DIVADLO: Odtržení v DOXu

Mezinárodní divadelní studio Farma v jeskyni uvádí v Centru současného umění DOX inscenaci Odtržení, což je volný překlad japonského slova hikikomori. Označují se jím lidé, kteří se ve svém domově (často jen pokoji v domě svých rodičů) izolují od lidské společnosti na dobu delší než šest měsíců. Tento psychologicko-sociální fenomén byl poprvé zaznamenán v Japonsku.

Autorem termínu a také předním expertem na hikikomori je japonský psycholog Tamaki Saitó. Podle jeho odhadu jich žije v Japonsku asi jeden milion, což je asi jedno procento japonské populace. Trvání izolace se různí, může trvat roky, ve vzácných případech i desetiletí. Hikikomori nevycházejí z bytu či pokoje, mají málo přátel, jestli vůbec nějaké, dlouhou dobu spí (většinou ve dne, zatímco aktivní jsou v noci) a věnují se nespolečenským aktivitám (sledování televize, počítačovým hrám a čtení). Obyčejně jde o hypersensitivní jedince, kteří duševně trpí. Chtějí jít ven, najít si kamarády, zamilovat se, ale nemohou.

„Ovládly mě různé druhy negativních emocí. Palčivá touha jít ven, vztek na celou společnost a na mé rodiče, smutek z toho stavu, strach z budoucnosti a závist vůči všem, kteří dokázali vést normální život,“ vypočítával Japonec Hide, který se stáhnul do sebe a stal se jedním z hikikomori. Symptomy izolace se mezi jednotlivými osobami liší. U některých se střídají výbuchy vzteku s dětinským chováním, jiní mohou trpět obsesemi, paranoiou, depresí. Často se chovají agresivně.

Fenomén je nejlépe propracován v Japonsku, ale hikikomori se objevuje i v dalších zemích světa, a rovněž v Čechách. Proto se o něm mluví jako o syndromu zvaném Nemoc současné společnosti. Spouštěčem patologického chování mohou být podle lékařů běžné momenty v životě: mizerné známky ve škole, zlomené srdce, ale i pocit vyloučení nebo tlaky ve společnosti. Obavy ze spolužáků, strach z toho, že neuspokojí nároky svých rodičů, jež jsou především v Japonsku mnohdy velmi vysoké. Platí zde velký respekt k rodičům. V asijské zemi se klade důraz na úspěch a slabost se příliš nepřipouští.

Mezinárodní divadelní studio Farma v jeskyni, jehož zakladatelem je Viliam Dočolomanský (synovec herce Michala Dočolomanského), se etablovalo před dvanácti lety jako „moderní laboratoř“, kde členové souboru našli „azyl“ s možností kontinuálně pracovat na svém rozvoji bez ohledu na národnost (konkrétně Česko, Španělsko, Vietnam, Německo, Korea, Slovensko, Francie a Rusko) a předchozí profesní a žánrové zařazení. Zbavení se vnitřních schémat objevuje nové způsoby práce s výrazem, pro něž není prostor v jednorázových projektech nebo v mainstreamových divadlech. Za dobu své existence soubor reprezentoval Českou republiku na mnoha prestižních festivalech tří kontinentů a ve více než 50 městech.

Farma v jeskyni je držitelem mnoha mezinárodních i českých ocenění, z nichž nejprestižnější je Evropská cena Nové divadelní reality pro režiséra Viliama Dočolomanského, který se tak stal jejím jediným českým držitelem. Další ocenění jsou: Total Theatre Award, The Grand Prix Golden Laurel Wreath Award, A Fringe First Awards, Cena magazínu Respekt za nejsilnější taneční představení, Cena Sazky za nejlepší pohybové představení, hlavní cena Veljka Maricice atd. V letech 2011 až 2014 byl soubor opakovaně nominován na Státní cenu Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti divadla.

