Někdo křičel. Ostrý křik vyletěl vzhůru nad střechu domu, odrazil se od betonových zdí, rozpouštěl se v pustém prostoru mezi paneláky, sklouzl v táhlé, tlumené skučení.
Muž ležící nehybně v rohu balkónu si ho nevšímal. Skrčený, hlavu podivně vyvrácenou, obličej vnořený do temné kaluže. Skučení náhle skončilo trhavým vzlykem.
O patro níž se otevřelo okno, ale vzápětí ho kdosi rychle přirazil. Byly téměř dvě hodiny v noci, obyvatelé paneláku většinou spali, nebo prostě nic neslyšeli. Anebo ani slyšet nechtěli?
Osamělá temná postava se zatím plížila chodbou, přivolala výtah a nastoupila do něj. Pouze slabé hučení prozrazovalo, že kabina sjíždí dolů. V kterémsi z dolních pater se výtah s trhnutím zastavil, poté klaply dveře, za okamžik ještě jedny a pak už nebylo slyšet vůbec nic, jenom vzdálený hluk motorů z dálnice. Kdesi nedaleko táhle zavyl pes.
Mrtvého objevili až po ránu.
"Koukni, někdo to tady zapatlal barvou!" Muž v montérkách ukázal prstem na stěnu nákladního výtahu.
"Nějaká divná barva," poznamenal druhý muž. "Clověče, to vypadá jako krev!"
Krev to skutečně byla. A nenacházela se jenom na stěně výtahu. Někdo tu otiskl krvavé šlápoty, které pak objevili i na chodbě v druhém a desátém patře. Vedly od prostoru před půdou a od balkónu.
V protokolu pořízeném týž den vyšetřovatelem bylo uvedeno:
...Místo nálezu těla zavražděného muže, ve kterém byl ztotožněn JUDr. Vilém Hodr, je desáté patro desetipatrového domu, a to v nebytové části severní strany domu v prostoru který přechází před půdou v balkón. Tento prostor spojuje bytové části, spojovací schodiště a výstupy z výtahů. Dům je přístupný jednak dveřmi v přízemí, za kterými se nalézají osobní výtahy, jednak ze zadní části domu vchodem, před kterým je neuzavřený prostor...Na schodech k zadfnímu vchodu jsou krevní stříkance a na předních stěnách balkónů jsou plošné krevní skvrny ze stékající krve... Na balkóně v desátém patře leží na podlaze mrtvola muže, a to v poloze na břichu. Hlava mrtvoly se opírá o podlahu obličejovou částí. Ústa jsou pootevřená, špička jazyka je povyplazena. Oči jsou zavřené. Na zátylku je patrna otevřená rána ve vlasaté části hlavy. Obličej je celý ponořen do sraženého krevního koláče. Ten vede až k okraji balkónu, odkud krev stekla po stěně domu ..."
Nadporučík odložil neutěšený úřední záznam. "Zajistili tam pachové i daktyloskopické stopy a krom jiného také parádní otisky podrážek. Někdo se tam špacíroval,pravděpodobně v gumových holínkách. Na pohled jde o větší číslo, takže evidentně mužská bota."
"Takovou ránu by asi těžko zasadila žena," řekl kapitán Vích. "A co pes?"
"Šel od místa nálezu mrtvoly po chodbě k výtahu a ve druhém patře chytil další pachovou stopu. U bytu mrtvého ji ukončil."
"A v bytě?"
"Ve vaně se našly nepatrné stopy po krvi - pravděpodobně se tam pachatel myl. Ale jinak nic, všude byl pořádek. "
"Nějaké stopy po násilném vniknutí?" zeptal se kapitán.
"Kdežpak! A vyhrávalo tam rádio, jako by si byl doktor Herda jenom na chvilku odskočil."
"Ale proč právě do desátého patra?"
"Tam totiž bydlí jeho manželka," vysvětloval nadporučík. "Ta vypověděla, že byl navečer - moment!" podíval se do poznámek, "tady: asi mezi osmou a devátou, ještě u ní."
"Copak oni nebydleli spolu?" podivil se kapitán .
"Oba ty byty jsou malé a oni prý si chtěli uchovat určitésou kromí. Hodrová je překladatelka a při práci potřebuje klid, alespoň takhle mi to vysvětlila. Její muž prý měl většinou zapnutou televizi, rád poslouchal hudbu, zprávy, prostě snad všecko."
"Děti neměli?"
"Kdepak. Vzali se teprve před třemi roky. To bylo jemu k šedesátce a jí kolem devětatřiceti. Moc jsem se toho od ní nedověděl, je pořád v šoku z té tragédie. Nejdřív prý ji napadlo, že její muž spáchal sebevraždu."
