Existují v Praze divadla, která mám rád, a divadla, kam chodím „že abysem byl vzdělanec“. A jsou opět jiná divadla, kam bych rád chodil, ale nechodím, páč nemíním stát jako debil někde frontu na lístky, které pro „obyč. lidi“, jako jsem já, nikdy nejsou. A v lednu vám v pokladně sdělí, že budou prodávat v květnu vstupenky na červenec a máte si přijít osobně v deset hodin ráno. Dříve to býval třeba Semafor, takže jsem holt neviděl žádné z úchvatných děl. Já prostě holt nejsem na ty fronty.

Ale to neznamená, že do divadel nechodím a že tam nezažiji občas úžasné věci! Třeba v Divadle na Fidlovačce to bylo představení „Šumaře na střeše“. S Tomášem Töpferem a Eliškou Balzerovou!. (Mají tam inteligentně udělaný systém prodeje lístků bez nutnosti stát u pokladny fronty.) Naprosto báječné představení, i ve srovnáním s americkým filmových provedením, protože tady v tom českém představení vypadali ruští Židé jako skuteční východoevropští Židé a Rusové byli skoro skutečnými Rusy. A ne nějakými anglosaskými vymrlinami, co předstírají, že... Anebo Kabaret s Petrem Rychlým! Je neuvěřitelné, jak z výborného herce dokáže udělat estráda televize Nova naprostého idiota.

Na druhé straně jsem absolvoval představení, kde mi úplně stačil začátek. A v půlce už jsem šel domů. To když se v jednom divadle rozhodli uvést žhavou aktualitu, drama přímo tak ňák držící prst na tepu doby. O tom, jak se sešly - už fakt nevím proč - na jevišti tuším čtyři dámy, tedy herečky je představující. Jedna z postav byla doposud přesvědčená komunistka, další byla chartistka a pak ještě dva podobně „výrazně“ oduševnělé typy. Jelikož jsem měl dosti do osobního činění jak se „starými přesvědčenými soudružkami“ a nemlich tolik osobních setkání s chartistkami, měl jsem pocit, že za chvíli začnu nahlas výt. Z toho, co ty figury na jevišti povídaly. Navíc geniální „regigér“ nechal jeviště naklonit dopředu, takže herečky měly co dělat, aby nespadly do hlediště, a místo prožívání textu hlavně bojovaly s nakloněnou rovinou. Stůl na jevišti měl uříznuté dvě nohy, takže stál, zato židle ne. A tak imrvére padaly směrem k divákům a herečky ty padající židle uprostřed replik neustále zvedaly …

Jaký měl režisér s tím nakloněným jevištěm záměr, nevím. Možná tím chtěl básnicky vyjádřit, že když to autor psal, tak musel být nalitej jak dělo, případně že byla sťatá celá umělecká rada, když tohle nechala zařadit na repertoár. Na Národním divadle zase tuhle dávali Lucernu v provedení, které výpravou připomínalo psychedelickou seanci a v které mluvili tak starodávnou češtinou, že vnuci doma hlásili, že byli v divadle, kde se mluvilo cizí řečí.

Přesto do „dívadel“ chodím. Rád a těším se. A někdy jsem překvapen. Divadlo Kalich hraje lehčí věci. Člověk mého věku, který za život zažil čtyři až pět různých „státních zřízení“, aniž by se z rodného domu na pražském předměstí odstěhoval, rád navštíví žánr, kde se zasměje. Tragedií jsem zažil za svůj život osobně dost a dost. V divadle je tedy nevyhledávám - až třeba na Krále Leara a tak. I šel jsem před Vánoci koupit známým lístky na představení Je úchvatná, v kterém je ostatně úchvatná moje oblíbená herečka Jaroslava Kretschmerová.

Navíc jsem řešil, co budeme dělat na Vánoce my. My už to viděli. A tak jsem koupil, jak se hezky pražsky říká, „na blint“ lístky na hru Splašené nůžky. Hrají mimo jiné pánové Potměšil a Gondík. Tedy já když slyším Gondík ve spojení s TV Nova, tak se třesu. Hrůzou. Ale pán, co si taky kupoval lístky, pravil, že je to dobrý. Tak jsem je koupil. Ty lísky. Někam vypadnout musíme. Já už budu mezi Vánocema tak ududlajdovanej a „usmátej“ reprízami repríz SOP (Starých oblíbených pořadů) sestavených z repríz tak, že by člověk přivítal večer i starou hluchou a sklerotickou tetu. Aby byla změna.

Začátek představení nic moc. Hlediště skoro prázdné a najednou se začalo hrát, ani nazazvonili. Pan Potměšil coby Holiš –ééé mělo to být „holič“ ale on přestavuje „ hóóliče-hošu “ zapnul magneťák, nějaká holka lítala po jevišti a diváctvo se trousilo do hlediště. To dneska ansámbl tak pospíchá domů? Že by začali dřív, než si lidi sednou?

Program jsem neměl, a tak jsme byli se ženou naprostá „tabula rasa“, tedy „nepopsaný list“: Vůbec jsme nevěděli, co se bude hrát, jen to, že by to neměla být tragedie. Děj mi nebyl jasný. Od začátku se odehrává v holičství, kde pracuje teplý holič (Ladislav Potměšil). Herec sice od počátku mírně přehrával, ale sám se tou rolí myslím docela bavil. Jeho mírně postpubertální kadeřnickou pomocnici hraje Ivana Jirešová a hraje to tak od srdce, že i když člověk ví, že odříkává jen roli, odříkává ji tak přesvědčivě, že bych tý koze ušklebený nejraději jednu fláknul. Kdyby to nebylo celý divadlo. Tak byla opravdová.

Na jevišti se nic moc nedělo. Nějaký chlap se přišel nechat ostříhat, pak další holit, zjevila se poněkud odkvetlá kráska z vyšší střední třídy (hrála Jaroslava Brousková) a pořád se neví, o co jde. Pak dojde k imaginární vraždě.

A z pánů na holení se vyklubou detektivové a jeden z nich, Dalibor Gondík, najednou přeruší děj představení, vystoupí na forbínu, osloví osvětlovače, nechá rozsvítit a řekne: “Vážení diváci, pojďte, budeme si hrát.“

„My dva s kolegou,“ praví Gondík, “jsme jako detektivové a tihle další jsou podezřelí a my to budeme jako vyšetřovat a vy nám do toho budete kecat. Tedy budete nás upozorňovat, že to, co povídáme, coby detektivové, a co odpovídají podezřelí, jste viděli jinak. A my budeme reagovat. Odpovídat, diskutovat s vámi, měnit výslech podezřelých. Dáme si krátkou ukázku, pak chvíli pauzu a půjdeme na to.„

A šli jsme. Pokud se sejdou diváci - a když jsme tam byli, tak se sešli -, Kinoautomat a Laterna magika hadr. Na jevišti se hraje a najednou se z hlediště, které je stále napůl osvětleno, ozval dívčí, skoro spíš holčičí hlas: “Ale pane detektive, on ten pán nemluví pravdu, ono to bylo takhle…“ Krátká diskuze, do které se zapojí jak „detektivové“, tak „podezřelí“ a postupně i další diváci, začne být zajímavá.

Úžasné je to, že nikdo z herců nemůže vědět, co kdo z diváků prohlásí anebo bude tvrdit. A tak se musí skutečně reagovat rychle, neboť všichni herci vědí, že minuta ticha na jevišti se rovná hodině skutečného života. A je-li tam někde taková holčička s tolika všetečnými otázkami, jako byla na našem představení, a další se přidají, je o zábavu postaráno. Rozhodně se nebudete nudit. Ladislav Županič v roli šmelináře odboural hlediště, když na již asi čtvrtou připomínku dívčího hlásku k němu pronesl přesvědčivě: „Tak si myslím, že Herodes byl docela sympatickej král!“ Dáma paní Brouskové byla dáma, i když role to není nic moc, přihřátý holič předvedený panem Potměšilem byl kouzelný, Zbyněk Fric coby natvrdlejší „detektiv“ dobře přihrával a před panem Gondíkem klobouk dolů. S úsměvem, se šarmem, v palbě dotazů, a přitom udržovat děj stále v běhu, to se musí umět.

Jak to dopadlo, vám neřeknu. Jen že představení „Splašené nůžky“ a jeho dramaturgie a režie jsou báječně vymyšlené - však se také hraje na celém světě - a že sice nejde o žádného „Hamleta“, ale že to je skutečně divadlo.

Když tak čtu už padesát let všechny ty intelektuální kritiky, co požadují „zapojení diváka do děje“, tak tady to mají. I když intelektuálům řešícím problémy všehomíra by se to asi nezdálo dost vznešené, ale lidem se to líbí.

„A vo to de!"

***********
Máte rádi vtipy a anekdoty? No určitě, pokud čtete našeho Chechtavého tygra. A můžete si počíst víc případně udělat někomu radost. Právě totiž ve spolupráci s Neviditelným psem vydal Československý spisovatel knížku Židovské anekdoty. Jde o pokračující internetovou sbírku Štein-Schneiderových samoléčitelských pondělků. Kapesní formát v tvrdých deskách za cenu skutečně lidovou 39.- Kč najdete na pultech prodejen Levné knihy a v knižních odděleních Tesca v ČR a na Slovensku (též na www.levneknihy.cz).