Dva principálové, Jiří Suchý a Jan Schmid, slaví – a mají co. Suchého Semafor před dvěma lety oslavil 60. narozeniny a on sám oslaví letos 1. října 90. narozeniny. Schmidova Ypsilonka oslaví 60. narozeniny za dva roky a on sám oslavil 85. narozeniny 16. června.

Jiří Suchý nejprve založil v roce 1958 s kolegy Divadlo Na zábradlí, a když ho pro neschopnost pohybovat se po jevišti vyhodili, založil o rok později spolu s Jiřím Šlitrem divadlo Semafor, které se přes noc hrou Člověk z půdy stalo pevnou událostí dvou protagonistů: lidé na lístky stáli fronty celou noc.

A břitce znějící verše hýřící nápady jako „Spalo kotě, spalo v botě, nehas, co tě nepá-nepálí“, nebo „Co jsem měl dnes k obědu, knedlíky se zelím, se zelím kyselým, sám jsem si za pecí zadělal telecí, uzený na hráchu, střílel jsem na bráchu, romadúr pro madam pompadúr“ si kdekdo pamatoval.

Po smrti Jiřího Šlitra měl Suchý štěstí, že se v Kytici, která má dodnes přes 800 repríz, v roli Dorničky objevila Jitka Molavcová, která Suchému nahradila Šlitra. Příští sezónu zahájí premiérou Konečně, kterou na generálce nedávno předvedli hostům.

Jan Schmid založil Ypsilonku v roce 1963 v Liberci a začal představením Encyklopedické heslo XX. století. Na jevišti se rovněž hrálo, zpívalo, muzicírovalo, a hlavně improvizovalo. Schmid, jehož divadlo se přemístilo po patnácti letech do Prahy, vyprovokovává řízenou náhodu a pracuje s náznaky a neurčitostí, která provokuje divákovu fantazii.

Každý herec má na jevišti možnost se pohybovat mezi postavou, kterou hraje, i vlastním já, které se dívá na postavu z odstupu. Herec se tam musí svléknout jako cibule, říká Jan Jiráň. Na improvizaci bylo postaveno i představení s názvem Kdo nevěří, ať tam běží, kterým soubor oslavil principálovy narozeniny. Na jevišti se sešlo několik desítek herců a hereček, kteří v divadle účinkovali, a Schmid mezi nimi pobíhal a režíroval představení před diváky.

A samozřejmě nechyběly hvězdy: Lábus, Dejdar, Eben, Kořínek, Jiráň a další. Na rozdíl od Semaforu představuje Ypsilonka událost ve věčném pohybu, který odpovídá temperamentu principála. A protože Jan Schmid studoval režii u Alfréda Radoka a současně UMPRUM, opuncoval divadlo i jedinečnými plakáty, které vystavuje momentálně ve Skleňáku v Praze Dejvicích.

Zůstává otázka: Proč tato divadla vydržela tak dlouho? Zřejmě je to tím, že umělý svět malých divadel byl svým humorem, ironií, jazykem a zpěvem skutečnější než vnější umělé prostředí za takzvaného socialismu, normalizace i za oligokratického kapitalismu. Tato divadla hrála a hrají terapeutickou roli a pomáhají nám přežívat útrapy a znásilňování přirozeného světa. Spoluvytvářejí naše individuální příběhy, stejně jako v Brně Divadlo Husa na provázku a kdysi Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha.