Spisovateli Janu Bauerovi (*11. 4. 1945) bylo v dubnu osmdesát a jistý šikovný publicista realizoval s ním a ještě jedním jubilantem Vlastimilem Vondruškou dobrovolně se omezující rozhovor Velmistři středověké detektivky v osobních rozhovorech s Milošem Jesenským.

Bauer je plodný autor a počet jeho „dětí“ dávno překročil číslo dvě stě, přičemž jde o padesát tisíc stran; nicméně na počet titulů (mají-li podobné počty vůbec smysl, což nemají) přebila Jana Bauera v naší kotlině dětská psycholožka a beletristka Zuzana Pospíšilová (*1975), vydavší za posledních dvacet let 120 titulů jen v nakladatelství Grada.

Miloš Jesenský se ale nezaměřuje ani na Pospíšilovou, ani na celé Bauerovo, respektive Vondruškovo dílo, ale čistě na jejich historické detektivky, což je subžánr v posledních letech Čechy vyhledávanější než normální detektivky.

Ještě v letech devadesátých tomu tak nebylo a měli jsme v regálu knihkupectví „jen“ Příběhy bratra Cadfaela Ellis Petersové (už předtím zpopularizované televizí) a v mysli snad vzpomínku na Šimáčkův (rovněž televizně zpracovaný) Zločin na Zlenicích hradě léta Páně 1318.

Ještě okolo roku 2000 chrlil Jan Bauer spíš literaturu faktu, a protože je zručný, dokázal za rok vyprodukovat třeba i dvanáct knih. Už Roman Cílek ho nicméně v oněch devadesátých letech přivedl k psaní detektivek, byť tehdy ještě sešitových, a vznikla řada Inspektor Martin Rust. U toho klidně mohlo zůstat! Ale byl ředitelem jednoho nakladatelství požádán právě o historický román, a to slovy: „Honzo, teďka už se literatura faktu špatně prodává.“

Bylo nové tisíciletí a Bauer zprvu myslel, že šéf žertuje. Navíc se nepovažoval za Jiráska, jak vzpomíná. A ani ne za Josefa Svátka. Jenže i jemu samotnému vrtala hlavou třeba vražda Václava II. v Olomouci, a jak to mohlo být doopravdy, a tak se (2006) objevilo na trhu Tajemství královnina zpovědníka. Kniha znamenala obrovský úspěch a na oné vlně se rekordman Bauer šťastně veze doteď. Píše i samostatné knihy a ze čtyř sérií, do kterých jsou rozloženy jeho historické sondy (všimněte si ale, že v nich nikdy nejde do přílišných detailů), zatím ukončil jedinou, a to V tajných službách otce vlasti. Je to cyklus knih o jakémsi tajném „Jamesi Bondovi“, který na čísi pokyn pomohl k moci Karlu IV.

Ale Karlovy ženy neměly onoho agenta - dominikána Pavla - rády a krásná Anna Svidnická (hrdinka Vrchlického Noci na Karlštejně) ho dokonce vyslala hledat svatý grál a těšila se prý, že „Bond“ cestou zkolabuje a pojde. Ale nepošel a v jednom chrámu, jak Bauer vykresluje, stál právě nad onou hliněnou miskou, avšak moudře se jí ani nedotkl. To až později Indiana Jones.

Jan Bauer, dodám, sice napsal knih moc, ale nerad je píše tlusté a tlustou vlastně vygeneroval jedinou. Jsou to Zlatodějové (2015), ale i oni vlastně vznikli složením tří starších románů z let 2007-2008 Záhada kamene mudrců, Ve stínu pětilisté růže a Poslední slovo má ďábel. Než tohle začal psát, neuměl prý Bauer pochopit, kde vzal Karel IV. peníze na vše, co vytvořil, a tak nám spisovatel tvrdí, že měl kámen mudrců - a vyrábět zlato.

S tím pak uvažuje i o pozdějších časech. „Po úpadku za husitských válek je tu (jak to?) najednou doba Jiříka z Poděbrad, kdy doslova rozkvetou taková renesanční města jako Litomyšl a Telč. Kde se najednou vzala ta spousta peněz? Za co města postavili? A tak jsem si říkal, zda za tím není lapis philosphorum…“

I druhý Bauerův román byl úspěšný a současně překvapivý. Je to Kat hejtmana Žižky (2006) a říká se nám, že byl pravý Žižka vlastně úkladně zavražděn v Polsku a „role“ se ujal jeho syn Ješek z Trocnova. Právě Ješkovi pomáhal kat ve službách Václava IV., nicméně byl podlý a posléze přeplacen, takže nepravého Žižku v Přibyslavi otrávil.

