22.6.2021 | Svátek má Pavla


DETEKTIVKA: Kdo zabíjel v lese?

25.6.2007

Les byl pustý, nevlídný. Muž kráčel velice pomalu, tápavě, jako kdyby dobře neviděl, občas narazil do stromu. Kabát rozepnutý, bez kravaty, s jednou polobotkou nezašněrovanou. Nejistě našlapoval na zvlhlém jehličí, jako by čekal, že se pod ním proboří měkká půda. Kdesi poblíž zavřeštěla straka, jednou, dvakrát. Muž sebou škubnul, zastavil se, opřel se zády a dlaněmi o kmen stromu. Zaklonil hlavu, chvíli se díval vzhůru, kde mezi korunami borovic chabě prosvítalo sivé, vzdálené nebe. Viděl něco?
Z ničeho nic se zapotácel, podklesla mu kolena, dlaně mu bezmocně drhly po drsné kůře, klesal, bezvládně žuchl k zemi.
V témž okamžiku se ozval ze silnice vrčivý zvuk, někdo tam startoval motorku. Po několika minutách už nic nerušilo ticho. Muž ležel nehybně, s pokrčenýma nohama, zdálo se, že tvrdě spí.

"Já jsem zkraje myslel, že se mu udělalo špatně. Nebo že je opilej. Zkoušel jsem ho teda zvednout, ale vidím, že je mrtvej," řekl hajný o několik hodin později do protokolu. "Už víte, co se mu stalo?"
Policista zavrtěl mlčky hlavou. "My nejsme myslivci," podotkl a vytáhl papír ze stroje. "Tuhle mi to podepište," ukázal prstem.

"Příčina smrti byla metabolická," citoval druhý den odpoledne poručík Hudeček z lékařského nálezu. "Stručně řečeno, byla zjištěna značná hypoglykémie, to znamená, že v krvi měl příliš nízkou hladinu cukru. S velkou pravděpodobností zemřel na diabetické kóma."
"Ale kde se vzal v lese?" uvažoval major Charvát, "Stanice linkového autobusu je nejméně hodinu od místa, kde ho hajný našel. A podle jeho výpovědi tam nikde poblíž není ani cesta!"
"Snad zabloudil," nadhodil poručík.
"Neměl žádný průkaz a v kapse ani šesták. Spíš ho někdo přepadl. Poté ještě pár metrů ušel - Ale to nevysvětluje, jak se do toho lesa dostal!"

Řidič linkového autobusu vrtěl nad fotografií mrtvého hlavou. "Vezl jsem jen pár lidí, ale tenhle mezi nima na beton nebyl. Ty zlatý brejle a světlý fousy bych si pamatoval!"
"Mohl ho obrat a potom v lese vysadit nějaký taxikář. To už jsme přece zažili!" usoudil poručík.
"Nebo ho tam vysadila helikoptéra," podotkl major. "Musíme ho nejdřív identifikovat."
Po několik dní se o to marně pokoušeli. V seznamu pohřešovaných osob se nevyskytoval.
"Podle oblečení šlo možná o cizince," mínil poručík Hudeček. "Jestli přijel sám, nemusí ho delší dobu nikdo postrádat."
"Myslíme oba na totéž," mínil major. "Jenže to nám zatím moc nepomůže."
Naštěstí se vmísila vlídná náhoda: nečekaně se přihlásil svědek. "Posílá mě hajný," řekl. "Já jsem ani nevěděl, že se něco stalo."
V protokolu o výslechu bylo zapsáno: …Uvedeného dne jsem šel do hájovny, kam jsem měl doručit nějaké věci. Na kraji lesa jsem viděl stát motorku značky Jawa 250. Poznávací značku nevím. Zpátky jsem šel zkratkou přes les a tam jsem zahlédl nějakého mladíka, jak utíká k silnici. Dotyčný mě neviděl, jelikož běžel značnou rychlostí. Všiml jsem si, že má na sobě tmavohnědou koženou bundu a džíny světlé barvy. Měl nápadně světlé vlasy, jasně do žluta a hodně dlouhé. Při tom běhu zakopl a upadl. Jak se opřel rukama o zem, viděl jsem, že má jednu ruku zavázanou. Ještě dodávám, že jsem měl dojem, že dotyčný mladík poněkud napadá na nohu, což ovšem s určitostí tvrdit nemohu. Myslím, že to byla pravá noha…
Popis mladíka dostala celá operativa, policisté měli podrobné instrukce. Kupodivu nepátrali dlouho. Při jedné ze silničních kontrol zastavili mladíka v kožené bundě; zpod helmy mu visely dlouhé, světlé vlasy. Ochotně slezl z motorky; byla to Jawa 250. Také na požádání udělal několik kroků. Bylo patrné, že mírně napadá na pravou nohu. Na hřbetě levé ruky měl náplast. .
Na uvedenou dobu neměl alibi. "A proč bych ho měl mít?" podivil se.
"Co jste dělal uvedeného dne kolem třetí odpoledne v lese pod Horním vrchem?" otázal se major Charvát.
"Nic! Co bych tam měl jako dělat?"
"Viděli vás tam!"
"To je nějaká mýlka," řekl mladík nejistě. Že by se v lese setkal s nějakým mužem, nebo ho dokonce přepadl, ovšem rozhořčeně popřel. "Já nejsem žádnej lupič!" rozčiloval se. "A nikdy jsem nikoho nepraštil!"
"Jak víte, že toho člověka někdo udeřil?" zeptal se poručík Hudeček.
"To já nevím! Sami jste říkali, že ho někdo -"
"Přepadl, ne uhodil!"
Když mu sdělili, že je zadržen, mladík se vyplašil. "Ale já musím domů! Mám nemocnou sestru a musím se o ni starat!"
Jeho tvrzení kulhalo na všechny čtyři. Sestra byla nachlazená a vzhledem k tomu, že jí bylo dvaadvacet, mohla se o sebe postarat vlastními silami.
"Co ten cvok zase vyvedl?" vyzvídala energicky. "On není špatnej, akorát občas provede nějakou blbost…Jakou? No - třeba chytá králíky do oka," sdělila po jistém zaváhání. "Ale já si to s ním vyřídím!"
"Ještěže nemám sestru," podotkl poručík Hudeček s úlevou.
Mladík roztřeseně přiznal, že to byl právě ten důvod, který ho přivedl do lesa. "Ale žádnýho králíka jsem -"
"Nejde o králíka," řekl major Charvát. "Proč jste z toho lesa utíkal? A nevymýšlejte si pohádky o sestře!"
Mladík se táhle nadechl. "Já jsem šel na králíky. Ale proč se nezajímáte o ten bourák?"
"Další smyšlenka?"
"Když jsem přijel k lesu, viděl jsem, jak z lesní cesty vyjíždí nějaký auto. Možná to byl Renault, ale stoprocentně to nevím. On hnedka odfrčel. Měl nazelenalou barvu - s metalízou. Čísla jsem si nevšim, ale zahlídl jsem, že měl rozbitej zadní reflektor. Myslím na levé straně."

"Nevěřím mu ani slovo," vyjádřil se poručík Hudeček. "Obral toho chlápka a chtěl by to na někoho shodit, tak si vybájil ten auťák. Renault! Metalíza! To bychom se nahledali!"
"Myslíš moc jednosměrně," namítl Charvát.. "Chytneš se jedné verze a šmytec."
Vyjádření znalců dalo uvážlivému majorovi zapravdu.
Chemicko toxikologické vyšetření prokázalo u mrtvého přítomnost vysokých dávek sedativ, stálo v expertíze. "Mikroskopická zjištění v játrech a ledvinách…" Major Charvát jel prstem po řádcích a pokračoval: "Minimální náplň zažívací roury svědčí pro to, že dotyčný řadu hodin hladověl…O čem to vypovídá?" otázal se poněkud pateticky. "Že ho do toho lesa někdo přivezl, když ještě spal. On se potom probral, bloudil lesem bez jídla, až vzhledem k cukrovce zkolaboval."
Poručík Hudeček, ač nahlodán fakty, se přece jen v mladické tvrdohlavosti nehodlal tak snadno vzdát své verze. "Pořád nemůžeme vyloučit, že ho v tom lese někdo přepadl. Mohl konečně okrást i mrtvého!"
"A poté, co ho obral, odvázal mu i kravatu. Ty bys prostě chtěl zabásnout toho kluka."

