Neviditelný pes

DETEKTIVKA: Smutný příběh ze života

14.9.2006

Z domku bylo slyšet rádio. V obývacím pokoji se svítilo. Postavil se na špičky a nakoukl přízemním oknem dovnitř.

Na zemi před gaučem si hrál se stavebnicí malý kluk. Stará žena v křesla,malá a drobná. Řekla něco klukovi a pak zamířila ke dveřím pokoje. Ale co to? Odněkud za ním se ozvaly hlasy. Vzápětí se u vrátek objevily dvě ženské, jedna z nich vedla na šňůře psa. Kruci! Musí zmizet, než ho ta potvora ucítí! Rozběhl se k plotu a přelezl na druhou stranu právě ve chvíli, kdy se ten pitomý pes rozštěkal. Utíkal raději dál do lesa, vztek, už podruhé mu to nevyšlo! Přitom je dnes ta baba zaručeně sama doma jen s klukem, jeho rodiče asi před hodinou odjeli. Na vlastní uši slyšel, jak ho napomínají, buď hodný, Marečku, my se dnes vrátíme pozdě.

Zalapal po dechu a zastavil se. Jenom žádnou paniku. Psa už nebylo slyšet, ty dvě nány s ním určitě zapadly do domku, zatraceně! Zrovna dnes! Zrovna teď! Všecko měl podrobně vymyšlené, také si ten plán připravoval hezky dlouho: od té hvíle, kdy se náhodou dověděl, že ti lidé z nenápadného domku na konci vesnice mívají doma fůru peněz. Co se sem potom najezdil na motorce, aby pozoroval cvrkot! Nedalo ani moc práce zjistit, že jezdívají večer občas do města. A úplně pravidelně každou sobotu. Nahrabali si, s něčím kšeftujou, taky kradou, kdo dneska nekrade, akorát ten, co se bojí nebo nemá příležitost. Ale on se nebojí! A proč by z těch jejich nakradených prachů neměl mít taky užitek někdo jiný, kdo prostě nemá tu šanci jako oni! Kolikrát si to takhle probíral, až se pevně rozhodl. Po týdnech pozorování a sledování, kdy si připadal jako nějaký detektiv - taky ho kdysi napadlo, že by se mohl dát k policajtům, ale neměli o něj zájem. Tak si to vymyslel jinak.: babku omámí hadrem namočeným v toluenu. Kluka zamkne a, možná že už bude v posteli. Pak to bude celkem jednoduché. Věděl dobře, jak to v domku vypadá: před časem zazvonil dopoledne u vrátek, dobrý den, já vám jdu prohlídnout elektrické vedení, jestli ho máte v pořádku.

Babka ho pustila dál. Nic ji nenapadlo. Zručně se činil na rozvodné desce z učňáku ho sice vyrazili, ale něco o tom věděl. Vyměnil jsem vám pojistky, paní, oznámil jí. Ještě mu poděkovala a strčila mu do ruky kilo. Dobře se díval, jak vyndává ze sekretáře dřevěnou skříňku, jak ji otvírá, zahlédl kupu tisícovek, na okamžik se mu zatmělo před očima.

Vytrhnout jí tu skříňku z ruky a zdrhnout! Jenomže si naštěstí včas uvědomil, jak by to bylo riskantní - o kousek dál se motali v lese dřevaři, také mohl přijít pošťák. Ne! Musí se držet svého plánu: přijde navečer, až bude zas zaručeně sama, jen s tím klukem. I kdyby začala ječet, stačí pustit nahlas rádio. Domek stojí o samotě, večer nikdo nic neuslyší. Teprve pak přijde na řadujeho plán s hadrem. Babka bude spát dost dlouho, aby stačil prohledat celý byt, nejen skřínku. Co na tom, že pro něj je nenahrabali! - on peníze nutně potřebuje, jde mu o život! Bude pomalu úplně na suchu. Ten mizera, co mu to obstarává, už neví, co za to chtít! Spoléhá na to, že bez toho svinstva už někdo být nemůže...

Roztřásla ho zima. Cítil, že potřebuje povzbudit. Vyndal z náprsní kapsy lagvičku s roztokem, opatrně naplnil injekční stříkačku, dá si jen tolik, aby ho to postavilo na nohy. Vyhrnul si rukáv. Jako obvykle to dalo práci, všude měl zatvrdlé plošky, někde se mu zase zanítily. Konečně se mu podařilo najít kousíček místa. Vbodl tam jehlu, sykl, protivné mravenčení, kůže ho začala prudce pálit, ale jako vždycky to trvalo jen krátce. Nadechl se, několikrát za sebou, přivřel oči. Nastávala úleva - a ještě se to zlepší.

Jako kdyby se znova narodil! Kolem něj samé stromy, vlastně to byly krásné borovice, silné, asi hodně staré...Na okamžik ho máma drží za ruku, podívej se, Jiříčku, jak je tu hezky, bylo to v nějakém lese, na výletě, táta tam tenkrát ještě byl s nimi, zvedl ho a vyhodil ho do vzduchu, smál se, máma se smála, všichni tři se smáli...

Ale k čemu tohle? Nepotřebuje žádný pitomý vzpomínky! Hlavně, že tahle dávka mu pár hodin vydrží, postaví ho na nohy. Ovšem - jestli zítra, hned po ránu, nedostane prachy, tak mu ten všivák nic nedá, protože on z těchhle kšeftů žije. A jak náramně žije! Jenom v jakým fáru si vozí zadek! Celý jeho zaměstnání ve výzkumáku je jenom poklička, švindl - a sám to svinstvo nebere, prevít! Měli by ho zavřít! Jenomže kde by potom všichni sháněli, co tak potřebujou, byl to kolotoč, který se nikdy nezastaví, z kterého se nedá slézt.

V hustém lese se pomalo stmívalo, stromy o kousek dál už splývaly v temnou stěnu. Máchl paží a pevně udeřil dlaní do nejbližšího kmene, ucítil drsnou kůru, dobrý pocit. Cítil se teď dobře, je silný, všechno se mu podaří! A v té dřevěné skříňce je na beton dost peněz, aby měl na dlouhou dobu vystaráno. Potom zase vymyslí něco nového. A může to být něco většího. Je mu skoro dvacet, nehodlá pořád jenom flikovat. Maně si vzpomněl na tu holku, co byla ochotná udělat pro něj cokoliv. Zůstaň u mě, omílala pořád kolem dokola, já vydělám dost pro nás oba, nemusíš nic dělat, budeme mít nebe... Škoda, že si ho začala moc přivlastňovat: myslela si asi, že si ho může koupit. Ale za jaký prachy! Tvrdila, že je opatrná, že má jen stálý zákazníky - ale čert nikdy nespí, ještě by chytil tu blbou nemoc! Ani mu nevadilo, že je o pět let starší, než on, ale tyhle holky stejně něco koupějí, dřív nebo později.

On měl sám jiné plány. Někdy, v takový světlý a krásný chvilky, snil, jak se přihlásí do komparsu u filmu , jednou si ho všimnou, ty hlavní, ty důležitý - všichni mu přece říkají, že vypadá dobře, tmavohnědý oči a hustý vlnitý vlasy ... Potom bude mít taky fáro a jiný, docela jiný holky, než jaký doteďka znal.

Tmavá stěna před ním se ochotně rozestupovala, za chvilku zahlédl domek, světlo z obyváku padalo na kytky v zahrádce. Rádio nebylo slyšet, ještě tam asi jsou ty dvě ženské. Hloupé, zase musí čekat! Posadil se na pařez, odkud bylo vidět na vchod. Lokty opřel o kolena, předkloněný pozoroval lesklého brouka: pokoušel se mu vylézt na botu, sletěl, znova se šplhal, neúnavně, hloupě, nahoru, dolů, pitomý brouk.

