"Vražda se nám vyhýbá," poznamenal jaksi zhrzeně soukromý detektiv pan Servác Styblík a pohrávaje si se staromódní hůlkou, zahnul do Regent Street. Oklepal doutník. A skutečně. Už to bylo sedm dní, co se můj přítel naposled sklonil nad mrtvolu, aby začal odhalovat neznámého pachatele, a není tedy divu, že již jako sup bělohlavý netrpělivě vyhlížel další podivný případ. Anebo i méně podivný? Sotva.
"Přece vraždy nechcete přivolávat," prohodil jsem za pochodu. "To se nehodí, ne? A kromě toho..."
Protijdoucí Londýňan mě zničehonic uchopil za rukáv, až jsem sebou škubl. Radostně mnou začal cloumat a tu jsem s úlevou poznal lékárníka Carrolla, mého starého přítele, dá-li se to říct, kterého jsem ale už zatraceně dlouho neviděl. Zastavili jsme se na dalším rohu Regent Street a tam taky poprvé padlo jméno doktora Maurice, kterého chtěl Carroll navštívit.
"Aha, to je ten spisovatel?" zeptal se zvolna Styblík.
"Známý autor detektivek, ale ne o vás, Serváci," zašklebil se Carroll skoro odporně, ale mezi námi, přiznám tady, že když jsem kdysi začínal psát o Styblíkových případech, tak mi právě Maurice svými radami hodně pomohl, a to jak u Neviditelného revolveru, tak třeba ve věci Vraždy na rozhledně.
"Aha," řekl znovu Styblík, který se vůbec rád stavěl hloupějším. "Vy tedy taky půjdete, Lorenci? Nedoprovodím vás." A pokračoval původním směrem, zatímco já Carrolla výřečně doprovodil až k Mariceovu domu. Chtěl jsem spisovatele zase vidět, i když nepoznán, a popravdě řečeno se před ním i trochu pochlubit.
"Ještě Maurice pracuje na románu Tenká jehlice?" zeptal jsem se až před domem. Carroll přikývl. "Ale je nemocný, skleslý... a podle mého názoru přepracovaný."
"Ze psaní?"
"To nevím."
Rozesmál jsem se. "Z čeho ale jiného? A vůbec! Chcete diagnostikovat lékaře?"
"A proč ne?"
Okolo se rozkládala čtvrť Brompton. Mauriceův dům byl zelený. Disponoval patrem, arkýřem a čtyřmi vysokými okny do ulice ve dvou řadách nad sebou. Na solidních dubových dveřích svítila jakási bílá cedulka. Přistoupil jsem blíž.
Dr. Gerald Maurice
Stanley Carroll skoro vyskočil na čtyři schody u dveří a stiskl tlačítko zvonku. Když se dveře otevřely, spatřili jsme podlouhlou bledou tvář s hustou, černou kozí bradkou, na které si Gerald Maurice vždycky zakládal, i když působila značně starosvětsky.
"To jste vy?" uniklo z jeho rtů zvláštním tónem, když mě spatřil za Carrollem. "Lorenci! Už jsem vás dlouho neviděl."
"Právě jsem se vrátil z Prahy. Ale nebyl jsem tam dlouho, dá se říct, že na skok. Zůstávám v Londýně."
"A co dělá Styblík? Stále se živí lovem?"
"Ano, pátrá, ale řekl bych, že vyvíjí méně úsilí než ohaři, dejme tomu. Víte přece, že je génius. Mimochodem, vy se nedíváte na televizi a nečtete noviny, doktore?"
"Ne, zpravodajství mě nezajímá a vraždy už vůbec, ale pravda, Styblíkovo odhalení v případě Henry Stevensona překonalo veškerou mou fantazii."
"Přeháníte!" rozesmál jsem se na schodech a ohlášený Carroll jako první vstoupil do šeré, neútulné chodby. Maurice šel před námi nahrbeně, bylo tu šero. Vzal za kliku dveří, ocitli jsme se v jasně osvětlené pracovně. U okna někdo byl, seděl tam a četl si, vzhlédl, pozdravil, vstával a představil se jako nakladatelský redaktor Frederic Hall. Byl to sympatický mladík s příjemným úsměvem, v kožené bundě a plný energie.
Maurice si ho nevšímal a klidně začal ládovat dlouhou černou dýmku. Pečlivě ji zapálil a vydechl ke stropu, jako bychom se nacházeli v opiovém doupěti někde u staré Temže. Mezitím jsme usadili do lenošek a já si všiml nějakého rukopisu v Hallově ruce.
"Tenká jehlice?" zeptal jsem se okamžitě.