"Jaký by měl důvod?"
"Prý se obával, že se s ním ona chce rozvést. Několikrát prý hrozil, že se zastřelí, kdyby ho opustila."
"A proč by to dělala? Také už není nejmladší!" namítl kapitán Vích.
"Musel bys ji vidět: je to velice atraktivní žena, černovlasá, plnoštíhlá, prostě pořád kočka." Nadporučík se mírně zadumal. "Ačkoliv, popravdě řečeno, něco mi na ní vadí. Není to rozhodně můj typ."
"A co on? " zajímal se kapitán.
"Doktor Hodr byl předtím už třikrát ženatý. Také má dost dětí. Podle fotografie, kterou má Hodrová pořád v rámečku na psacím stole, nevypadal nejhůř. Takový interesantní, prošedivělý elegán. A hlavně pracháč: pracoval totiž v advokátní branži."
"To mě podrž.Tak proč by ho potom měla opouštět?"
"Já víc nevím! Říkám ti, byla v hrozném stavu. Snad ani nevnímala, že u ní v bytě dělají prohlídku. Chvilkami jsem měl dojem, že usne. A stejně se tam nic nenašlo, ani náznak, že by v té vraždě měla prsty. Nehledě k tomu, že by ho sotva zabíjela kousek od svého prahu. Klíč od Hodrova bytu údajně nemá, protože se jí před časem zlomil."

Další šetření prokázalo, že doktor Hodr měl značně rozsáhlý okruh známých a že dokonce udržoval jakési záhadné styky s několika osobami.
"Oni sem občas chodili takoví - divní lidé," sdělila jim jeho sekretářka. "Ne, běžní klienti to nebyli, o nich bych věděla.
Ale o těchhle pan doktor nikdy nemluvil a , pokud vím, neexistovaly o nich také žádné záznamy. Vždycky se s nimi zavřel a to pak k němu nikdo nesměl. Když odešli, zdál se mi pak občas takový - no ustaraný. Jako kdyby mu nebylo do řeči. A přitom byl pan doktor veselý, společenský člověk!" rozplakala se.
Nebyla schopna ani podat popis oněch podivných návštěvníků. Jenom na jednoho se pamatovala dobře:" Byl takový vysoký, statný, v koženém kabátě. Se mnou se vůbec nebavil, vždycky šel hned rovnou do pracovny pana doktora," řekla se zřetelnou nechutí.
Nikdo kromě ní ty zvláštní osoby neviděl, alespoň to unisono tvrdili. "Evidentně se chtějí vyhnout nepříjemnostem," komentoval to nadporučík. "Ale když se něco stane jim, to začnou vyvádět, že jim nechce nikdo pomoct."
V průběhu vyšetřování nabíhaly nejrůznější, na první pohled lákavé verze, avšak pro žádnou z nich se nedařilo nalézt sebemenší důkazy.
"Znalec tvrdí, že smrt byla způsobena úderem do hlavy, vedeném velkou silou. Podle známek poranění a zlomenin se muselo jednat o masívní předmět, " uvažoval kapitán Vích. "Mohlo to být třeba kladivo."
"V posudku to doplnili: uvádějí také těžší tyč, palici , menší činku, rouru nebo podobně," řekl nadporaučík Hanák. "Když Hodr upadl na zem, nemusel být ještě mrtvý. Je pravděpodobné, že vrah ho dorazil, až když už ležel. Byl to nějaký zabiják? Jenomže na profesionální práci to vůbec nevypadá."
"Mohl to být člověk, který jednal v návalu vzteku a nepříčetné zuřivosti," mínil kapitán.
"Co naprosto nechápu, je ta krev ve výtahu. Logické jsou ty krvavé šlápoty, ale co skvrny na stěnách? Nechtěl tím snad pachatel vyvolat dojem, že mrtvý byl dopraven do desátého patra tím výtahem?"
Nejasností spíše přibývalo, jako by se kolem betonového monstra zvedala a postupně houstla obtížná mlha. Nejasná byla fakta, nejasné se jevily vztahy mezi zúčastněnými osobami. Záhadou zůstávalo především, jak se pachatel dostal po činu do bytu zavražděného, a zda se tam chtěl pouze umýt. Byl to někdo, koho doktor Hodr dobře znal? Pokud pak v bytě něco hledal, nezanechal po své činnosti sebemenší stopy.Na otázku, zda se v bytě nic neztratilo, kupříkladu nějaké písemnosti, nedokázala Hodrová odpovědět.