Definitivní tečku za tímto poněkud akademickým sporem udělalo hlášení, které přišlo z jednoho luxusního pražského hotelu, kde se jim ztratil host. "Je to obchodník z Hannoveru," řekl jim ředitel hotelu "Jelikož se předtím občas zdržel někde přes noc, nepovažovali jsme to za nic výjimečného. Avšak když se neukázal již kolikátý den --Je to pro náš hotel velice choulostivá věc."
"Máte představu, s kým se stýkal?" zeptali se.
"Už jsem to zjišťoval u personálu. Pouze jeden z našich vrchních ho viděl s nějakou dámou. Večeřeli v hotelové restauraci a poté s ní odjel."
Vrchní ji popsal poměrně barvitě: zrzavá, zmalovaná až za ušima, samý smaragdy. Dokonce zaslechl i její křestní jméno: "Oslovoval ji Moni. Moni, mein Schatz."
Moni byla známá firma. Panička, která si vylepšovala svoji nikterak špatnou životní úroveň, zatímco její manžel někde za hranicemi sjednával obchody. Ani nezapírala, proč také, na inkriminovanou dobu měla bezpečné alibi: v tom čase oblažovala svou příchylností zcela jiného zájemce. Aby si zajistila diskrétnost, ochotně poskytla kriminalistům důležitou informaci: "Kolem toho Němčoura se ometala Šipka. Tu vy asi znáte," řekla s výrazem téměř andělským. "Jestli by snad ona něco nevěděla…"
"Ještěže ty holky na sebe řevní," pochvaloval si poručík. "Taková nekalá soutěž je pro nás požehnáním." Působil dojmem, že se chce pokřižovat.
Šipka pochopitelně všecko popřela. "Má na mě vzteka, zrzka jedna! Stárne a nejdou jí kšefty!" ječela nenávistně. "Nás mladší holky, co ještě vypadáme, by nejradši oddělala!"
Byť její výpad zněl přesvědčivě, nesmazal okolnost, že sama neměla na inkriminovanou dobu alibi.
Ke všemu jim, po připomínce jistých choulostivých skutečností, diskrétně sdělil vrátný z hotelu, že ji s oním hostem z Hannoveru nedávno viděl: "Nasedali před hotelem do vozu. Ne, značky jsem si, bohužel, nevšiml." Až tak daleko jeho ochota nefungovala.
Většinou jim každý, byť z různých důvodů, servíroval jen tu část pravdy, která jemu samému neškodila: vrchní, vrátný, holky, možná i ředitel hotelu.
"Ta holka se určitě bojí," mínil poručík Hudeček. "Nejede v tom bezesporu sama a klepe se, že by jí to spočítali. Jen abychom nedorazili pozdě."
Major mu dával zapravdu: za ta léta u kriminálky věděl až příliš dobře, jak často přicházejí, když už je po všem. "Jedeme," rozhodl stroze.
Šipka nebyla doma, sousedi ani známí o ní nevěděli.
Ten, kdo věděl, měl před nimi náskok. A využil ho.
O dva dny později, asi dvacet kilometrů za městem, ji našli v opuštěném lomu. Ležela v ledové modré vodě, mělce pokrývající dno prolákliny, potlučenou, napůl utopenou. Nebylo pochyb, že ji tam někdo shodil.
Byla sice naživu, avšak na výpověď nebylo pomyšlení.
"Je v těžkém šoku, má zlomené nohy a poraněnou míchu, Pochybuju, že bude ještě kdy chodit," informoval je lékař.
Události od této chvíle ztratily konečně trpělivost.a pustily se z kopce. Světlovlasý mladík kterého mezitím propustili z vazby, jim - snad z radosti, že byl zbaven podezření - sám zatelefonoval: "Já jsem viděl ten bourák!" hlásil. "Jo, ten Renault. Poznal jsem ho podle toho rozbitýho reflektoru… Jel zase po tý silnici směrem na Karlštejn. Jo, číslo tentokrát mám…"
Zbytek už byl záležitostí běžné rutiny.
Majitelem vozu byl Rudolf Kropáč, známý pod přízviskem Baron. Byl namočený v mnoha lumpárnách, ale doposud mu žádnou neprokázali. Také se podle toho choval.
"To je všecko nonsens!" prohlásil bohorovně a pohodil hlavou, až mu v uchu vyzývavě bleskla zlatá náušnice. "Někdo se mi chce pomstít… Proč? Jo, to já nevím! To si zjistěte sami! Od toho snad -"
"Sklapněte!" neudržel se poručík. "Však my vás dostaneme!"
Major Charvát na něj nespokojeně pohlédl. "Zatím vám děkujeme," řekl Baronovi..
Pro inkriminované dny, jak zjistili, měl tento sebejistý suverén bezpečné alibi. Dokonce mu ho potvrdili dva seriózní podnikatelé.
"Těm bych se taky podíval na zoubek!" zlobil se poručík Hudeček.
Major místo zbytečných dohadů navštívil v nemocnici Šipku.. Mohla už mluvit, ale nejdříve jen mlčky vrtěla hlavou. Neví o žádném člověku v lese. Neví, kdo ji shodil ze skály. Že bylo zahájeno trestní stíhání ve věci pokusu o vraždu? "Stejně to nikomu nedokážou," zašeptala. Bylo jí stěží rozumět.
"To má žít dál na úkor takových, jako jsi ty?" naléhal major. "Copak nechceš, aby dostal, co mu patří?"Když Šipka nereagovala, dodal: "V posledních dnech viděli Barona s Ivou…" Iva byla Šipčina patnáctiletá sestra.
"Cože?" vykřikla. Pokusila se zvednout, opřít se o loket, ale vzápětí bezmocně padla zpátky na polštář. Zavřela pevně oči, ale slzy pod víčky neudržela. Major bezděčně pomyslel na svoji stejně starou dceru. Na rozdíl od ní tuhletu ubohou holku už od dětství nic dobrého nepotkávalo.…
Konečně otevřela oči. "Zmrzačil mě, co jiného mi ještě může udělat?"vzlykla." Ale Ivonu, Ivonu ne!" vykřikla. "Tu nesmí -"
Během několika minut se major dověděl pravdu.
"Baron má celou skupinu děvčat," informoval o něco později poručíka. "Přiděluje jim vytypované cizince, pochopitelně pracháče. Každá holka má potom za úkol přilákat přidělenou oběť do bytu. Tam mu nasype do pití něco na spaní, načež nastoupí komplici, oberou dotyčného o cennosti a peníze, případně o další věci. Potom ho odvezou za město a vyloží ho na nějakém opuštěném místě. Jedou vždycky dva, kdyby snad nastaly nějaké komplikace. Totéž udělali s obchodníkem z Hannoveru. Nevěděli ovšem, že má cukrovku a že ho svým jednáním odsoudili na smrt."
"To je neomlouvá! Ale oni to stejně zapřou!" mínil poručík Hudeček.