Konečně pohyb, na který tak čekal: dveře domku se otevřely, ve světle zevnitř tři postavy, sunou se k vrátkům, zbytečně pomalu, tam ještě kecají . Ke všemu se zuřivě rozštěkal ten pes. Asi cítí zajíce, řekla jedna ta ženská. Je to dost! Vykecaly se z posledního, babka se pomalu šourá od vrátek zpátky k domku, je opravdu stará. Na vteřinu něco jako záblesk soucitu. Zaklapla za sebou dveře, ani nezamkla. Mezitím je už půl deváté, nejvyšší čas jít na věc! Za dvě hodiny tu můžou být ty lidi zpátky z města, autem to nebude víc než půl hodiny. Vyskočil z pařezu, běžel, pro jistotu přikrčený, přehoupl se tiše přes plot. V domku už zase hlasitě vyhrávalo rádio. Babka musí být trochu nahluchlá. Je to dobré, v tom randálu nebude ven nic slyšet. A kluk určitě už spí.

Sklepní okno si vyhlédl předem, bylo v rohu prasklé. Vymáčkl loktem sklo, prostrčil ruku, otočil klikou. Na okamžik mu zatrnulo: nebudou nahoře zamčené dveře ze sklepa? Nebyly. Pootevřel. Chodba byla tmavá, nic se nehýbalo. Náhle odněkud vyletěl pruh světla. Rychle se stáhnul. Poslouchal, ale slyšel jen dechovku. Musí to risknout! Vyndal plochou lahvičku, z druhé kapsy šátek. Polil ho a zastrčil do igelitového sáčku. Vtom hudba zmlkla a za chviličku klaply dveře přímo proti sklepu; tam mají kuchyň. Musí na to, jinak všecko prošvihne. Tři kroky přes chodbu, potichu otvírá dveře do kuchyně, protáhne se dovnitř. Neslyšela ho. Stála u dřezu s nádobím, zády k němu. Skočil, šátek vytrhl z pytlíku, přitiskl jí ho na obličej. Škubala sebou, pokoušela se odtrhnout mu ruce, ale neměla šanci. Vzápětí ochabla, úplně zplihla. Zachytil ji, byla v limbu. Nějak rychle! Zvedl ji, moc nevážila. V koupelně ji položil do vany, vytáhl ze dveří klíč a zvenku je zamkl.

Obyvák, sekretář, skříňka. Cpal si rovnou do kapes stokoruny a pětistovky - ale kde byly ty tisícovky? Vyházel ze sekretáře všecky papíry, vysypal zásuvky. Tady: vkladní knížka! Jenomže na heslo. Plán se sypal. Ne! Ještě prohledá celý barák. Pozor - co je to za zvuky? Sténání - a teď začala křičet! Hergot, řve jako pominutá! Vzbudí kluka - Kam jenom dal ten hadr? Leží na zemi u dřezu, ještě je vlhký. Odemknul koupelnu - a jen taktak uskočil: pustila na něj horkou sprchu. Baba mizerná! Vyrazil jí sprchu z ruky. Upadla na kolena, začala zase ječet. Hadr mu upadl na zem, namočil se tedˇ vodou. "Drž hubu!" zasyčel na ni. Nepřestala. Chytil ji za krk, zmáčkl. Už nekřičela. Skácela se, ležela na zemi. Sehnul se a zatřásl s ní. Ani se nepohnula. Kupka hadrů. Pozpátku se sunul pryč, nespouštěl z ní oči. Košile se mu přilepila na tělo, celý se klepal. Vrávoral po chodbě. A najednou - v pruhu světla z ložnice - ten kluk! Otvíral pusu, ale nevydal ani hlásek. Jen oči: vykulené, obrovské, zděšené, řvoucí.

Popadl botu, co ležela pod věšákem, hodil ji po něm. Kluk zmizel. Dveře se zavřely. Zalapal teď po dechu, skoro se dusil, vyklopýtal ven, uklouzl na schodech z verandy, narazil si loket, zvedl se, utíkal dál, přes záhony kytek, přes plot, k lesu. Najednou zaslechl vřískot, příšerný, to ten kluk! Běžel dál, zběsile, zacpával si uši, vrážel do stromů, padal, znovu vstával, ale pořád to slyšel. Vůbec nevěděl, kde je. Motal se v kruhu. Konečně zahlédl v měsíčním světle paseku. Tady v malinách nechal motorku! Vtom nějaký pohyb za stromem, praskot, něco mu proletělo těsně nad hlavou. Ohnal se, měl chuť řvát, praštit sebou, kopat kolem sebe. Ne - nesmí křičet! Zdálky ještě slyšel to vřeštění. Nebo se mu to jen zdálo? Všecko se mu to zdálo! Otřásl se, plochými dlaněmi se začal plácat do hlavy, do spánků, přes uši. Stále divočeji. Potom najednou už nebylo slyšet nic. Dost! Nesmí bláznit! Musí pryč, rychle pryč. Les kolem něj se divoce rozhoupal. Taková únava... Opřel se zády o kmen stromu, pomalu se sesouval k zemi.

Jak dlouho tu sedí? Minuty, hodiny? Co se stalo? S námahou se postavil na nohy. Měl pocit, že se probírá ze sna. Musí se sebrat! Rozhlédl se kolem - ano, je to určitě tady. Dral se šlahouny, nevnímal, jak mu drásají ruce. Konečně jeho motorka! Vytáhl ji z křoví. Byla těžší, než jindy. Stěží ji dostrkal po trávě k silnici. Naštěstí to bylo trochu z kopce.

Nastartoval. Dalo mu práci udržet řidítka. Nejdříve jel pomalu, potom přidal, silnice byla liduprázdná, vrčení motoru uklidňovalo. Nakonec - pár tisíc to dohromady dá , na pár dní mu to stačí. A vymyslí jiný plán, lepší než tenhle!

Byla to prostě smůla. A on za nic nemůže! Je sám jenom kolečko, kolečko ve spoustě jiných koleček, co do sebe zapadají, dohromady je to obrovská a strašná mašina, každou chvíli někoho rozmašíruje, to ona je zabiják! Všecko je osud. On si přece ten svůj nevybral! Jeho snad nepřeválcovali? Když táta zmizel, máma se dala na pití, jednou ji někam odvezli a už ji nikdy neviděl. Šoupli ho k babičce, ale ta byla napůl ochrnutá, sotva se plazila, nemohla vědět, jak si za smradlavými kontejnery před nedostavěným barákem podávají s kluky lahvičky s ředidlem...

V dálce, někde za kopcem, se zablesklo, asi reflektory vozu. Nevracejí se zrovna z města ti - Stiskl pevněji řidítka, přidal plyn. Nejraději by byl zavřel oči. Zase vyplula ta koupelna, vytřeštěný pohled toho kluka. Nezaslechl zase křik?

Záře mezitím zesílila. Uvědomil si, že se třese zimou, že má mokré nohavice. Baba jedna! Chtěla ho opařit! Udělala si to sama - musel se přece bránit! A možná, že se nakonec přece jen probrala... Ale co když ho popíše? Měl sice čepici až na uši - Ne, nikdo mu nic nedokáže! Nemá záznam v rejstříku. Lepší by ovšem bylo, kdyby - byla mrtvá. Umřela přece i jeho vlastní babička a jak ta na něj byla hodná…Ještě přidal plyn. Reflektory se najednou vyhouply nad silnici, silné, oslepující, řítily se přímo na něj! Uhnul prudce ke straně, zadní kola proklouzla, řidítka se nedala udržet, vyletěl, padal, křičel, něco třesklo.

"Divné - jak mohl dostat smyk?" řekl policista. Posvítil na pomačkaný plech, na nepřirozeně zkroucenou postavu.

"Má zlomený vaz," konstatoval lékař. "Musel být hned mrtvý."



zpět na článek