Neviditelný pes

DIVADLO: Nenávisti Jany Machalické

13.8.2013

Jana Machalická si v Lidových novinách opět vylila vztek na známé pražské divadlo Semafor.

Tvůrce a ředitel divadla Jiří Suchý jí poměrně klidně odpověděl na svých webových stránkách a jeho mladší bratr Ondřej úvahu svého staršího bratra jménem Brojím zveřejnil na svých stránkách.

Jana Machalická sdělila užaslému čtenářstvu, že Semafor je na huntě. Jak hospodářsky, tak umělecky. Původně tu stálo, že to Jana Machalická sdělila užaslému národu, ale po zjištění množství čtenářů Lidových novin ten národ jaksi vypadl. Vzal za své.

Pokud jde o věcnou stránku věci, tu už uvedl Jiří Suchý na pravou míru sám. Shrnuto: divadlo sice bojuje, ale rozhodně neprodělává. A pokud jde o uměleckou stránku věci, spíše je člověk ochoten věřit Jiřímu Suchému, který za svůj život vytvořil řadu věcí tak jakostních, že se staly dnes už legendárními. On sice to slůvko (legenda) nemá v oblibě, ale jelikož nás rozděluje (tělesně) moře slané vody, nemusím se bát, že mi Jiří Suchý přijde nafackovat. Rozhodně se dá Jiřímu Suchému věřit více než Janě Machalické, která doslova a do písmene naplňuje obsah známé definice kritika: to je člověk, který umělci řekne, jak by to udělal on (v tomto případě: jak by to udělala ona), kdyby to ovšem uměl (v tomto případě: uměla).

Jiří Suchý ve své (na poměry HODNĚ umírněné) odpovědi připouští, že Jana Machalická rozumí divadlu. Snad proto, že je vyzbrojena poučkami a teoriemi z vysokého školství.

Jak už jednou na těchto stránkách zmíněno, jak mám Jiřího Suchého rád a vážím si ho (tím také přiznávám střet zájmů: bráním někoho, koho mám rád a vážím si ho), Jana Machalická divadlu nerozumí. Znát poučky a teorie neznamená rozumět poučkám a teoriím. A už vůbec to neznamená, že znalec (znalkyně) pouček a teorii rozumí tomu, o čem jsou ty poučky a teorie.

Kdyby totiž rozuměla, věděla by, že poučky a teorie mohou sloužit do jisté (značně omezené) míry jako směrovky, ale nemohou sloužit jako návěští cíle.

Ale ano, dopřejme Janě Machalické, že nemá ráda Semafor. Aby to ovšem nevypadalo, že jediným intelektuálem je tady Jana Machalická, zde je latinská odpověď: de gustibus non est disputandum. Přeloženo do trochu zparchantělé češtiny: proti gustu žádný dišputát. Osobně, kupříkladu, zásadně nejím nic z toho, co kdy létalo (nebo mohlo létat), případně nic z toho, co kdy plavalo (nebo mohlo plavat). Neznám ovšem ani teorii vaření, takže vlastně nemám na Janu Machalickou nárok. Ona promovala z teorie divadla, zatímco já nepromoval z teorie vaření. I když vařit dovedu docela zručně. Jsou mezi námi i tací, kterým to chutná.

Kritik, když se sejdou karty, píše odborně, ale pořád píše svůj osobní názor. To je v pořádku.

Jenže ani kritik, který (která) píše svůj osobní názor by neměl (neměla) lhát. V žádném případě nemá lhát o tom, co se dá zjistit ze zdrojů mnohem spolehlivějších, než je český bulvární tisk. Řeč je o hospodaření Semaforu. Jako profesionální novinář s více než půlstoletou zkušeností (z toho řádných několik desetiletí jako profesionální novinář za už zmiňovaným mořem slané vody) se skutečně ohromně divím, že si redakce Lidových novin neověřila alespoň ty základní údaje a neřekla Janě Machalické, aby psala jedině o tom, co vystudovala. Tedy: o divadle z hlediska teorie.

Že nedovede o divadle psát z hlediska praxe, to už Jana Machalická prokázala. Shodou okolností, opět v souvislosti se Semaforem. To když napsala, že Ypsilonka je tisíckrát lepší než Semafor. Tohle může napsat jedině naprostý neznalec, cizím slovem: ignorant. Jak už řečeno kdysi, když jsem Jiřího Suchého bránil právě kvůli téhle pitomé větě, srovnávat mechanicky divadla (a ještě k tomu používat číslic) prokazuje, že autor takového srovnávání se možná naučil zpaměti poučky a teorie, ale nepochopil je. Natož, aby pochopil, o čem je vlastně divadlo.

Ještě štěstí, že to chápou diváci a divačky. Ti vědí, že do Ypsilonky Jana Schmida půjdou na něco jiného než do Semaforu Jiřího Suchého.

V případě Jany Machalické, zdá se, už nejde jenom o osobní zášť, ať už ji způsobil kdokoliv jakkoliv. V případě Jany Machalické jde o porušení základního pravidla řemesla: co nevím, to nenapíšu. Řečeno jednodušeji: nelžu.



zpět na článek