"Přesně," odpověděl Maurice za redaktora. "A jde tam o vraždu, pokud vás to zajímá."
"O vraždu. O co jiného?"
"Po chladné úvaze je provedena titulní jehlicí vpíchnutou oběti zákeřně do srdce, ale vrah si počíná tak rafinovaně, že podezření padne snad na každého, jenom ne na něho."
"Hlavně se neprořekněte," vyhrkl Carroll. "Nechceme vraha znát. My si ho sami přečteme."
"To budu rád!" zasmál se redaktor Hall.
"A doufám, že to je nervák," podotkl jsem.
"Aby nebyl!" ucedil Frederic Hall. "Ani tentokrát řešení nezklame?"
"Tak na to!" A všichni jsme se napili.
2.
Asi po hodině, která byla vyplněna hovorem, Carroll vstal a přistoupil k oknu. Na Londýn mezitím padla noc. Ještě tedy sklínku... Ale nutno přiznat, že jich bylo ten den už nějak moc a nestál jsem při odchodu na nohou nejpevněji. Nic to ale nebylo proti Hallovi, který se přímo potácel a mluvil najednou jaksi z cesty. Prý Mauriceovi nezávidí nápady, ale kdyby ho občas nemírnil, spisovatel by se upil! Maurice je prý génius, ale bez svého redaktora jen prašivka... A podobně. Ale Carroll už vtipálkovi pomáhal ze dveří a já taky přiložil ruce k dílu, až jsme Hall taxíkem dopravili přímo domů, což nebylo těžké, bydlel o dvě ulice dál. Nato s námi taxi pokračovalo až na Piccadilly a vjeli jsme na Regent Street, kde jsem se odpoledne rozloučil se Styblíkem, když tu se přiopilý Carroll udeřil do čela. Chvíli si znovu a marně prohledával kapsy, načež se ke mně otočil: "Já se musím vrátit!" A vykřikl na řidiče: "Jeďte zpátky!"
"Počkejte, Carrolle, vystoupím a dojdu..." A už jsem se skutečně viděl v bytě, který jsme se Styblíkem sdíleli na Oxford Street, jenže Carroll mi stiskl paži, současně na to taxikář šlápl a snad jsem opravdu měl upito přes míru, to nevím, ale určitě jsem zůstal a Carroll očividně nechtěl u Maurice strašit sám.
Vystoupil před jeho domem a já potutelně sledoval, jak se toho dne už podruhé chystá vyskočit na čtyři schody. Najednou si to ale rozmyslel, odbočil, chytil se břečťanu, povylezl po stěně domu a nezdvořácky nahlédl do osvětleného okna!
"Hej!" zvolal jsem, ale vykřikl taky... a spadl na chodník. Vyskočil jsem z taxíku a periferně zaregistroval postavu, která přicházela chodníkem, ale byla ještě dvacet kroků daleko. Pozornost jsem ale věnoval Carrollovi, který až nečekaně střízlivěle vyskočil - a tentokrát opravdu i na schody. Stál až nahoře, chytil kliku, lomcovat... a já zatím zíral na osvětlené okno, za kterým sice visel žlutý závěs, ale ne úplně zatažený.
Ani jsem asi nevěděl, co dělám, ale visel jsem pojednou v tom břečťanu taky a... Kriste Pane! Doktor Maurice ležel bezvládně na koberci, v krajně nepřirozené poloze... a vedle převrácené židle. Pustil jsem břečťanu a dopadl na zem, když tu se na stěnu pojednou vyhoupl i onen neznámý londýnský chodec z mlhy a taky se díval do místnosti, ale jako jediný z nás tří pak seskočil na chodník úplně klidně a elegantně. "Pánové, nevyrazíme ty dveře?"
Mezitím vystoupil i taxikář a byli jsme tedy čtyři a stačily nám taky čtyři nárazy. Carroll byl jako vždy první a přímo letěl chodbou a chytil se kliky pracovny, ale bylo zamčeno, což nám oznámil s výkřikem, na který nikdy nezapomenu, protože obava jako by se změnila v jakési nadšení. Nadšení lovce, jak jsem se domníval – a dům stál uprostřed noci a Bagdádu na Temži.
"Pojďte, vylomíme i tyhle dveře," řekl muž z mlhy, který se vůbec choval velice akčně, a tentokrát stačily dva údery. Maurice opravdu ležel na koberci, a to ve stále stejné poloze a zhruba uprostřed pokoje. Ruce měl rozhozené, tvář divně zkřivenou a vedle jeho hlavy se válely střepy ze sklenic, které nejspíš při pádu smetl se stolku. Dvě židle byly převrácené – a já nerozhodně zůstal stát na prahu. Nikde krev! blesklo mnou s jakousi úlevou.
