Věříš-li v lásku, člověče, nečekejž roky, spíše dny…
(zapomenuté rčení)


"Jakube, bylo to krásné - i když mě nemiluješ," řekla jsem, když jsme se čirou náhodou, jak jsem si tehdy myslela, setkali den poté na stanici autobusu.
"A ty mě miluješ?" zeptal se.
"Ne… Já nechci být nešťastná."
Usmál se ? Nebyla jsem si jistá. A on vzápětí odkráčel svými dlouhými pružnými kroky, v rozhalené košili, bundu jako obvykle přes rameno. Nemělo smysl ptát se ho, kam jde. Věděla jsem, nebo to alespoň o něm šířili, jaký je donchuan, jak ho nenávidí žárliví muži, nejeden že mu dokonce vyhrožuje…
Stěžovala si na něj také má kamarádka Ivana, se kterou Jakub kdysi chodil, snad rok, doufala, se, že se vezmou, budou mít děti…Upřímně jsem ji litovala, že se rozešli, jenom mi vadilo, že o něm mluví špatně, vždyť tím shazuje i samu sebe.
Vrána k vráně sedá, připomněla jsem jí s nejlepším úmyslem, aby s tím jeho osočováním přestala, vždyť se jí proto za zády posmívali, ale ona se urazila, vyjela na mne, že nejsem žádná kamarádka; od té doby se vídáme jen občas. A přátelství vzalo za své. Kdyby se teď dověděla, že já s Jakubem…Ale kdo by jí o tom pověděl?
Byla noc, když za mnou přišel, nečekaně, nabídla jsem mu kávu, povídali jsme nejdřív o ničem, nebo si ty řeči spíš nepamatuji, pak si přisedl ke mně na pohovku, vzal mě za ruku, trochu jsem ztuhla - ne že by se mi nelíbil, naopak, líbil se mi už dlouho až moc, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by jednou…A leda za zavřenými víčky mě přepadaly všelijaké zmatené přeludy, nejasné vidiny, bláznivá přání…
Zato teď jsem o něm začala snít s otevřenýma očima, ano, milovala jsem ho, zrálo to ve mně přece už dlouho, ještě když chodil s Ivanou.

Druhého dne jsem trčela u svého psacího stolu, pero v ruce, před sebou prázdný papír, duchem úplně jinde…
"Kam koukáš?" zeptal se mě kolega. "Tady si přečti, co nám poslal nějaký nový autor. Je to docela zajímavá povídka."
"A o čem píše?" vrátila jsem se zase k psacímu stolu, do kanceláře.
"Odehrává se to v lese, při lovu."
"Tak dobře. Povím ti potom, co si o tom rukopisu myslím, Františku."
"Nechceš jít večer do kina? Dostal jsem dva lístky."
"Třeba, doufám, že mě nezveš na nějakou pitomost."
"Má to být kriminální film, když se ti nebude líbit, tak odejdeme. Je hezky, mohli bychom si zajet někam do přírody."
To jistě, pomyslela jsem si, a ty zase začneš s tím svým - Už dlouho mi naznačoval, všemi možnými způsoby, že bychom spolu mohli - ale co vlastně? Byl celkem seriózní, asi to bral dost vážně. Hezký kluk, vysoký. tmavovlasý, ale nic jsem k němu necítila. Jenže byl houževnatý, až umanutý, věděla jsem, že se jen tak nevzdá. Ostatně mi ten jeho zájem lichotil, to jsem si musela přiznat. Už druhý člověk, který by se naježil, kdyby věděl, co se stalo ...
Kde asi teď Jakub je? Možná u nějaké jiné ženské…
Ó bože, začínala jsem nechutně žárlit, to mi právě ještě chybělo. Moje fantazie se pohotově a nadšeně natřásla a nabídla mi hned několik půvabných obrázků - ženy na nich neměly tvář, zato Ondřej…Když jsem si představila, jak náruživě objímá nějakou jinou, šly na mne mrákoty.

Večer pro mne přijel František, slušelo mu to, byl veselý, nevýbojný, ale pro jistotu jsem vydržela v kině, ačkoli mě film vůbec nebavil.
"Nechceš si zajet někam na večeři?" navrhl mi, když jsme vyšli z té obrovité boudy, postavené nedávno, zcela bez fantazie, hlavně aby přilákala návštěvníky na všemožnou zábavu, od pohoštění v malých restauracích až po nákupy v obludném supermarketu.
"Už je pozdě," odpověděla jsem s předstíraným politováním, " a já jsem ospalá. Zítra ti povím,co si myslím o té povídce."
