V neděli odpoledne přišel mladík poprvé. Měl kalhoty střižené podle poslední módy a hnědou koženou bundu, s kterou zářivě kontrastovaly jeho světlé vlasy. V levém uchu se mu houpala zlatá náušnice.
"Sál, ve kterém se právě nacházíme," pravila dívka o odstín jasnějším hlasem, "má zbytky nástěnné malby ze šestnáctého století. Povšimněte si zejména zachovalých barev na stěně mezi okny..."Houf návštěvníků se neuspořádaně obrá-til. Když v další místnosti zvedl poslušně hlavy k vzácné hřebínkové klenbě, prohlédla si dívka mladíka podrobněji. Vlašské krby ho viditelně neupoutaly: podíval se na ni, sametově hnědé oči pod výrazným hustým obočím. Nad barokními křesly kolem oválného stolu se zajiskřilo. Avšak v novějším zámeckém křídle z osmnáctého století, kde byla v rozlehlém reprezentačním sále umístěna galérie, jakoby mladík na dívku zapomněl. Zaujatě a důkladně si prohlížel obraz po obraze; nejvíc ho zřejmě upoutaly miniatury zámeckého pána a jeho rodiny, nemohl se od nich odtrhnout.
Skupina návštěvníků zmizela v další místnosti, hlas průvodkyně postupně slábl. Dohonil je teprve u východu, kde se ještě krátce ohlédl a nepatrně se na dívku usmál.
V úterý se objevil až odpoledne zároveň s několika zahraničními turisty. V galérii se opět zastavil u miniatur. Tentokrát ale počkal na nádvoří, až všichni návštěvníci odešli.Díval se, jak dívka schází dolů po širokém balustrádovém schodišti, štíhlá a velice hezká. "Máte tu nádherné exponáty," řekl s obdivem, snad do nich zahrnul i ji.
"A hlavně miniatury, že?" usmála se. Kráčeli vedle sebe po nepravidelných hladkých kamenech. Před branou se zastavil. "Dovolíte, abych se představil?" zeptal se zdvořile, téměř obřadně. Snad to bylo tím prostředím. "Jmenuju se David Lenz."
Podali si ruce. "Blanka..." opakoval pomalu její jméno. "Ale to zní opravdu zámecky!"
O dva dny později se navečer procházeli po hradbách. To už dívka věděla, že David Lenz studuje malířství, že pobývá na stáži v Rakousku a teď přijel na návštěvu do nedalekého městečka ke svému strýci, hlavně proto, aby si mohl prohlédnout proslulé zámecké miniatury.
Posadili se na dřevěnou lavičku, obklopenou vzrostlými oleandry. Z hlubokého příkopu k nim stoupala tma a vůně tlejících rostlin, opodál zatíkal v houštině pták, při troše představivosti to mohl být slavík.
"Správce zítra odjíždí na dovolenou," pronesla nečekaně dívka.
"Opravdu?" zeptal se David se zájmem.
"Já jsem si myslela," pokračovala Blanka, že byste si třeba chtěl některou z těch miniatur okopírovat..."
"Copak to se smí?"
"Normálně ne, ale když jsem viděla, jak se vám ty obrázky líbí, napadlo mě..." Poněkud ostýchavě se odmlčela . Zvedla k němu oči,pro ni byl zřejmě on tím nejhezčím ze všech obrazů.
Vzal ji za ruku, zvedl ji k ústům. Jejich další rozhovor se již netýkal malířství.
Když si Blanka prohlédla první z Davidových kopií, nedokázala skrýt rozpaky. Ba dokonce vyhlížela dost zklamaně.
Mladík pohodil hlavou, náušnice se zaleskla. "Drobnomalby jsem nikdy nemaloval," zasmál se, zdálo se,že se dokonce baví. "Ale neboj , to se určitě poddá," ubezpečil ji, když viděl, jak se dívka tváří. Teď mu zlatě zajiskřilo i v hlubinách sametových očí. "Máš na tom ostatně také vinu: jak se mám soustředit na kopie, když jsem tu v zámku našel takový originál!"
Kopírování pokračovalo, David si prodloužil pobyt, ale po čtrnácti dnech idyla skončila. Než odjel, slíbil David Lenz posmutnělé dívce, že se koncem příštího měsíce určitě vrátí. "Mohli bychom si pak spolu někam vyjet, třeba by se ti líbilo v Alpách..." navrhl jí.
Nyvě se na něj podívala, šťastně a zároveň smutně, pohledem, vedle kterého by musely zezelenat závistí všechny hrdinky nejromantičtějších seriálů. Loučili se důkladně a dlouze.
Krátce poté, co se správce vrátil z dovolené, vpadl k němu do kanceláře jeden z návštěvníků zámku. Snad ani nezaklepal. "Pokud se nepletu, mají ve vaší galérii viset originály miniatur!" vyhrkl rozčileně. "Promiňte, já jsem se nepředstavil: doktor Hodek z památkové správy."
Za dvě minuty stáli oba muži před proslavenými drobnomalbami. Prohlídka obrázků netrvala správci dlouho. "To je hrozné!" pronesl zdrceně.
"Copak vy jste nic nezpozoroval?" divil se nezakrytě doktor Hodek. "Jste přece znalec! "
"Myslíte, že to tady mohu denně kontrolovat, obraz po obraze? Kromě toho jsem byl tři týdny pryč a vrátil jsem se předevčírem." Správce zdrceně klesl na barokní pohovku, která stála podél zdi . "Ale než jsem odjel, určitě tady ty miniatury ještě byly! To vím naprosto jistě." Podíval se na protější stěnu. "Ale kopie jsou to opravdu vynikající!" dodal s obdivem.
Doktor Hodek se zachmuřil. "Kdo to mohl udělat? A jak by to kterýkoli návštěvník stihl vůbec vyměnit? Poslyšte -" řekl podezřívavě. "A co ta vaše průvodkyně? Nemohla..."
"Blanka? Prosím vás!" rozhořčil se správce. "Jednak toho o obrazech moc neví - a pak: ta by si něco takového ani nevymyslela!"
"No, prodávat žádané zboží svede skoro každý," zamumlal doktor Hodek.
Vyšetřovatel se dostavil nazítří. Vyslechl nejdřívve důkladně a podrobně správce zámku. Po něm přišla na řadu Blanka. To, jak byla viditelně rozčilená, mu připadalo nepřirozené. Buď to byla hysterka, anebo měla pro svůj neklid nějakou zvláštní příčinu. Vyšetřovatel byl starší, zkušený a na základě toho, co už zažil, také přiměřeně podezřívavý. Pustil se tudíž do pátrání po příčinách onoho, jak se mu to jevilo, nepřiměřeného rozčilení. Nejdříve ze všeho navázal v okolí zámku pár užitečných známostí.
"Blanka si tam vodila nějakého mladíka," sdělil mu po jistém zdráhání vesnický farář. "Já bych to nevěděl, ale chodívám si občas do zámeckého kostela zahrát na varhany - a z kruchty je vidět rovnou do galérie."
"Kdo všechno má ještě klíč od kostela?" vyptával se vyšetřovatel a vytáhl malý notýsek.
"Ještě správce a kostelník," odpověděl farář." Ale ten nahoru nechodí, nemůže dobře na nohy a do schodů by nevylezl."
Notýsek putoval zpátky do kapsy.
O hodinu později v něm už bylo zapsáno mladíkovo jméno.
Dívka sice zprvu tvrdila, že ho nezná, ale nakonec přece jen nevydržela. Doprovázela tu zradu slzami, které se marně snažila potlačit.
"David Lenz," opakoval si vyšetřovatel. "Neplačte, slečno, stejně bychom se to dověděli!"
Od toho dne mladíka, který se toho času vyskytoval v Praze, kde mu začal semestr, bedlivě a vytrvale sledovali, avšak nevyhlíželo to nadějně. David putoval jen mezi akademií a městskou galérií, kam chodil kopírovat holandské mistry, což se sice mohlo, ale také nemuselo jevit podezřelým. Na oběd chodil do stále stejného automatu, kde za polívku nebo rohlík v párku rozhodně neutrácel velké sumy, a po večerech vytrvale vysedával ve své garsoniéře. Zatím nebyl důvod k zásahu. Bylo nepravděpodobné, že by miniatury ukrýval doma.
Až jednoho dne porušil David Lenz nečekaně své zvyklosti: vypravil se na nádraží, kde si v úschovně vyzvedl nevelký kufřík. Když zazvonili u bytu, leželo zavazadlo již otevřené na stole. Mladík se ani nepokoušel ukrýt malý plochý balíček, který z něj právě vyndal. Zdánlivě nechápavě přihlížel, jak ho vyšetřovatel rozbaluje, dokonce se klidně posadil na židli. Vyskočil teprve v okamžiku, kdy se z hedvábných papírů vynořila na světlo jedna ze zámeckých miniatur. Otevřel na ni ústa, ale nevydal ani hlásku.
"Co nám k tomu řeknete?" otázal se vyšetřovatel.
Jenže David Lenz se mezitím rychle vzpamatoval. "Nemám tušení, kde se tu vzala!"
"Máte alespoň nějaké přijatelné vysvětlení?"
"Jenom to, že mi přišel poštou dopis, zrovna dnes dopoledne, a že v něm byl pouze lístek z té úschovny."
"Jinak nic?"
"Ani řádek."
"Odkud přišel ten dopis?"
Mladík si prošacoval kapsy, ale bezvýsledně. "Musel jsem tu obálku někde ztratit."
"Na razítko jste se samosebou nepodíval."
"Ne."
Mladíkův silně nejapný výraz působil tak přirozeně, že vyšetřovatele poněkud zviklal. Prohlídka jeho pokoje, s kterou ochotně souhlasil, byla naprosto bezvýsledná; jednak nebylo v garsonce příliš mnoho skrýší, a jednak by ostatní miniatury musely zabrat větší místo. Měly snad teprve také skončit v úschovně?