A Jan Bauer zdůrazňuje, že mor přece tehdy u nás neřádil a v celém ležení ten den umřel právě jen Žižka. Jak to? Autorovi věc nejde do hlavy.

Poslední, osmý román s „agentem“ Pavlem vyšel roku 2017 a tohoto muže pláště a dýky zříme lkát ve svatém Vítu nad právě zesnulým Karlem IV. Je konec her. A začátky?

Když psal Bauer biografii Karla IV. k sedmistému výročí jeho narození, začal mít poprvé pocit, že tu kdosi umetal cestu k moci. A jak to, že si - třeba - Ludvík Bavorský (1282-1347), který stál Karlovi v cestě, náhle při lovu medvěda zlámal vaz?

A agent Pavel je také inkvizitor a rytíř a mj. zastoupí v turnaji už slepnoucího Jana Lucemburského. Mezi jeho pomáhající přátele patří kapitán tajné benátské policie i jistý kardinál. Ale pozor, sám Karel IV. nemá o těchto uhlazováních ani tušení.

A kdo tedy tušení měl? Patrně opravdu spiklenci, kteří… Usilují o obnovení původního římského impéria.

Je zajímavé, že i při tomhle všem nenávidí Bauer žánr fantasy a jakéhosi kouzelníka (ve službách Zikmunda Lucemburského) použil snad jen v jediné knize. Na druhou stranu se Bauer nebojí domýšlení, byť v zájmu čtivosti opakovaně přehání a tlačí na pilu. Proč musel být odstraněn Tycho Brahe? Nejprve sám nevěděl, ale pak si vymyslil – v Pomstě dánského krále - Tychovu překrásnou neteř - alchymistku Evelynu. A sám Brahe prý byl děvkař a v Dánsku spal s královou sestrou i manželkou, takže se ne nadarmo říká, že se Shakespeare inspiroval k Hamletovi tady.

Jana Bauera velmi zklamalo, že napsal i detektivku Smrt papaláše - z času normalizace, kde přesně líčí, jak tehdy fungoval režim a co bylo praxí v redakcích novin (a nejbližších knajpách). Sám autor to jako novinář (nejdéle pracoval pro Zemědělské noviny) zažil, ale splakal nad výtěžkem. Například mu jedna čtenářku napsala, že je to (tentokrát) moc špatná detektivka a že se tam málo vyšetřuje, je to „samá politika“ a přesmoc se chlastá. „Ale tak to bylo,“ stýská si Bauer a zažil to už v Obraně lidu.

Někdy ostatně Bauerovi vytýkají, že se u něj všechno odehrává v krčmách; ale to mu nevadí. I sám napsal knihu s kapitolou Národ zrozený v hospodách - a tvrdí, že se Češi plebejsky zformovali tam. Může mít pravdu, ale jinde je nepřesný, když rázně odpovídá, anebo se rovnou plete. Nebo už historická detektivka opravdu nahradila historický román?

A Jan Bauer vzpomíná, že dokázal napsat i čtyřicet stran „v kuse“, zatímco dnes už ne. To dá maximálně 15. A vždy musel a musí pracovat dopoledne; je skřivan. Ve Vodňanech na chalupě (dnes má ve Vodňanech i čestné občanství) prý dokázal sedět u zahradního stolku pod vrbou a za čtrnáct dní měl román hotový; už to nedokáže.

Bauer spíše žertem lituje seriózní historiky, z nichž uznává (a zná) především Petra Čorneje a Dušana Třeštíka. Tak po čtvrtém pivu přicházejí s úžasnými hypotézami, ale aby je publikovali? Dají si setsakra pozor! To Bauer omezen není a za dokonalé psaní, kterého sám nedosáhl, má poslední Hemingwayův román Ostrovy uprostřed proudu. „Je tam řečeno vše.“

Jinde se ale Jan Bauer opravdu mýlí a pokládám za nesmysl třeba jeho tvrzení, že je naše literatura od přírody malá a odsouzena k bezvýznamnosti následkem rozlohy Čech. A kde tedy kolotá literatura velká? Mohla se prý rozvinout leda v Americe či Rusku, protože to jsou „velké prostory“. A u nás? „Doháníme to leda drobnokresbou. Ale co kuráž?“

Knížka rozhovorů s Bauerem a Vondruškou (kterého jsem tu nezohlednil, protože je dostatečně populární) si možná zbytečně klade umělá omezení, co se témat týká, ale za přečtení určitě stojí.

Velmistři středověké detektivky v osobních rozhovorech s Milošem Jesenským. Vydalo nakladatelství AOS Publishing. 2025. 202 stran.

Velmistři středověké detektivky - Miloš Jesenský | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví