Neviditelný pes

DETEKTIVKA: Smrt na kolejích

25.8.2007

"Vidím ho, jak běží z lesa - nic mě nejdřív nenapadlo, oni tu občas trénujou sportovci!" Strojvůdce byl bledý, třásl se, sotva se držel na nohou. "A on - rovnou přede mne! Já jsem brzdil, ale -"
Hubený černovlasý mladík ve světlé bundě kývl krátce hlavou. "Pojďte se posadit," řekl.
Ostatní muži se činili na kolejích. Na cestě stála sanitka a za ní několik vozů. Vlak trčel o několik desítek metrů dál na trati. Cestující se vykláněli z oken, skupinka zvědavců se shlukla před posledním vagónem. Co chtěli vidět? Co zbude z člověka, který se vrhne pod vlak?

"Strašlivý pohled!" Černovlasý podporučík stáhl světlou bundu, hodil ji na věšák, ale spadla mu na zem; vůbec si toho nevšiml.
"Už víš, kdo to je?" zeptal se kapitán mírně. Jakub byl v jeho partě ze všech nejmladší, lety i služebně - a takový pohled dá zabrat i ostřílenému policajtovi..
"Měl v kapse občanku. Nebylo mu ani osmnáct. Jmenoval se Michal Šíma." .
"Není jeho otec ten známý advokát?"
"Je. Byl ho identifikovat. Jeho manželku odvezli na psychiatrii. Už se tam párkrát léčila. Kdoví, jestli ten chlapec nebyl - zatížen po ní."
"Neukvapuj se, Jakube," namítl kapitán.
"Podle výpovědi strojvedoucího šlo o jasnou sebevraždu! Nikdo jiný tam nebyl, nikdo ho tam nestrčil! A nesvědčí sebevražda u duševní labilitě?."
"Mluvil jsi už s někým z rodiny?"
"Jenom s jeho starším bratrem. Vůbec nic nechápe, Michal prý neměl žádný důvod! Ani ve škole nic nevědí. Šíma se dobře učil, neměl žádné potíže. Jenom jeden z profesorů si všiml, že měl v posledním týdnu změněné chování: nesoustředěný, zasmušilý, jako by byl duchem někde jinde."
"Nenechal dopis na rozloučenou?"
"Málem bych zapomněl! Napsal, aby mu odpustili, že musí skončit se životem. Má to zatím náš expert."
"A doma nic netušili? Staráme se o všechno možné - a o vlastních dětech toho nakonec víme nejmíň."
Kapitán měl doma čtyři kluky - a ten nečekaný povzdech tudíž podporučíka ani nepřekvapil.
Přemítal, jak dát svému dobráckému šéfovi najevo, že ho chápe, ale nic ho nenapadalo.
Zatím se do debaty vložil lékař, který dosud jen mlčky poslouchal: "Na předloktí měl několik vpichů," řekl nyní. " Není pochyb, že po injekční stříkačce."
"Cože? Ten kluk fetoval? A co třeba předtím, než vběhl pod vlak?" zeptal se kapitán.
"To rozhodně ne, ty vpichy nebyly čerstvé. A v laborce neobjevili ani stopu po toxické látce v krvi. Na ty koleje šel, abych tak řekl, s jasnou hlavou. Nehledě k tomu, že narkoman by takhle sotva páchal sebevraždu."
"Měl nějaké děvče? Nebo přátele?"
"O žádné dívce zatím nevíme," odpověděl podporučík. "Jeden jeho spolužák ale tvrdí, že se stýkal s nějakou partou."
"Narkomani?"
"To prý neví. Ale Michalův otec něco takového naprosto vylučuje. Snad mu i po synově smrti jde hlavně o prestiž."
Kde bere ten mladík takové trpké zkušenosti, napadlo kapitána. "Vezmeme si na paškál místní party," rozhodl . "Alespoň ty, o kterých víme."