Zamračil se, ale nepřemlouval mě, odvezl mě domů tím svým hezkým, pohodlným fárem, vystoupil se mnou, počkal, až si otevřu, pak teprve odjel.
Chtěla jsem právě zamknout domovní dveře, když se vedle mne objevil Jakub. "Pozveš mě nahoru?"
Nevzmohla jsem se na odpor. Ani jsem se o to nepokoušela. Spíšjsem se musela krotit, abych nespoutanou radostí nepukla.
"Jen pojď," odpověděla jsem klidně, alespoň jsem doufala, že mé vzrušení nerozzářilo celou chodbu až k výtahu. Maně jsem mrkla skleněnou výplní dveří ven. Co to? Nestál tam známý vůz? Ale František přece už odjel!Za chvilku jsem si na něj už ani nevzdechla.
"Jak jsi mohl vědět, že budu doma?" zeptala jsem se Jakuba, když jsme se usadili u malého stolku, já na pohovce a on proti mně v křesle.
"Jen jsem v to doufal!" zasmál se. "A vůbec - copak tys mě nečekala?"
Byl drzý, sebevědomý až k neuvěření, čeho moc, toho příliš, taková ovce zase nejsem! "Proč bych tě měla čekat? Nic jsme si neujednali! A pro jeden večer -"
"Snad pro jednu noc!" protestoval. "Vždyť jsem odešel jsem dost pozdě, skoro po ránu!"
Nepřela jsem se, spokojená, že jsem se vzmohla na jakýs takýs odpor.
"Nevím přece, jestli s někým - jestli nemáš vztah k nějaké jiné ženě!"
"Vztah?" podivil se, v očích mu bleskly veselé ohníčky.
"No třeba jako k Ivaně!" vyhrkla jsem, zcela nechtěně.
Zarazil se. "Co ty o tom víš?"
"Iva je moje kamarádka!"
"To jsem vůbec netušil !" podíval se na mne, už vážně.
"Doufám, že ti o mně nenapovídala nic špatného!"
"Na to se raději neptej, ale určitě tě dobře zná!"
Zamračil se, opřel se zpátky do křesla. "Neměl bych raději odejít?"
Najednou se mi ohromně hodila ta povídka, kterou nám poslal neznámý autor. "Proč tak najednou? Ono ti záleží na tom, co o tobě kdo řekne? Ty, takový sebejistý lovec, který, zvedne-li zbraň, nikdy nemine cíl!"
"Kde jsi vzala tu květomluvu?" podivil se a vstal.
"Počkej, udělám něco k jídlu," navrhla jsem spěšně, až příliš spěšně. Přece jen husa!
"Láska prochází žaludkem!" zasmál se. A zůstal.
Když odcházel, už svítalo. Nezeptala jsem se, kdy ho zase uvidím - a Jakub mi neřekl, kdy přijde.
Ale nepřišel ani druhý den, ani později, nepřišel už nikdy….

"Máme informaci, že jste Jakuba Zitu znala," řekl vysoký, snědý člověk ve světlé bundě, který se představil jako poručík Gall.
"No, párkrát jsme se setkali, ale proč - proč se vlastně ptáte?" vykoktala jsem, zamrazilo mě, neblahé tušení jako nůž v zádech, sotva jsem dýchala.
Musel to na mně vidět. "Jakub Zita je mrtvý. Někdo ho připravil o život. Ale jak pozoruji, znala jste ho asi dost zblízka, řekl bych."
Měla jsem chuť ho praštit. Nebo se rozbrečet. Obé se mi podařilo potlačit.
"Můžete mi o panu Zitovi něco povědět? Nebo o jeho známých, přátelích či nepřátelích?"
Něco jsem zamumlala.
"Potřebovali bychom, abyste se podívala na pár fotografií. A podepsala svoji výpověď. Mohu vás proto požádat, abyste jela se mnou?"

"Posaďte se," řekl vlídně pomenší člověk s malou pleškou. "Já jsem kapitán Doubek."
Poslechla jsem. Na stole bylo plno lejster. Odstrčil je a usadil se proti mně.
Připadala jsem si strašně. Muselo to na mně být vidět, protože mi přinesl sklenici studené vody. "Můžete se podívat na tyhle fotografie?"
zeptal se . Položil přede mne několik obrázků. Na dvou byli nějací muži, které jsem neznala, pouze jeden z nich mi někoho připomínal, nemohla jsem si vybavit koho, snad měl co dělat s Jakubem… Ale - trhla jsem sebou - na třetím byla Ivana a na dalším František. Zatápala jsem rukou po sklenici vody, div jsem ji nepřevrhla.