Naštěstí se jim podařilo získat svědectví Šipčiny kamarádky, která měla s Baronem své účty: přestal ji zásobovat drogami.
"Nejdřív mě do toho dostal, to mi nebylo ani šestnáct," vypověděla. "Když jsem přestala vypadat a zákazníci na mě nešli, tak mě odepsal. Vykašlal se na mě! A ještě před rokem sem v tom jela s nima."
Jakmile se přetrhl jeden slabý článek, rozsypal se celý řetěz: promluvila i další děvčata.
"Dával jim málo peněz, aby je donutil makat dál," řekl major. "Byl na ně jako pes. Určitě je i mlátil. Teď se to obrátilo proti němu."
Možná, že se projevila i jakási solidarita se zmrzačenou Šipkou… Nebo dostaly strach, že jednou skončí jako ona?
V každém případě odešla jedna parta uspávačů ze scény.
"Stejně si za to ti chlapi, co se k nám ženou za lacinýma děvkama, můžou sami!" prohlásil poručík Hudeček. "Protože - kde není poptávka, jde nabídka do trouby!"
Major se k tomuto svéráznému výkladu tržního hospodářství nevyjádřil.
Baron a jeho komplici byli odsouzeni k trestům odnětí svobody. A dívka, zvaná Šipka? Trestní stíhání bylo vzhledem k jejímu těžkému zranění přerušeno.
"Stejně ji těžší trest už postihnout nemohl," řekl major a šel uklidit spis do trezoru..







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.