Asi ani kapka! Což rozhodně nešlo říct o alkoholu v mých žilách a jsem si jist, že jsem se ještě na prahu zapotácel. Carroll už se skláněl nad lékařem. Zpola ho převrátil.
"Žije?" zeptal se někde vedle mne buď noční chodec anebo taxikář. A Carroll zavrtěl hlavou, vidím to, jako by to bylo včřera...
3.
Konečně jsem se vzchopil! Obrátili jsme Maurice tváří ke stropu. Byl ještě teplý. "Jaká může být, proboha, příčina smrti?" vyhrkl jsem na lékárníka.
"Podívejte," odpověděl Carroll - a úplně klidně ukázal do míst, kde donedávna bilo nešťastníkovo srdce.
"Co-o?" vydralo se mi jenom ze rtů. S matnou hrůzou jsem si uvědomoval, co vidím. Smrt způsobila až neuvěřitelná tenká jehlice, která vězela právě v srdci a projela jím nepochybně skrz naskrz. Ale protože okno bylo zevnitř pevně uzavřeno a neporušené a dveře jsme před chvílí sami vyrazili a žádný třetí vchod místnost neměla, okamžitě mi také došlo, že Maurice nepochybně spáchal sebevraždu. A jak? Vtlačil si nejspíš jehlu do těla přesně podle receptu vlastní literární postavy! Proč to ale udělal? Když jsme ho opouštěli, nebyl skleslý a nepřipadal mi vůbec nešťastný. Optimisticky dokonce hovořil o další detektivce Mrtvola na Temži, na kterou se chystal a...
"Zavolám policii!" navrhl taxikář.
Obrátil jsem se k němu dominantně: "Ne. Mám známé a zavolejte rovnou tohle číslo, můžete mi věřit. Je na Scotland Yard, ozve se policejní inspektor Harrison. Řekněte mu, co se stalo, a že je u případu taky Tom Lorenc z Prahy."
Taxikář úslužně odběhl, zatímco jsem prozkoumával ostění a pak i podlahu a strop. Mezitím jsem došel i zpátky ke dveřím a zíral chvíli na klíč. Trčel ze zámku dovnitř do pokoje. Znovu jsem se vrátil k oknu a prověřil ocelové mříže, které byly zvenčí. Mezi každýma dvěma bylo deset centimetrů prostoru a směrem k nám následovalo sklo, další sklo a žlutý závěs. Ano, okno bylo dvojité. Hm. Opravdu tedy sebevražda, ale proč se zabil?
Z úvah mě vyrušila až policejní houkačka. Před lékařovým domem zaskřípěly brzdy a jedenáct vteřin nato vstoupil do pokoje inspektor Harrison. Těsně ho následoval policejní lékař a dva seržanti. "Vy dva jste vždycky tam, kde se něco semele," vyhrkl Harrison bez pozdravu. "Vy asi máte čidla na vraždy, ne? Anebo je přitahujete jako dva magnety, i když... Ne, pana Styblíka nikde nevidím!"
"Protože je doma. A čidla na vraždy? Inspektore! Je to sebevražda!"
Nato jsem podrobně vylíčil události a Carroll mi všechno až do posledního písmene dotvrdil. "Hm, a kdo jste vy?" zeptal se Harrison muže z mlhy.
"Jmenuju se Michael Morton, pane, a bydlím na Fulham Road dvanáct. Vracel jsem se z práce, ale není to náhoda. Jo, pana Maurice jsem taky znal."
"Jako čtenář?" zeptal jsem se ostře.
"Jako čtenář a jako člověk, který ho navštěvoval. Víte, pánové, jsem odborník na historii zbraní a Maurice často potřeboval údaje, které si možná mohl vypátrat i sám, ale byl na mně zvyklý a internet zastupuju kvalitně." Zasmál se. Hovořil s bromptonským přízvukem.
"Takže jste se navštěvovali?"
Přikývl. "Rovnou to takhle všecičko říkám, pánové, abych předešel nejasnostem. I dneska jsem šel totiž k němu."
"Aha."
"Tady je ta jehlice," ozval se policejní lékař - a Harrison sebou trhl. Rozhlédl se pak zvláštně po všech přítomných a přijal vražednou zbraň.
"Je běžná," hlesl tlustý doktor mrazivě. "Ale hrot je ostřejší a bude něčím přibroušený. To už není má starost."
Harrison si ho změřil: "Možná ne, ale už jste se někdy s podobnou sebevraždou setkal, Bathurste?"
"Ne, nikdy pane. A pracuji u policie čtyřiadvacet let. Víte, co je na tom hlavně zvláštní?"
"Síla, kterou musel vyvinout?"
"Taky, ale... Moc zvláštní je, že si tu jehlu vrazil do srdce přes košili."
4.
Tolik tedy Bathurst. A my? "Můžeme tedy jít?" ptal jsem se několik desítek minut poté. Harrison přikývl. Carroll vstal z lenošky, přešel celý pokoj a sebral najednou nějaké klíče.
"Co to děláte?"
"Patří mi, inspektore. Kvůli těm klíčům jsem se vrátil."
"Vy jste je tady zapomněl, Carrolle?"
"Ano. Položil jsem si je na stůl spolu s cigaretami a vidíte, kdybych to neudělal, Maurice tu ještě leží, nemyslíte? A docela sám." Pousmál se. Nato se mnou vyšel do mlhy a tmy a taxikář Morton nás oba dopravil až na Oxford Street.
Navrhl jsem najednou Carrollovi, aby mě doprovodil ještě dál.
"Ale je trochu pozdě, ne?" Stáli jsme pod mými a Styblíkovými okny v čísle 159A.
"Pozdě pro Styblíka?" odpověděl jsem otázkou. A skutečně! V oknech se svítilo.
"Copak?" uvítal nás velký detektiv. "Někoho zabili?" A já si přitom vzpomněl, jak hrozně mu ta vražda už chyběla.
"To sice ne, Serváci, ale... Ale doktor Maurice spáchal sebevraždu!" řekl jsem.
Nato jsme usedli a Styblík i Carroll si ihned zapálili doutníky. Ten den jsem se už podruhé ujal podrobného vylíčení událostí a když jsem skončil, přítel se pouze zeptal: "A sousedi?"
"Sousedi? Nějací Websterovi. Ale nic podezřelého neslyšeli."
"Mimochodem," zasmušil se pojednou Carroll. "Až teď se mi vybavuje, jak mi Maurice vyprávěl o Michaelu Mortonovi. Harrisonovi jsem to úplně zapomněl říct, ale stěžoval si tenkrát na Mortona, že mu - snad schválně - poskytl nějaké úplně zavádějící informace."
"Byl s ním tedy nespokojen?" zeptal se Styblík skoro mechanicky.
"Hrubě. I když... Pak se to nejspíš zase urovnalo."
"A až na to, že lžete, Carrolle, je i tato věta úplně bez chyby," usmál se sarkasticky Styblík.
5.
Lékárník se ani nehnul. "Ale prosím vás, proč bych lhal? Skutečně se rozhádali. Ale jak říkám, nejspíš zase..."
"Každopádně jde o vraždu," přerušil ho suše Servác Styblík.
"Ale to je fyzicky nemožné," řekl jsem.
"Myslíte, Lorenci? A proč? Jde o vraždu. Je to jisté. O úkladnou vraždu - a byla provedena s přímo bestiální chladnokrevností."
"Cože? Vy jste si snad už stačil vytvořil nějakou teorii ohledně toho taxikáře nebo Michaela Mortona?" zavrtěl Carroll nechápavě hlavou. "Či snad toho redaktora Frederica Halla? Ale ne! Anebo ano? Mluvte, mluvte, to mě zajímá." A upřímnýma očima pohlédl i na mne. Servác Styblík mě v tu chvíli tiše oslovil.
"Lorenci. Proč si myslíte, že ta jehlice projela košilí?"
"Proč? Nevím, ale sebevrah se nejspíš hrozně hrozil toho, že si hrot nejprve přiloží na kůži a teprve pak zatlačí, nemyslíte? Já si to aspoň dokáži představit."
"Protože jste idiot. Možné to samozřejmě teoreticky je, ale spíš je tam ta košile proto, že bylo bodnutí vedeno ve spěchu. Nemyslíte?"
"Ehm... To je taky možné, ale..."
"Ale sebevrazi mívají času dost, že! To jste chtěl říct."
"Snad."
"Zatímco vrazi..."
"Vrazi?" Vybuchl jsem. "Ale jací vrazi, Serváci? Jasně jsme vám s Carrollem vysvětlili, že pracovna byla před naším vpádem doslova hermeticky uzavřena! A to byla, Serváci, a když jsme vpadli, tak tam vevnitř docela určitě žádný vrah nebyl."
"Že ne?" zvedl se Styblík pojednou z křesla.
"A byl snad? Byl? Ale kam se tedy poděl, podle vás?" zvolal jsem se spravedlivým rozhořčením, protože Styblík se očividně zbláznil. "Prošel snad zdí?"
"To ne."
"Tak je vrahem Wellsův Neviditelný a vyšel středem. Tedy okolo nás dveřmi?"
"Ne, ani nic takového," zklidňoval mě přítel, "ale uvědomte si jedno, Lorenci. Kde není mrtvoly, není ani vraha."
Tak tím tomu tedy pomohl. Ne, nyní už jsem Styblíkovi teprve nerozuměl. "Kde není mrtvoly? Ale mrtvolu přece máme. Tedy Scotland Yard ji má."
"Bohužel," zamumlal. "Ale vás, Lorenci, opravdu nenapadlo, že doktor Maurice přece jenom žil trochu déle, než se skoro všichni domnívají, a ještě i ve chvíli, kdy jste vyvrátili dveře?"
"Cože?!"
"A když jste vyvrátili druhé dveře?"
"Ale to je blábol, to je nemožné!"
Carroll stále mlčel, ale nyní zopakoval: "Naprosto nemožné, pane Styblíku. Naprosto." A usmál se.
"Bylo by to nemožné, Carrolle, ale ne za předpokladu, že byl doktor Maurice předem uspán dávkou nějakého prostředku... A ve chvíli, když jste se vy tři a jeden po druhém dívali oknem do pracovny,spal. Ale žil. Žil ještě když jste vyvrátili první dveře. Ještě když druhé."
Nyní vstal i lékárník: "Ale jehla..."
"Vrazil mu ji do srdce teprve ten, kdo se těla první dotkl, Carrolle."
"Ale..."
"Jaképak ale? Vrah jste vy." A mířil na Carrolla ohořelým doutníkem i tenkou hůlkou. Tu vyrazil obviněný výkřik a jako šílený se vymrštil kupředu. V záři lampy se blýskla čepel nože a vzápětí zaznělo bolestné zachrčení. Ne však Styblíkovo, nýbrž Carrollovo tělo se zhroutilo na podlahu a neposkvrněný nůž zůstal vedle jeho zaťaté pravice. Styblíkova hůlka tak odhalila i další svůj význam, protože taky ona obsahovala jakousi tenkou jehlici.
Stanley Carroll sténal na koberci a kouzelná hůlka zase nabyla původní podoby - a uzavřela se.
Styblík se pousmál. "Vběhl jste do pracovny první, viďte, a předstíral, že zkoumáte činnost srdce, ale místo toho jste spáči vpravil do toho srdce v rukávu připravenou jehlici! Ne, dýka by se neschovala a navíc by přivodila krvácení, že? Žádné krvácení jste si ale dovolit nemohl, co? Protože ani svědkové za oknem ji neviděli, když Maurice ještě žil. Carrolle! Vy jste ještě během návštěvy roztáhl závěs a nasypal Mauriceovi do vína uspávadlo, načež už stačilo jen rychle odejít, aby nikdo neuviděl, jak lékař usíná. Stejně důležité ovšem bylo, že jste úvodem přibral Lorence. I on – a právě on – by stačil jako váš důvěryhodný svědek, ale náhoda vám přihrála dokonce dva další. Úmyslně jste taky zapomněl klíče a k záhadnosti zločinu navíc bezděky přispělo i to, že se Maurice v pokoji zamkl."
"Ale vnější dveře byly taky zamčené!" připomněl jsem.
"A jste si tím jist, Lorenci?"
Připustil jsem, že ne.
"Skoro určitě jste vyráželi otevřené dveře. Jen další Carrollova lest! Je to tak, Carrolle?" A sklonil se nad ním. "Člověče, ještě žijete? To jste mu snad záviděl, že umí tak psát, anebo...?"
Carroll neodpovídal. Místo toho sípal. Dost možná umíral a nikdy jsem vlastně nepochopil jeho zkratovou reakci, když tady v podstatě nebylo důkazů... A Styblík ještě neskončil a skoro pateticky směšně pronesl: "Jenom vy a redaktor Hall jste podle všeho znali obsah románu Tenká jehlice a jaký jiný příběh mohl vnuknout tak strašlivý nápad? Ale jen vy pracujete v lékárně, že... Ehm, promiňte... Jste pracoval."
6.
Ne, tentokrát jsme se nemuseli se Styblíkem nijak obávat vrahovy pomsty, nutno ale taky doznat, že jsme pak měli v celách předběžného zadržení a na Scotland Yardu hodně co vysvětlovat. Tak naprosto neprokazatelnou vraždu, jako tu Mauriceovu, by totiž "nevymyslel" ani poručík Columbo.