"Nevím, opravdu nevím," opakovala monotónně a sklíčeně. "Já jsem se manželovi ve věcech nehrabala. A uklízel si tady sám." Vůbec také neměla ponětí, jak přišel pachatel ke klíči. Jen bezpečně identifikovala svazek klíčů, který nalezli u mrtvého v kapse kalhot. "Ano, to jsou jeho. Jiné snad ani neměl." S určitostí to ovšem potvrdit nemohla.
Ani výpovědi sousedů a dalších obyvatel paneláku nevnesly do případu jasno, navíc si některé navzájem odporovaly. Jedni tvrdili, že manželé žili odděleně, poněvadž byli prostě zvyklí na své pohodlí, dvě ženy se naproti tomu netajily domněnkou, že Hodrová chtěla bydlet sama, aby mohla přijímat pánské návštěvy, ale správce protějšího domu se vytasil s tvrzením, že naopak za Hodrem chodily občas různé dámy.
O nich Hodrová údajně nic nevěděla. "Mohla se tu zastavit některá z jeho bývalých manželek," řekla . "Nebo i klientka, na tom by nebylo nic divného."
"Ta snad ani nemusela být žárlivá, taková krasavice!" usoudil nadporučík Hanák.
"Já bych to tak suverénně netvrdil," namítl kapitán. "Jak jsem tu Hodrovou viděl, řekl bych, že to bude pěkná hysterka."
"Zeptal jsem se jí na toho chlapa v kožeňáku, o kterém mluvila sekretářka. "Vzpomněla si, že nějakého člověka odpovídajícího popisu zastihla asi dvakrát nebo třikrát u manžela v bytě. Jakmile se objevila na prahu, hned prý si narazil klobouk a vypadl. Stačila jen zahlédnout, že má černé kudrnaté vlasy."
"Takový vlas se přece našel na místě činu!"
Konečně reálná stopa? Jenomže po kudrnatém muži v kožeňáku přes veškeré úsilí pátrali marně, byť se kriminální aparát činil ze všech sil a hromadil stále nové a nové údaje a okolnosti ze života zavražděného. Chvílemi se jich zdálo být až příliš.
Časem se podařilo zjistit. že doktor Hodr měl několik zapřisáhlých nepřátel, ke kterým většinou přišel při výkonu své advokátní praxe. Po úmorném pátrání vyšlo však najevo, že mají - alespoň ti, o kterých věděli - pro inkriminovanou dobu naprosto nezvratné alibi.
"A vypadali tak slibně," povzdechl nadporučík . "Ale konečně - někdo z nich si mohl vraha najmout! Dva z nich by na to určitě měli dost peněz."
"Stejně tak si ho mohla najmout i Hodrová," konstatoval kapitán. "Jenomže jaký by měla motiv?"
"A kde by na to vzala?"
A pátrání se dál těžkopádně, ale vytrvale vleklo, spis nabýval na objemu, jak v něm přibývaly záznamy o informativních rozhovorech, vyjádření expertů , strohé údaje o stále širším okruhu osob, které do sebe případ vtahoval jako obludný sací agregát. Celé té hromadě faktů však chyběl jakýkoliv jednotící nápad, nějaká skvělá myšlenka, která by odhalila jejich vnitřní tvář, tím, že by je uvedla do souvislosti.
Konečně objevili nového svědka, který do té neprůhledné mlhy přece jen posvítil. Bydlel v sousedním paneláku.
"Ona je ta dáma po mužskejch jako divá," prohlásil s naprostou jistotou. "O mě se taky pokoušela, ale to víte: kdyby to prasklo! A jeden taky neví, koho měla v posteli chvilku před váma - a to teda není moje gusto. Jednou mě umluvila, abych jí opravil vodovod. Když jsem přišel, byla pěkně nadraná. A začala mi tam brečet, že ji nemá nikdo rád. A že ten jedinej, na kterým jí záleží, ji prej chce opustit."
"Nějaký milenec?" zeptal se kapitán.
"Tak to já nevím. Spíš jsem měl dojem, jestli nemyslí toho svýho starýho. Ale třeba taky ne," pokrčil muž rameny.
Jakkoli se zdála být málo nadějnou, pustili se i do této možnosti.
Na otázku, zda se s ní manžel nechtěl rozvést, reagovala Hodrová udiveně. "Co vás to napadlo?" zeptala se. V očích jí zaplál jakýsi žlutý svit. "Snad nepodezříváte nakonec mě!" vykřikla rozhořčeně. "Ono vám nestačí, co jsem prožila! Copak nebudu mít nikdy pokoj?" Zhroutila se na opěradlo křesla a zakryla si tvář dlaněmi. Náhle sebou škubla. "Jo, to já jsem ho zabila!" vřískla hystericky. "Abych zůstala bez peněz! A musela zase otročit těm nevzdělancům, co neumějí ani česky!" Z očí jí začaly téct slzy, ani je neutírala.