K Michalu Šímovi se nikdo z nich nehlásil. Kdybychom něco věděli, radši vám to povíme, tvrdili unisono.Dalo se tomu i věřit: vzhledem k tomu, že skoro všichni už měli na triku podvody, krádeže, falšování receptů, někteří z nich dokonce opakovaně, hodlali se rozhodně vyvarovat jakýchkoli možných komplikací.
"Kruci, někde k těm vpichům přece přijít musel," zlobil se podporučík. "Rodina se dušuje, že doma nic takového neschovával. A z lékárně si nic neobstaral."
"Ledaže by jim předložil normální recept," mínil kapitán.
"Už jsem se ptal, ale u nás to na sebe žádný doktor nevezme, tím jsem si jist! Šíma by ho byl musel někde ukrást - " vmísil se opět lékař.
"Kde je psáno, že víme o všech narkomanech?" namítl podporučík. Zdálo se, že ho permanentní odporování trochu uklidňuje.
"Už přece víme, že za poslední dva tři roky skoro nikam nechodil. A pokud někam jezdil, tak na dovolenou s rodiči!" řekl kapitán.
"Ale nemůžeme přece vyloučit, že se scházejí někde v okolí města, kde o nich nikdo neví! A někde k těm vpichům přijít musel!".
Než mohl kapitán otevřít ústa, vstoupil uniformovaný příslušník. Přinesl obálku nadepsanou hůlkovým písmem.
"Nezlob se na mě, mám Tě moc rád, ale byla bys se mnou nešťastná," četl kapitán z dopisu, "Udělal jsem něco, co se nedá napravit…Nevzpomínej na mne ve zlém. Tvůj nešťastný Michal"
"Dopis na rozloučenou," podotkl lékař. "Je to jako z románu."
Podporučík se na něj zamračil. Tihle racionální odborníci, to byla kapitola sama pro sebe.

Dívka se jmenovala Dana Linhartová, studovala druhým rokem na gymnáziu, s Michalem se znala téměř rok.
Nic podstatného se od ní nedověděli "Chodívali jsme hlavně k řece,".plakala, "tam, jak začíná les."
Vzali na to psa, kterému dali přičichnout k Michalově bundě. Vlčák se chvíli motal na jednom místě.
Zdálo se, že i se svým průvodem skončí nakonec v řece, avšak náhle se rozběhl k blízkému březovému hájku. Vlekl psovoda cestou necestou, protáhl všechny nemilosrdně stěží prostupnou houštinou a nakonec se zastavil před několika balvany, na které začal zuřivě dorážet.
Za nimi objevili vchod do poměrně velké jeskyně. Překvapeně zírali: laboratorní sklo, teploměr, množství chemikálií. Zřejmě si tu dosud neznámá parta vyráběla na koleně nějaké svinstvo.
Na řadu přišly známé firmy. Zjistilo se, že člen jedné party leží už několik dní v nemocnici s těžkým zraněním, v bezvědomí, prozatím neschopen výpovědi.
…Jiří Suk byla nalezen na kraji silnice, zřejmě sražen motorovým vozidlem…Údajně šlo o motorku…pachatel z místa činu ujel…stálo v hlášení.
V žádné opravně, ani u známých melouchářů však neopravovali v poslední době motocykl, jehož poškození by odpovídalo střetu s chodcem.
"Bůhví, jestli se z toho ten zraněný dostane," řekl lékař.
"Měl Michal Šíma motorku?" zeptal se kapitán.
"Neměl ani řidičák, ještě mu nebylo osmnáct," připomněl podporučík.
"Na to bych nespoléhal!"
Kapitán měl pravdu: "Michal si občas půjčoval můj motocykl," sdělil jim jeho starší bratr, "ale. jezdil s ním jenom kolem baráku! Je to slepá ulice, tam se nemohlo nic stát. Michal nebyl žádný lump! To se radši podívejte na Kulaříka! "
Michal Kulařík, zvaný Čára, zřejmě proto, že byl tlustý jako bečka, nejdřív jakékoliv vědomosti vehementně popíral: nemá, co by sdělil, Michala Šímu znal jen povrchně, o Jiřím Sukovi údajně ani netušil, že je ve špitále.
Když ho zavezli do jeskyně v březovém hájku, předvedl škálu údivu.
"Tady jsem v životě nebyl!" prohlásil. "A s těmahle krámama se stejně nedá moc vyrobit!" odfrkl opovržlivě.
"Znal se Michal Šíma s Jiřím Sukem?" zeptal se kapitán.
"O tom já nemám páru!"

