S takzvanými čtenářskými deníky, které jsem si vedl někdy v patnácti letech (ČTENÍ: Čím zanášet čtenářské deníky - Neviditelný pes (lidovky.cz), dopadlo to neslavně. Chtěli je vidět u maturity (1982) a tu teprve jsem si uvědomil, že je komisi nepředložím. Nebo jsem to mohl udělat a četli by i výpisky ze Sedmiramenného svícnu; té knize o židovském údělu sice nelze vytknout nic, ale napsal ji Josef Škvorecký a ten žil roku 1982 dávno za velkou vodou v Kanadě. Jak jsem „komisní“ zádrhel vyřešil? Koupil jsem nový sešit velkého formátu a možná i pokrytecky tam začal sypat, co očekávali; takže třeba postřehy o díle Petra Bezruče, o Reportáži a o románu Lidé na křižovatce od Marie Pujmanové, který jsme v hodinách češtiny probírali až neskutečně dlouho.

Ale nedalo se to tenkrát vydržet, a tak jsem tyhle spíš mechanické zápisy (a opisy) prokládal reflexemi na skutečnou četbu, ale jen pokud jsem ji vyhodnotil jako únosnou. Co to bylo? Anglické listy, Quo Vadis, Slova vědy Issaca Asimova (v překladu Jaroslava Veise a Vladimíra Petříka), Strašidelný dům Charlese Dickense, Podivuhodné příběhy Miroslava Ivanova, Jatka číslo 5, Slunce a stín Raye Bradburyho, Tušení stínu a Tušení souvislosti, Něco je jinak atd. Jak si vzpomínám, zaujala mě hodně i kniha Karla Krejčího Praha legend a skutečnosti, kterou vlastně koupil otec, se kterým jsme o ní diskutovali.

Asi deset let po prvním vydání jsem četl i dvě knihy povídek Jak jsem potkal ryby a Smrt krásných srnců a filmy podle Oty Pavla ještě nebyly žádné, ani ten s Karlem Heřmánkem. A Pavlova krátká próza Běh Prahou kolovala jen v opisech.

Svůj „opatrný“ deník jsem nějakým pedagogům ukázal, ale sotva prezentace přešla, práskl jsem za tím dveřmi a nově do koní a do sešitu sázel kolikrát knihy, které by kantoři označili za brak. Ale i některé lepší. A nekupoval jsem je, samozřejmě, ale půjčoval si je v knihovně. Jednou takovou byla - Kořánem přeložená - antologie Ve jménu zákona (1969), kde byla česky poměrně nenápadně zveřejněna i krátká bondovka Vyhlídka na smrt.

Nebo jsem nějakým dopuštěním objevil Wallaceovy africké příběhy a zjistil, že jsou lepší než jeho detektivky. Byl to například Bosambo od řeky, jak jej vydal Karel Voleský roku 1948.

Zkusil jsem také číst román Williama Earla Johnse Bigglesova letecká společnost, jak ho vydali Toužimský a Moravec (1939) s Burianovými obrázky, ale nudilo mě to. „Co na tom kamarád Libor jen má?“ A teprve mi došlo, že je přece blázen do větroňů a táhne jej to k nedalekému letišti. Jeho atmosféra generovala své, a tak četl i bigglesovky, které se ovšem sháněly nelehko.

Se zájmem jsem do deníku opsal i Váchalův seznam „krvavých románů“ a nijak jsem je nesháněl a nepasu po nich ani dnes, i když se mi zrovna nedávno dostala do ruky Morana čili Svět a jeho nicoty (1874) od Karla Sabiny. Nejprve to byla radost, že to mám a přečtu, protože Sabina vůbec není špatný spisovatel, ale tu koukám, ouha ouholičky, ono to má více dílů a mě ten druhý, safra, chybí.

Váchal měl ve sbírce i díla jako Černý papež aneb jezuitské pikle u dvora Marie Terezie, Kněžourské zrcadlo, Rozu Šandora a Strašidlo v zámku Sokolné aneb Zajatá v blázinci. Tyto knihy samozřejmě neseženete ani v antikvariátech. Ale roku 1983, kdy jsem již byl na vysoké škole, jsem koupil něco i v normální knize, protože Mladá fronta vydala dvě průkopnické antologie sci-fi povídek Železo přichází z hvězd a Lidé ze souhvězdí lva. Nadchlo mě to, v devatenácti, a dovolte poznámku. Železo přichází z hvězd je vlastně první vydání stejnojmenné prózy Ludvíka Součka, doplněné povídkami od Veise, Neffa, Párala, Ludmily Freiové a několika dalších autorů.