"Myslíte si, že kvůli dědictví? Ale vždyť manžel všecko rozdával dětem! Má jich sedm. A možná, že i nějaké nemanželské... Na mně nešetřil, to je pravda, vždycky mi koupil ,co jsem si přála...Rozmlouval mi, abych se nemořila s těmi překlady, že má dost pro nás oba. Ale na hotovosti neměl skoro nic. Ukázal mi vkladní knížku. Měl tam pár tisíc." Plakala teď nahlas, nezadržitelně. Naří kala nad jeho smrtí? Nebo nad ztrátou toho pohodlného života?
"Vypověděla jste, že onoho večera od vás manžel odešel kolem deváté," řekl kapitán Vích. "Že jste pak ještě pracovala, ale asi za hodinu že jste šla spát. Druhý den, když vám přišli oznámit, co se stalo, na vás museli dlouho zvonit. A bylo nejméně devět. To vždycky spíte tak dlouho?"
"Asi jsem spolykala moc prášků," vzdychla nešťastně. "Já totiž bez prášků vůbec neusnu. Mám zničené nervy."

"Dej vyhledat její zdravotní dokumentaci," řekl o něco později kapitán Vích. "Moc bych za to nedal, že se s těmi nervy už někdy léčila."
Domněnka to byla správná. Hodrová už byla několikrát dokonce hospitalizována na psychiatrické klinice. Z lékařských zpráv se dověděli, že trpí těžkou hysterickou psychopatií, občas dekompenzovanou do obludných rozměrů.
"Kromě toho trpí mrákotnými stavy, " četl nadporučík z podrobné zprávy, "které na ni přicházejí záchvatovitě, náhle, z plného vědomí. A opět náhle skončí...Navíc se vyznačují hysterickými příznaky, jaké v této souvislosti nejsou obvyklé...Nabízí se diagnóza epileptického stavu nebo psychomotorického záchvatu.."
"Co z toho plyne pro nás?" zeptal se kapitán.
"Psychiatr mi vyložil, že v těch mrákotných stavech se může dotyčná osoba dopustit těžkých agresívních činů. Jenomže u Hodrové chybí jakékoliv známky, jež by vyvolávaly podezření na epilepsii. Několikrát ji vyšetřovali, ale nezjistili v tom směru žádné odůvodněné příznaky..."
"To nám ohromně pomohlo!" Kapitán se zamračil. "Z toho si můžeš vybrat jen to, že nic nevíš."
"Ten psychiatr mi po jistém otálení ještě sdělil, že si mu Hodrová v poslední době stěžovala na manžela. Dokonce vyslovila podezření, že se intimně stýká s nějakým mladíkem. Lékař ho pozval k sobě, ale Hodr to prohlásil za nesmysl. Naopak, jeho manželka prý se stýká s nějakýmsvým bývalým milencem. A vyslovil prý obavu, aby si nesáhla na život, neboť její psychický stav se údajně rapidně zhoršuje."
"Vyhrožovali jeden druhému sebevraždou a přitom pravděpodobně udržovali oba nějaké mimomanželské vztahy," řekl kapitán Vích. "Jenomže co z toho plyne? Že byli oba blázniví?"
"A přitom na sebe navzájem žárlili...Ale i kdyby žárlila sebevíc, sotva by dokázala uhodit s takovou silou, natož pak muže o hlavu většího, než je sama!"
Jako kdyby vycítila jejich pochybnosti, zavolala toho dne Hodrová na kriminálku sama. "Já jsem si přece jen na něco vzpomněla..." Mluvila tiše, bylo jí stěží rozumět. "Den předtím, než se - to stalo, jsem byla dole u manžela. A někdo mu zatelefonoval. Měla jsem dojem, že manžel nechce přede mnou mluvit. Pozval toho člověka na druhý den k sobě. Pamatuju si, že mu řekl, aby přišel až večer."
"Dalo se soudit, že mluví s mužem?"
"To ano, podle toho jak manžel mluvil."
Neoslovil ho jménem?"
"Bohužel ne. Ale myslím, že mu vykal. Řewkl mu, aby si vzal něco s sebou, že se s ním hned vyrovná."
"Ze si tak najednou vzpomněla!" řekl kapitán, když položil sluchátko.
