Jedni známí mé známé vyhodili knihovnu. Blbci nejsou. Teď leží - prý - večer v posteli a oba louskají knihy z mobilů. A ta známá mezi nimi a mnou knihy také píše, takže se zatvrdila, že už „nikdá“ papír a nejnovější vydá elektronicky. Pro ty dva.

Ale dost lidí zůstává tradicionalisty. Navzdory ústupu domácích knihoven ze slávy v posledních desetiletích se tím pádem dá o Čechovi dál říct, že má-li rodinu, bude mít doma knihovničku. Nemá-li rodinu, často taky. A není to samozřejmost.

Ale svět se mění rychleji než světelný paprsek a znám spoustu lidí, kterým plným právem vrtá hlavou, co bude s jejich, a často obří, knihovnou po jejich smrti. A vezměte to takhle: váš syn může být třeba hyper-lumen osypaný pěti akademickými tituly, ale vaši knihovnu je s to hodit do stoupy. Je to přece nejrychlejší. A je klid. A čisto.

I když bude uvažovat obchodně (a řekněme, že přímo židovsky) a prodá vaše knihy jako „hodnotný celek“, nepředstavitelně prodělá. Vezmou ho na hůl v poměru jedna ke stu. Jenže je to vážně těžké. Kdo má čas se tím probírat? Byl to spíš nebožtíkův zájem. To je pryč.

Jistěže existují korpusy publikací, tak třeba od pana Káji Saudka nebo Vojtěcha Kubašty, které je na místě prodat (anebo vydražit) samostatně. To snad pochopí i největší ignorant a platí totéž o kompletních Čtyřlístcích, kompletní edici Oko, o edici Knihy odvahy a dobrodružství, o každé sbírce verneovek, hm, ale vlastně i o sbírce bigglesovek.

Celkem slušně se dá prodat i deset českých dílů Fantomase, jestliže na nich máte Štyrského obaly, ale třeba já je mám bez obalů. Takto lze pokračovat velmi dlouho a ne každý víte, že už pětatřicet let, tedy od převratu, vychází česky další a další romány Louise L´Amoura, a přesto ještě není dílo barda vyčerpáno. Byl to oblíbený autor Ronalda Reagana, mimochodem, a slušně jako beletrista „zmapoval“ dějiny dobývání amerického Západu, a to zvláště sérií o bratrech Sackettech. Zabil bych Biblí člověka, který tento komplet po mé smrti rozfrcá. Už to ale stejně slyším: „Po smrti ti to může být přece jedno.“

Není to pravda! Ale pravda je, že můžete dostat bilion certifikátů a nejuslzenější sliby až na krev… a sotva odejdete za Manitouem do záhrobního Manhattanu (nebo kam), děti knihovnu stejně vyhodí. Nebo s ní udělají ještě něco dalece horšího.

Neříkám, že to zrovna mě dělá starosti. Nedělá. Ale znám plno sběratelů, kteří si myslí, že na to vyzráli. Pletou se šeredně. Po smrti je totiž vždycky všechno jinak, nejste-li tedy Rotschild či Rockefeller a nemáte tým právníků, jenž jste instruovali. Ale i právníci se většinou obírají raději penězi. Ne literaturou.

Přejděme, přátelé televizní kopané a knih, k podstatnějšímu problému. Řekněme, že se vybodnu na to, co bude po smrti. Ale… Co bude DO smrti? Knih mám tolik, že je nepřečtu, a když ano, polovinu zapomenu a měl bych tudíž (logicky-nelogicky) číst znova. Ano, to vede k postřehu, který jste rovnou a trefně udělali: „Ale když umřeš, proč to študuješ? I kdyby existovalo převtělení, přece pamatuješ, že jako mimino jsi ještě žádné texty knih v hlavičce nenosil. Číst jsi začal v pěti. Od té doby to přibývá. K čemu a zda jen pro zábavu? Kdo ví?“

To je pravda. Jenže se dá namítnout, že nemá z podobného hlediska smysl daleko víc věcí. Nebudu je ale třídit a přejdu zpět ke knihovně. Otázka:

„Mám dočíst, co mám nakupeno doma, nebo, což zní rozumněji, mám do smrti dočíst to nejlepší, co se na polích literárních urodilo vůbec?“

Jistě platí B, jenže nakonec budete stejně brát, jak to znám, kus po kuse knihy své sbírky kodovek (třeba), vždyť jste sbírku tvořili od dětství - a vždyť ji milujete. Tak to svého času praktikoval Josef Pecinovský, známý spisovatel, a mám dojem, že už KODy systematicky dočetl. I jeden můj spolužák z gymnázia je systematicky vstřebával a vždycky se velice smál (a pozor na věc, není ňouma, ale dost velký intelektuál… a dnes je ředitel ve Škodě Plzeň) a říkával: „Máme rádi Kody/s plukovníkem Cody.“ A bylo to jen říkadlo, protože si nejsem jist, zda Cody vůbec v některém KODu vystupuje.

Závěrem se hodí připomenout, že se knihy taky pálívaly. A kdo ví, třeba i pálit zase budou; a nemluvím o fikci alias známém Bradburyho románu. Tak třeba v Německu se to dělo, když tam byl Adolf Hitler. Nemělo by se to už nikdy vrátit, ale někdy mě trochu děsí tzv. kniho-budky, či jak se to jmenuje. Od dávání knih do kniho-budek už podle mého názoru není k jejich vyhazování do sběru, ne-li pálení daleko. Vím, že teď paranoidně přeháním, ale každopádně je třeba podumat, kde podobná skladišťátka, veřejnosti přístupná, ještě mají smysl, a kde už ne. Občané našich ulic přece nejsou vždy kulturní a na území některé čtvrti udělají nakonec a i během jarního úklidu z obsahu takové budky (často předtím bývala telefonní) táborák. Řeknou sice, to vím, že hoří jen stará vydání a nějaký Walt Disney a brak, ale kontrolovali to? Kniha podle mě prostě patří do veřejné či soukromé knihovny (a literární kavárny) - a pěkně zamknout. Ukončeme u onoho zámku a klíče dumání nad čímsi, co mnozí obyvatelé této planety stejně neotevřou, jak je život jejich krátký.

451 stupňů Fahrenheita: Kniha o Pálení knih | 451 stupňů Fahrenheita