Poutavým prozaikem 19. století byl Joseph Sheridan Le Fanu, jehož dílo u nás během socialismu upravoval a vydával Josef Volák. Příkladem je sbírka povídek Zelený děs, již mi - paradoxně - půjčil kubánský kamarád a spolužák Hektor, a když jsem se jej ptal, jaké knížky ještě čte, překvapil mě tirádou na Kraftovu ságu Nobody! Asi z toho vyplývá, že nikdy neodhadneme, co kdo čte, a že jsem ani já, kdo ví, možná neodhadl své profesory na gymnáziu a jen se choval zbaběle. S tím deníkem. Ale víc ho vidět nepotřebovali, takže nyní koukám na stránku 126 a vidím i záznam o deseti fejetonech Ludvíka Vaculíka z let 1982-1983. Četl jsem je 25. 9. 1983, ale obratem složku tenounkých papírů poslal dál. Byly v ní fejetony Šimečkovy boty či Redukce knihovny a reflektovala se (tehdy aktuální) Brežněvova smrt nebo zřícení nábřeží u Národního divadla. (A ve chvíli, kdy tohle píšu, tj. za povodní, samozřejmě věřím, že nábřeží vydrží.)

Z druhé strany svého deníku jsem si dělal i soupisy různých zajímavých edic, ale úplně jsem to „nežral“ a nepídil se zase tolik po tom, co mi chybí za zajímavé tituly.

Takovou edicí bývala Kapka, kde postupně vyšly knihy jako Leacockovy Literární poklesky (1963), Tři Dumasové (1966, tu Mauroisovu práci pak zručně adaptoval Jaroslav Dietl, dokonce dvakrát), Páni mají radši blondýnky, ale žení se s brunetkami (1972), Lemův Nepřemožitelný (1976, tu knihu mi už ke dvanáctým narozeninám věnoval otec), Čtyři klíče (1978) Michaela Crichtona, Vejce naruby (1985), Jedenadvacet polibků (1986), Pole šťastných náhod (1989), Den na Kallistó (1989) či Růže a její dvojník (1991). Byla, jak už řečeno jinde, chyba tuto edici rušit.

Bavila mě ale i (padesátisvazková) řada Anekdot, která zprvu nesla bezvadné obálky Jiřího Šlitra, a nejradši jsem měl a dál mám Anekdoty o spisovatelích (1970) a Anekdoty z Protentokrátu (1975).

Interesantní a dobrodružnou edicí přelomu šedesátých a sedmdesátých let byla Kobra. Nákladem 52 000 výtisků tu (1970) vyšel román Clifforda Šimáka, opravuji Simaka Když ještě žili lidé a téhož roku se Ludvík Souček zasloužil o svazek Únos na Mars, jehož autory jsou Metod Nečas a Robert Heinlein. Stotisícovým nákladem byla v téže edici zveřejněna i skvělá antologie hororu Lupiči mrtvol (1970). Po roce 1968, jak nemusím připomínat, následovalo několik let, kdy se ještě objevovaly na trhu až překvapivé knihy, což pohaslo.

Připomenu ale odeonskou knižnici Anglický gotický román a Gong nakladatelství Melantrich, ve které bylo zveřejněno Lemovo Vyšetřování (1972) nebo detektivní svazek se Simonem Templarem Svatý opět přichází (1982) od Leslie Charterise.

Skoro bych zapomněl na zelenou edici Smaragd. Mladá fronta ji založila roku 1958 a edice byla věnována detektivkám, ale ve svazku jedna přinesla tři příběhy Roberta Louise Stevensona. Čtyřicátým Smaragdem (1970) se stal Smutek poručíka Borůvky - ale znovu se Škvorecký v té edici mohl vynořit teprve po převratu. Roku 1970 ve Smaragdu vyšla nákladem 70 000 výtisků i ryze hororová antologie Tichá hrůza.

Četli jsme tenkrát rádi taky slovensky a tamní dobrodružno se objevovalo v edicích Zenit a Labyrint. Druhá z nich přinesla (1974) Klub masek Johna Dicksona Carra a roku 1986 Temný obraz Philipa K. Dicka. V letech 1984 a 1985 se díky edici objevily i dva svazky sci-fi povídek a roku 1987 Besterův Zničený muž.

Co se slovenské edice Zenit týče, tu jsem měl obzvlášť rád. Původně si totiž říkala Horror - thriller – western. Vydával ji Tatran a roku 1969 startovali Frankensteinem. Hned následující Dracula je doplněn fotografiemi z Murnauova filmu, které mě odmalička fascinovaly, a pokračovalo se různými díly Fantomase nebo tematickými antologiemi povídek (horory i westerny). Nejpozději roku 1972 to ale začalo ztrácet drajv a řada mi sešla na léta z očí.

Nechci být za skuhrajícího dědu a nechválím se ani za to, že jsem tenkrát do deníků nezaznamenával literaturu takzvaně vyšší, ale připomenu, že jsme prostě četli. Hodně se změnilo a dnes se místo čtení spíš kouká na televizní seriály. Nechám-li si synem některý vyprávět, bývám zaujat, ale často si člověk řekne: „A co jako? Objevují Ameriku. Skoro to samé se před sto roky četlo.“