří ty nejkrásnější vrásky, totiž vrásky kolem očí od smíchu, to samo o sobě je zásluha.

A je tu ještě něco. Sám Jára Cimrman. Chlapík, který se poušti do nejrůznějších krkolomných pokusů, do pokusů, které jsou o to dobrodružnější, oč jsme dnes zkušenější. Člověk, kterého jeho doba sice moc neuznávala, ale on se nedal. Když upadl, zvedl se, aby šel dál. Věčný optimista.

A to už není divadlo jednoho nápadu.

František Palacký, kdyby znal Járu Cimrmana, by možná řekl, že jsme byli před Cimrmanem, budeme i po něm.

Nebral by v potaz, že život před Cimrmanem musel být hrozná nuda a život po něm už jím zůstane poznamenán. Navěky.

Člověk, který poznal Járu Cimrmana, je jiný člověk. Lepší člověk.