"Poslyš, "ozval se nadporučík, "kam bys schoval nějakou věc, dopis, nebo lejstro, aby ho nenašla tvoje manželka?"
"Rozhodně bych ho nenechal doma, to bych neměl šanci."
Postupně navštívili Hodrovy exmanželky, u žádné z nich však si žádné věci neschoval. "Měl jednu známou paní, už hodně starou, přítelkyni jeho zemřelé matky," vzpomněla si jedna z žen.
"Pár věcí si tady, chudák, nechal," rozplakala se stařenka lítostivě. "Může to být asi měsíc, co přinesl tuhleten balíček."
Zalepená obálka obsahovala několik vkladních knížek na značně vysoké částky, několik tisíc dolarů v hotovosti a kromě toho také fotografie několika polonahých žen v značně choulostivých pozicích, očividně amatérské snímky.
Mimořádně zajímavá byla především kopie nas stroji psaného dopisu, datovaného několi týdnů před Hodrovou smrtí.Stálo v něm mimo jiné:... Jsi hnusná, vypočítavá mrcha, taháš se s tím svým číšníkem z toho pajzlu U dvou pecek a myslíš si, že to ještě budu financovat!...Každopádně ti oznamuji, že podám co nejdříve žádost o rozvod. Tentokrát je to definitivní, už mě neukecáš. A vrať mi už konečně ten klíč od mého bytu, nebo dám vyměnit zámek! Mám dost tvých kontrol a chorobných scén. Ty jsi totiž blázen a patříš do ústavu...

"Ale já už jsem ji nejmíň půl roku neviděl!" tvrdil dotyčný číšník. Podrbal se v černých, nápadně kudrnatých vlasech a dodal:"Ona byla vždycky strašně cáklá."
Teprve po chvilce naléhání připustil, že s Hodrovou mluvil ještě před třemi týdny. "Ona na mě čekala, byla strašně milá, pořád mě hladila po hlavě..."
"Vlas, který byl nalezen u mrtvého, patřil vašemu milenci," oznámili jí.
Podívala se na ně zděšeně. "On na manžela hrozně řárlil," zašeptala, "vyčítal mi, že jsem se za něj provdala..."
Když jí ukázali kopii Hodrova dopisu, jen lítostivě potřásla hlavou. "Manžel mi takových věcí napsal víc...Vždycky, když na mne měl zlost, posílal mi takové - výlevy. Já sem to potom už ani nečetla. On mě totiž...doopravdymiloval..."Pohlédla dlouze na oba kriminalisty, v očích jí plálo něco těžko rozpoznatelného, maličké žlutavé světlo. "Občas mi vyhrožoval vším možným... Ve skutečnosti by mě byl nikdy neopustil..."
"Na zemi kolem mrtvého byly zajištěny stopy holínek," přerušil ji nadporučík. "Ty holínky patří vašemi milenci."
"Proboha!" vykřikla zděšeně, na krku jí naskočily červené skvrny. "Ne! Tomu nevěřím! Míťa by nic takového - neudělal!"
"On skutečně nikoliv. Vy jste si ty holinky od něj před časem vypůjčila. Pod záminkou, že jedete na ryby. Navlékla jste si je, když jste manžela vylákala do desátého patra, aby vám pomohl odnést na půdu kufr s knihami. Ten se tam skutečně našel. Když jste se vraceli, srazila jste manžela k zemi. Pokračovat snad nemusím." Kapitán se nadechl. "Zakrvácené věci i předmět, kterým jste ho zavraždila, jste ukryla. Jenom ty holínky jste chladnokrevně vrátila."
Začala se jí třást brada, roztřásla se celá. "A vy si myslíte, že bych těmahle rukama -" natáhlka před sebe štíhlá zápěstí.
"Zjistili jsme, že výborně ovládáte karate, paní Hodrová," řekl kapitán. "A že máte parašutistický výcvik."
Dala se do křiku, křičela stále silněji, zdálo se, že už nikdy nepřestane.

"Doktor Hodr si to také zavinil sám," podotkl nadporučík, když s kapitánem osaměli. "Já někdy ani nevím, kdo je jenom oběť, kdo spolupachatel."

Autorka se původně zabývala vědeckým výzkumem (kriminalita ,postpenitenciární péče), jehož výsledky však za minulého režimu nebyly akceptovány, neboť ho asi ohrožovaly, takže začala psát povídky, detektivky. Vycházely (bez jakékoli protekce) snad ve všech časopisech i v rozhlase, dále novely, romány, rozhlasové hry a večerníčky. Do NP píše už řadu let, kdysi vycházely denně tzv. úslovníky (jsou dosud v archivu NP).