"Znáte ty lidi?" vmísil se poručík Gall poněkud netrpělivě.
Zhluboka jsem se napila, trochu mě to uklidnilo. "Tohle je Ivana Siblíková," odpověděla jsem, "moje kamarádka."
"A na té druhé fotografii?"
"To je kolega z práce. Já dělám v -"
"Nakladatelství Novum, jak už víme," přerušil mě ten nesnesitelný poručík.Trochu jsem se vzpamatovala. "Připadám vám snad podezřelá?" vyhrkla jsem, arci naprosto nelogicky. Musela jsem jim připadat hloupá. Nebo spíš pomatená.
"Ale pročpak?" otázal se kapitán Doubek klidně, asi zažil jiné blázny, "ptáme se jen na to, co je nezbytné."
"Ten kolega se jmenuje František Krátký." Poprvé jsem si uvědomila, že to jméno se k němu nehodí. Zároveň mi prolétla hlavou děsivá myšlenka: proč se na něj a na Ivu vůbec ptají? "Z čeho ho podezíráte?" neudržela jsem se. "Že Jakuba Zitu zabil? Že ho snad zastřelil?" Znovu se mi připletla do hlavy ta povídka.
"Jak to víte?" zeptal se mě, nikoli už tak vlídně, kapitán Doubek.
"Já to nevím!"
"Opravdu?" Poručík Gall přišel až ke mně a podíval se na mne teď zblízka, jakoby mi tak mohl proniknout až do hloubi duše. "Tak proč mluvíte o zastřelení?"
"Říkám vám, že nic nevím!" vykřikla jsem. "Napadlo mě to - je to z jedné povídky!"
"Zajímavé! Má pan František Krátký pušku?"
"Jakou pušku? To - to já nevím!"
"Jen klid," řekl kapitán. "Všechno se jistě vysvětlí. Zatím vám děkujeme. Jste rozrušená, poručík vás odveze domů. Protokol o výpovědi můžete podepsat příště."
"Děkuju - já radši pojedu metrem," prohlásila jsem. Celou cestu jsem horečně přemýšlela, co asi ti dva teď udělají. Ale doma, doma jsem přestala přemýšlet o nich. …Pozveš mě nahoru?…Jakub proti mně v křesle…dvě sklenky vína… my dva sami…Ale nikdo tu nebyl. Ležela jsem bez hnutí, na spánek ani pomyšlení, vstala jsem, napila se studené minerálky.
Asi bych se měla najíst, ale obracel se mi žaludek. Musím se vzchopit, nejsem přece hloupá husička,…Ale nějak to nefungovalo. Sedla jsem si do křesla a dala se do pláče.

Ti dva se ozvali brzy.
"Cože? Jakou rekonstrukci?" namítla jsem do telefonu. Nic jsem nechápala. "Jakub že jezdil na hony?" Takže nelovil - jenom ženy…

Přijeli pro mne hned nazítří. Pro jistotu jsem spolkla prášek na uklidnění, vždyť jsem neměla ponětí, co mě čeká. Seděla jsem na zadním sedadle vedle dobrácky vyhlížejícího, tělnatého muže, který se mi představil jako podporučík Křížek. Kapitán Doubek seděl vepředu, poručík řídil.
"Kam vlastně jedeme?" zeptala jsem se.
"Do Šehnického lesa, je to v jižních Čechách," odpověděl Křížek.
"Za hodinku tam budeme."
Podívala jsem se z okna. Nedaleko silnice se zaleskla hladina řeky, lemovala ji alej vysokých topolů, hnědavé pásy zoraných polí vybíhaly k oblým vrcholkům na obzoru, nízko nad nimi plula bělostná oblaka, obrázek jako z pohlednic.
…Jednou vás opustím, modré hladiny vod, vy kopce, k horám tam v dálce nizoučký schod…František Hrubín…
Zpíval také o smrti a bolesti…
Opřela jsem si hlavu, přivřela oči, prášek mě konečně zmohl, snad jsem na chvilku usnula.
Probrala jsem se, když vůz zastavil. Bylo po idyle. Šehnický les se netvářil právě vlídně. Od řeky stoupala vzhůru slabá mlha a zvolna se táhla k husté smrčině, první dešťové kapky pleskly do dubového listí, jež se dosud drželo na statných kmenech lemujících okraj mýtiny.
Vystoupili jsme. U lesa čekala skupina lidí, vévodil jí statný muž v hubertusu, zřejmě hajný. Kapitán Doubek mu podal ruku. "Všecko je připraveno?" otázal se.
"Ano, jsou tu všichni, kteří přicházejí v úvahu, to je ti, co stáli v horní půlce leče."
"Abyste rozuměla," vysvětlil mi Křížek,"ta leč vypadá jako obdélník, lovci stojí po vnější straně, vnitřkem postupují honci, ti vyhánějí zvěř z křovin. Pan Zita byl nalezen v houštině nad tou lečí. Našel ho právě ten hajný, co mluví s kapitánem."
"Moc tomu všemu nerozumím," řekla jsem.
"No zkrátka jde o to zjistit, zda byl pan Zita zasažen náhodným výstřelem, nebo zda ho někdo zasáhl úmyslně. Ranou z brokovnice, byl namístě mrtvý."
Zapotácela jsem se, podporučík mě zachytil. "Opřete se o mě," řekl. "Víte, ono všechno přejde…Věřte mi, já jsem za ta léta u kriminálky potkal moc nešťastných lidí, co přišli třeba o celou rodinu, včetně dětí."
Podívala jsem se na něj, usmál se na mne.. Zatím už se rozpršelo. Všichni ti lidé na mýtině ohrnovali límce a běželi se schovat pod stromy. Křížek mě popadl za paži a dovlekl mě za nimi.
Potom nastalo jakési zmatené hemžení, jehož výsledkem bylo, že po každé z obou delších stran leče stálo deset lidí. Vypadali tak bědně, že se příroda slitovala: temné mraky se potrhaly, váhavě z nich vyklouzlo slunce.
"Prosím, prohlédněte si ty střelce," požádal mě kapitán. " A řeknete mi pak, koho z nich znáte."
"Tamhle-" zarazila jsem se, "je ten můj kolega z práce. František Krátký. Vzpomínám si, že se mi kdysi zmínil o lovech, jenže jsem tomu tenkrát nevěnovala pozornost."
"Ještě někoho poznáváte?"
"Na téhle straně ne."
Obešli jsme to horem, nad lečí mě mrazilo, co když zas někdo vystřelí! Bylo to bláznivé, jako celá tahle expedice, včetně mne: vždyť teď neměli v ruce pušky!
"Ale tohle je Ivana!" nadskočila jsem. "Nikdy mi neřekla, že by jezdila na hony!"
"Ona si vás zatím nevšimla, tak se s ní nepouštějte do řeči," nabádal mě Křížek.
O pár metrů dál jsem se zastavila. "Ten chlápek - čtvrtý odshora," zašeptala jsem.
"Kdo to je?"
"To si právě nemůžu vybavit. Vím, že jsem se s ním někde setkala - nebo spíš jsem ho zahlédla…"
"Vzpomínejte? Neviděla jste ho s Jakubem?"
"Máte pravdu!" skoro jsem vykřikla. "Jednou jsem je viděla - kde to jen bylo?"
"Jenom klid," poklepal mi podporučík na rameno.
"Já jsem snad z toho všeho ztratila paměť! Jsem zralá pro psychiatra!"
"Tak zlé to snad nebude, nijak nespěchejte. Nechcete kapku bylinkovýho čaje?" vytáhl z kapsy termosku.
Napila jsem se, snad to byla sugesce, ale ten jeho lektvar mě uklidnil. Zato vedle nás najednou nastal šum.
"Vy říkáte, že neumíte dobře střílet?" Kapitán Doubek se přiblížil na dva kroky k tomu chlápkovi, o kterém jsme mluvili s Křížkem.
"Už jsem vám to povídal! Já jsem sváteční střelec!"
Posunul si klobouk z čela.
"Ale my máme docela jiné informace, pane Fraňku! Několik svědků vypovědělo, že střílíte, jako byste se s puškou narodil!"
"To mohli tvrdit leda nějací ochmelkové v hospodě," ušklíbl se. Rozhlédl se kolem a najednou se podíval na mne. Zarazil se, ale vzápětí se otočil.
A mně v tom okamžiku svitlo. "Jednou jsem viděla Jakuba, jak s tímhle člověkem jde z restaurace. Z té - jak se jen jmenuje - už vím, U rohaté sedmy."
"To ale není právě prvotřídní hospoda, spíš putyka."
"Já nevím. Šla jsem zrovna za přítelkyní, co bydlí o ulici dál. Také se zmínila, že to je jeden z nejhorších podniků ve městě."
"A dál?"
"No, Jakub a ten člověk vyšli ven a hrozně se o něčem dohadovali. Nebo spíš hádali, až se lidi otáčeli."
"A oč šlo?"
"To jsem také chtěla vědět, ale Jakub se o tom odmítl bavit. Jen utrousil, že to je blázen, který strašně žárlí na svoji manželku. Zeptala jsem se, samozřejmě jsem žárlila také, jestli tu dotyčnou zná." Znova jsem se napila z kalíšku, který jsem ještě svírala v ruce.
"A znal ji?"
"Tvrdil, že ne." Nějak jsem toho začínala mít dost, všech těch otázek, celého toho příšerného výletu. "Nevím, proč mě sem vlastně - taháte! Myslíte, že poznám, kdo - kdo byl ten pachatel?" rozčílila jsem se.
Křížek zůstal klidný. "Rozhodl to kapitán, vy jste nijak neprotestovala, jste zde naprosto dobrovolně!"
Před námi nastal jakýsi ruch. Z leče vyběhla Iva, rozhlížela se, koho hledala, nevím, Ale jakmile mě zmerčila, utíkala ke mně. "Řekni jim," křičela už z dálky," že já bych Jakuba - že já bych mu neublížila!"
Nestačila jsem zareagovat.
"Nemusíte se tam už vracet," řekl Ivaně poručík Gall, který se z ničeho nic vynořil za mnou. "Z vašeho místa nemohl pan Zita být zasažen, Zbývá šest střelců, kteří nad to místo nad lečí viděli, ostatním bránily ve výhledu husté keře. Místo nemohl nikdo opustit, to by ho byli zahlédli honci."
"A jak teda poznáte, kdo - " optala jsem se.
"To už je věc rutiny," odpověděl mi kupodivu vlídně. "Ne všichni oběť znali, ne všichni měli motiv. "
A potom ta tísnivá maškaráda pokračovala.
Nejdříve provedli jakousi zkoušku: každý z těch šesti lovců dostal do ruky pušku a byl požádán, aby se postavil před rozložitý kmen stromu.
"Vidíte tamhle ten světlý bod? Umístili jsme na něm bílou destičku. Pokuste se ji zasáhnout."
"Proč neporovnají nábojnice?" zeptala jsem se Křížka.
"Některé pušky mají vyhazovák a nábojnici si může střelec sebrat. Kromě toho mají někteří více pušek, mohou zbraň mít vypůjčenou - no, jen vyčkejte!" pošeptal mi.
První z mužů zatím zalícil a vystřelil. Z křoví se vynořil příslušník a hlásil: "Zásah!"
Potom to divné divadlo pokračovalo; všichni měli dobrou mušku. Nakonec přišla řada na Fraňka. Chvilku přešlapoval, dlouze mířil, vystřelil.
"Nezasáhl!" hlásil příslušník.
"Já jsem taky jen sváteční střelec!" ušklíbl se Franěk. "Trefím leda zajíce na pár metrů, ti jsou hloupí a civí na vás, jak -"
"Nechte toho!" řekl ostře kapitán Doubek. "Právě jste se usvědčil: máme několik svědků, kteří vás znají ze společných honů. Nikdo nesestřelí tolik bažantů, nikdo nemá tak přesnou mušku jako vy!"
"To jsou - výmysly! Něco si vybájili!"
"Proč by to dělali?"
"Není možné, abyste netrefil tak velký terč, ten by střelil i sváteční bouchal," zasáhl teď poručík Gall. "Ale co je hlavní: vy jste měl, pane Fraňku, motiv: žárlil jste na svoji ženu, a to přímo chorobně!"
"Jak - jak to můžete tvrdit?"
"Trochu jsme to probrali. A zjistili jsme, že třikrát musela vyhledat lékaře, jak jste ji právě ze žárlivosti zmlátil. Nechtěla vás shodit, asi se vás notně bojí, ale lékařský zápis je nezpochybnitelný."

Vraceli jsme se tou krásnou jihočeskou krajinou, nad oblými pahorky zapadalo slabě zářící slunce. Poručík Gall jel tentokrát mnohem pomaleji, za námi vezli příslušníci Fraňka.
"Za půl hodinky budete doma, " ujišťoval mě podporučík Křížek.
Doma? Bez Jakuba to už nikdy …
Uhodl, co si myslím. "Když je člověk moc nešťastný - potom už může ta bolest jenom slábnout," řekl tiše. "Teď tomu nevěříte, ale nakonec přebolí všecko - i moc velká láska."