"Já mu nevěřím ani slovo!" řekl podporučík . "Určitě musel slyšet, že je Suk v nemocnici. Mezi těma lumpama se nic neutají. Proč to zapírá?"
"Třeba to nejsou samí lumpové," uklidňoval ho kapitán. "Raději si seřadíme fakta. Desátého června přivezou do nemocnice zraněného Suka.Přibližně v té době si jeden z kantorů všimne, že se Michal Suk chová podivně, nezvykle. Osmnáctého června je datován jeho dopis té dívce. A dvacátého skočí pod vlak. Nevyplývají z toho určité souvislosti?"
Celou úvahu nahlodala ovšem skutečnost, že se Michal Šíma se Sukem prokazatelně vůbec neznal.
"A jsme namydlení," komentoval to podporučík. "Co teď?"

Rutinní aparát, který nebyl naprogramován na pochybnosti a skeptické úvahy, zaznamenal však brzy nato první hmatatelný úspěch: necelé dva kilometry za inkriminovanou jeskyní se podařilo objevit poškozenou motorku. Zablácenou, s promáčknutým blatníkem, ale bez poznávací značky a všech identifikačních čísel.
Majitelé motorek stejného typu je měli v pořádku. Už se schylovalo k tomu, že pátrání bude rozšířeno na celý okres, když zasáhla tentokrát příznivě naladěná náhoda. Anebo alkohol.
Kdosi je telefonicky upozornil na opilce, který v hospodě vykládal, že přišel o motocykl..
Podařilo se zastihnout ho v okamžiku, když se na chvíli probral z alkoholového opojení.
"Jo, byl to ten typ! Někde tu mám od něj i papíry.Jenomže vůbec nevím, kde teďka ten krám je! Já jsem kámošovi dlužil nějaký prachy, tak jsem mu ho dal do zástavy. Jenže si už nevzpomenu, kdo to vlastně byl!"
Opravdu si nevzpomínal, nebo se pokoušel někoho krýt?
Rozhodně takový úmysl nehýčkala jeho bývalá manželka. "Franta měl jednoho známýho, který mu občas dohodil nějaký kšeft, aby měl na chlast." Dokonce si vzpomněla i na jméno. "Byl to takový koumák, Frantovo neštěstí!"
Koumák chvíli zapíral, ale -asi aby se vyhnul podrobnějšímu zkoumání svých aktivit - se najednou teatrálně bouchl do čela a přímo zázračně si vzpomněl: "Jo, o jedny motorce byla párkrát řeč, Franta tvrdil, že ji nikomu neprodá, protože na ní bude zasejc jezdit, ale že ji někomu půjčil za poplatek tři sta korun měsíčně."
"A to komu?" zeptal se podporučík, který v té chvíli.litoval, že nelze vůči svědkům uplatnit důraznější metody.
"Já akorát vím, že to byl nějakej mladík. A že už měl něco na triku, snad dokonce seděl.Ale víc ze mě nevyrazíte, poněvadž fakt víc nevím."
Z počítače se zato bez potíží vynořil sloupeček jmen: byli v něm prvotrestaní i recidivisté do třiceti let věku, vlastnící řidičský průkaz, bydlící ve městě nebo blízkém okolí. Několik jmen vzápětí odpadlo, protože tři z nich znovu seděli, dva se odstěhovali do jiného kraje, jeden zemřel a jeden měl nezvratné alibi, neboť v inkriminovanou dobu ležel v nemocnici se zlomenou nohou. Mezi zbývajícími se vyskytoval i tlouštík, zvaný Čára.