Vzácné je, že Farmu uznávají i čeští divadelní a filmoví tvůrci. Režisér a básník Miloš Horanský oceňuje jejich vlastní jevištní jazyk, sílu a pravdu improvizace, divák zde nepřihlíží - je spoluúčastný. Význam Farmy v jeskyni je podle něj v našem současném divadelnictví unikátní a stěží docenitelný. Vladimíra Morávka, divadelního, filmového a televizního režiséra, upoutává divokost a dupání, ohromující svoboda a vytržení. Farma přináší schopnost brát věci vážně, nečekat, co je výhodné ani co je nutné, když člověk chce být tím, kdo věří v divadlo. Divadlo existuje! by si měla dát tahle kumpanie na razítko a orazítkovat pak všechno, na co přijde: zdi i sedačky v tramvajích, i stěny v učebnách JAMU, DAMU a VŠMU. Takto „orazitkovaný“ ansámbl se rozhodl pro multimediální inscenaci mnohovrstevného úkazu, jímž je hikikomori. S vědomím odpovědnosti vůči své pověsti, předtím, než došlo ke scénickému vyobrazení, práce na projektu Odtržení začaly „základním výzkumem“ v Japonsku. Zde, na místě činu, pátrali po příčině hikikomori, klinického průběhu duševně postiženého jedince a možnosti jeho návratu do společnosti. Zúčastnila se toho i protagonistka Minh Hieu Nguyen, Vietnamka, jež dlouho žila v Paříži a teď je v Praze. Řekla mi, že nejčastější příčinou vědomé izolace byl tlak prostředí; ve školách šikana mezi žáky, nověji kyberšikana, bulling na pracovišti a jiné agresivní způsoby ponižováni. Kyberšikana je velkým problémem i na českých školách. Má často za následek vyloučení z on-line skupiny, protože vztahy přes internet jsou pro dnešní mladé lidi někdy důležitější než v reálném životě. Vyloučený jedinec nechce chodit do školy, straní se lidí, uzavírá se do sebe, straní se i rodiny a uniká do světa fantazie nebo počítačových her.

Představení divadelního studia Farma Odtržení začíná již při vstupu do budovy DOXu. Divák místo vstupenky s číslem sedadla dostane od dam u stolku kousek nepopsaného červeného papírku. Není na něm nic, žádné datum, začátek představení, číslo sedačky a podobně. Stáváte se jedním z mnoha anonymních držitelů červeného papírku. První stupeň ztráty vlastní identity. Pět minut před začátkem představení se otevře brána a monochromním davem začínají manipulovat „ženy v hnědém“, z nichž se později vylíhnou fantastické tanečnice-pečovatelky, které si vás nasměrují razantními gesty jako policisté na křižovatce do hlediště, kde všechny sedačky mají stejné číslo a vy se stále hlouběji propadáte do bezejmennosti. Pak se rozsvítí jeviště! V jeho středu sedí zhroucené tělo osamocené dívky v tílku a kalhotkách - Odtržená? Na scénu vstoupí „ženy v hnědém“, tentokrát bez saka, ale s odhodláním ve tváří a gestech se na dívce v kalhotkách vyřádit.

Divák sleduje postupnou degradaci vytypované osoby za surového přispění „pečovatelek v hnědém“, až do jejího amorfního tvaru. Nejdříve si ji posílají mezi sebou jako biliárovou kouli; zprvu na židli vsedě, později s ní šíbují už jako s bezvládnou a apatickou, aby ji nakonec zamřížovaly mezi nohy židle. Po takové metamorfóze je zbytek jejího člověčenství vymáchán ve vodě, v níž už leží několik apatických těl. Zbytkové tělo je vyhozeno na břeh jako nepoužitelné.

Poučený divák v hledišti si jistě vyvolal spoustu obrazů z denních rituálů v našich psychiatrických léčebnách, ale spousta takových bazénů existuje mezi lidmi v různých prostředích - ve škole, v úřadě, fabrice, a dokonce i v sekretariátech politických stran. V nejmenované psychiatrické léčebně byl bazén nahrazen tmavou kobkou, do níž bylo vrženo nahé tělo na holý beton (skutečný příběh).

Nakonec nastane tma, dlouhá tma, kdy diváci nevědí, jestli je to režisérský záměr, anebo konec představení. Byl to konec a následoval velký potlesk vestoje, tleskalo se znovu a znovu. Sál jsme opouštěli mlčky, jakoby zasaženi bleskem.

Až v této chvíli jsem pochopil, proč Leoš Válka, zakladatel a ředitel Centra současného umění DOX, přijal pod svou střechu Farmu a podílel se na představení jako architekt scény. „Pro mě je Farma v jeskyni ojedinělý příklad umělecké produkce, která nezná slitování. Slitování s názorem kritiků, teoretiků, politiků, byrokratů, světem peněz a zábavy. Hrstka nadšenců a skutečných profesionálů, kteří v nuzných podmínkách české zamrzlé bažiny nepřestávají experimentovat a riskovat,“ jsou jeho slova.

Reprízy Odtržení: 14. 3., 15. 3., 22. 4., 23. 4. 2016