"Oba vaši rodiče, " podotkl vyšetřovatel, "jsou v důchodu. Bydlí na venkově a neoplývají hmotnými statky. Studium a byt v Praze -" vyšetřovatel přejel výmluvně pohledem Davidovo elegantní oblečení, "prostě všechno musí být dost nákladné... Z čeho pramení vaše příjmy?"
"Prodal jsem pár obrázků - vlastních, aby bylo jasno," odpověděl mladík . "Můžete si to ověřit, jestli chcete." Ukázalo se, že v tomto bodě mluví pravdu.
Pátrání v jeho rodině a mezi známými rovněž nikam nevedlo. David Lenz stále houževnatě popíral, že by o miniaturách cokoli věděl. Vysvětlil i to, že se na obrázku z úschovny mohly objevit jeho otisky prstů: na zámku měl některé z miniatur v ruce.
Vyšetřovatel potřásl hlavou. "Vy jste si je klidně sundával ze zdi?"
"Byla tam přece - slečna Blanka." David Lenz byl teď viditelně nesvůj. "Odnesla mi je vždy k oknu, na světlo. Já jsem možná některé narovnával, aby se neleskly."
"Viděl vás tam někdo?"
"Myslím, že ne. Dovnitř nepřišel nikdo."
"A co návštěvníci zámku?"
"Ty tam Blanka nevodila - myslím v tu dobu, kdy jsem tam byl já."
Dívka Lenzovu výpověď potvrdila. Musela ovšem přiznat, že nechávala mladíka v galérii bez dozoru.
Vyšetřovatel nepovažoval případ za příliš složitý, měl však háček: chyběly v něm důkazy. Vypůjčil si od správce klíče od kostela, vystoupil na kruchtu a postavil se k oknu. Delší dobu soustředěně pozoroval okno v galérii. Přes nádvoří pod ním přešel zatím několikrát správce, putovaly po něm skupiny návštěvníků. Po poledni za ním přišel na kruchtu farář.
"Bývají okna galérie někdy otevřená?" zeptal se ho vyšetřovatel.
"Co vás nemá!" odpověděl farář. "Mají tam klimatizaci."
"Nejste krátkozraký?"
"Kdepak, vidím dobře. Proč se ptáte?"
"Co teď kupříkladu vidíte naproti v galérii?"
"No, jenom ty lidi, co jdou až k oknu. "
Vyšetřovatel se zamyslel. "Co správce? Nevadilo mu, že tam ten mladík kopíruje obrázky?"
"Ale vždyť víte, že byl tři neděle na dovolené!" podivil se farář. "Kromě těch dvou dnů, co se půjčovalo to Nanebevstoupení na výstavu do města."
Když kráčel vyšetřovatel po hladkých kamenech do správcovy kanceláře, byl už rozhodnut.
"Budeme muset obvinit tu vaši průvodkyni," oznámil mu stroze.
"Blanku?" Správce měl oči navrch hlavy. "Prosím vás, kde ta by vzala takové kopie!" Mírně při těch slovech zrudl.
"Máte pravdu," souhlasil vyšetřovatel. "Zato vy jste je jistě dokázal pořídit bez problémů, už někdy dřív. Jste, jak jsme zjistili, vynikající malíř."
"Ale já -" koktal správce a svezl se bezmocně na opěradlo židle.
"S trestnou činností však viditelně nemáte zkušenosti: s tou úschovnou to nebyl nejlepší nápad! Našli tam včera ty zbývající originály. Ne, nenamáhejte se, to, že na té jediné byly Lenzovy otisky, svědčí v jeho prospěch: když byly pečlivě setřeny otisky z těch ostatních miniatur, proč by je nechával právě na té jediné? "
Správce seděl jako hrouda, nebyl mocen slova. Asi mu pomalu docházela celá pošetilost jeho počínání.
"Teď jde jenom o to, jak vám při tom pomáhala Blanka. Mohla by z toho v lepším případě vyváznout jenom s podmínkou. Za to, že zřejmě porušila své povinnosti."
Správce hluboce vzdychl a zavrtěl hlavou. "Ona vůbec za nic nemůže," řekl sklesle. "Já jsem opravdu využil toho, že tam pustila toho kluka. Pro mne to byla příležitost, na kterou jsem vlastně čekal. Potřeboval jsem - nutně peníze..."
"Proč jsi dal zadržet také to děvče?" zeptal se vyšetřovatele toho dne navečer jeho mladší kolega. "Vždyť správce vzal všechnu vinu na sebe!"
"Jistě. Jenže jsem mezitím zjistil, že slečna má zaplacený zájezd Kanadou a Spojenými státy. Na ten by ti nestačil ani roční plat."
"A co to dokazuje? Leda to, že se ten starší pán zbláznil do té hezké holky, chtěl si získat nebo udržet její přízeň a že..."
"Že ho zkrátka nevedla pouze láska k miniaturám. Uvažuj: jak mohl správce vědět, které z těch originálů David Lenz kopíroval a na kterých jsou tudíž otisky jeho prstů? To věděla jenom Blanka! Ze všech je pak setřel, kromě toho jediného. Ten mu potom poslal," řekl vyšetřovatel."A kdo ví, možná, že to byl všechno nápad té roztomilé dívky."