Nejdříve mu opět selhávala paměť, ale brzy to vzdal. Pravda, kdysi si od toho chlapa motorku párkrát půjčil, ale za poslední rok už ho vůbec neviděl.
"Nic mu nedokážeme!" řekl podporučík, " otisky jsou setřené, svědkové nejsou a ten zraněný je pořád v bezvědomí."Zamyslel se: "A co genová technika?" navrhl.
"Nejdřív to zkusíme se starými praktikami, třeba s otisky podrážek na stupačce motorky,"řekl kapitán " A ještě něco: Čára má nebo měl, pokud vím, nějakou dívku! "
Trefil do černého. Ať už měla dívka Lola jakékoliv důvody - určitě k nim patřil zejména ten, že jí Čára odmítl dodávat drogy - rozpovídala se bez zábran. Sdělila jim, že asi před dvěma, třemi týdny uspořádal párty. Nevěděla sice, kde to vlastně bylo, ale pamatovala si kupodivu, že ji tam ten tlusťoch, jak se s požitkem vyjádřila, odvezl na motorce.
Ale to nebyla celá paráda: na zmíněném večírku se vyskytoval také Michal Šíma.
"On Čára sice vykřikoval, že toho rozmazlenýho smrada už nechce ani vidět, ale potom ho najednou pozval!" pravila dívka Lola a záhadně se usmála.
"Asi na něj Čára žárlil, že ano!" napadlo podporučíka.
Vyslala k němu svítivý šíp nazelenalých očí. "A lil do něj víno," pokračovala s jakýmsi zlomyslným nadšením.
"A když už byl Michal pod párou, ještě mu píchl dávku."
"Cože?"
"Nebylo to poprvé, on to na Michala zkoušel už párkrát předtím!"
Podporučík byl na koni: tak to byly ty vpichy na předloktí Michala Šímy! " Ale jak to víte, když jste byla sama - jaksi mimo?" otázal se, zadržuje napětím dech.
"Vykecaly mi to druhej den holky. Holky na něj totiž žárlej!"
V složitých vztazích téhle mládeže bylo poněkud obtížné se vyznat.
"Ale ono to je jednoduché," komentoval to lékař. "Většinou jde o drogy, peníze, nebo sex, pokud se na něj ještě zmůžou," dodal suše. "A k tomu si přimíchejte všelijaké psychické i fyzické úchylky či deformace."
Podporučík vstal a otevřel okno, jako by se mu nedostávalo vzduchu.
"Neber si to tak, Jakube," řekl kapitán, který mladíka někdy bezděčně řadil ke svým čtyřem ratolestem. "A uvažuj: Čára přiveze omámenou Lolu na motorce. Pozve Michala a omámí ho."
"Ale co s tím?" Podporučík se obrátil od okna. "Jiří Suk na tom večírku nebyl. Asi na něj Čára taky žárlil -"
"To neštěstí na silnici se stalo až desátého června. Ta holka si prostě popletla datum," přemítal kapitán. "A s Michalem Šímou se po tom večírku něco dělo - nenapadá tě nic?"
"Ale on se přece v tom rauši nemohl udržet na motorce!" namítl teď lékař. "Ledažeby -"
A tak si předvolali tlustého Čáru.
"Proč jste se snažil opít Michala Šímu?"
"To není pravda!" vykřikl. "Jestli to někdo říká, tak hnusně lže!"
"Na té motorce, kterou byl poražen Jiří Suk, jste seděl vy!" vypálil na něj kapitán.
"To byste mi museli dokázat!" vytřeštil Čára oči.. Na krku mu naskočily červené skvrny, začal se potit na čele
"Setřel jste otisky prstů, ale na stupačce zůstal otisk vaši kecky. Bylo bláto."
"Proč bych to dělal?"
"Chtěl jste se pomstít svému sokovi. Přebral vám Lolinu. Možná, že jste ho ani nechtěl zabít. Ale v každém případě jste odrovnal Michala Šímu: druhý den jste mu namluvil, že na tom motocyklu seděl on! Uvěřil vám, že ten čin spáchal v nějakém návalu agrese. Nebyl narkoman, byl by uvěřil všemu.
Snad jste počítal s tím, že nedostane vysoký trest, protože mu není osmnáct."
"A protože se přizná!" dodal podporučík.
Čárovi stékal pot po celém obličeji, svěsil tučná ramena, nechutný rozbředlý sněhulák na konci zimy.
"Máte na svědomí dva lidské životy: Jiří Suk včera v nemocnici zemřel."
Čára se otřásl, zdálo se, že kecne ze židle na zem. "On nás chtěl udat, že krademe recepty," zasípal, snad ani nevěděl, že mluví nahlas.
"A co vám udělal Michal Šíma?" vyskočil podporučík Jakub a sevřel pěsti. "Vůbec nic! A vy jste ho přesto dohnal - až na ty koleje."


zpět na článek