V srpnové vzpomínce na deníky (ČTENÍ: Když se psaly čtenářské deníky - Neviditelný pes (lidovky.cz) jsem nezdůraznil, nakolik bylo jejich psaní povinné. „Z vůle školy.“

Sice to nebyla přímo zvůle, ale samozřejmě jste nesměli zaznamenávat žádné protistátní knihy (třeba Josefa Škvoreckého), kterých existovalo spousty, a sice jsem to někdy dělal, ale nehrdinně, protože jsem ty soukromé čtenářské zápisy ve škole neukazoval.

Kolem roku 1975 anebo 1980 by to bylo kontraproduktivní a museli jste se během tvorby deníku držet osnov a frčet podle nich. Obligátně se začínalo Robinsonem a nic proti, ale nebyl původní a jednalo se o převyprávění Josefa Věromíra Plevy. Mělo obrovskou přednost: ilustrace Zdeňka Buriana.

Fascinoval mě jeho (šarlatový) výbuch sopky anebo klíčový moment, kdy Robinson narazí prvně na lidské stopy. Jen bych připomenul, že ani převyprávění není špatné, ale ve 21. století máme i nové, František „Mrož“ Novotný se práce zhostil tvůrčím způsobem. Každopádně jde o jeho nejprodávanější knihu.

Robinson Crusoe - Daniel Defoe, František Novotný | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Robinson se, dodám, přepisoval od nejstarších časů a vždycky jinak. Na existenci té původní, dvousvazkové verze mě první upozornil spolužák Čenda Kašpar, který ji měl doma, četl ji a mohl mi vyprávět o dalších Robinsonových osudech, takže se mi odhalilo, že Defoeův rek toho vlastně nacestoval víc než Móric Beňovský a nežil pořád sám a na ostrově. Existuje ještě díl třetí, ale ten se už nevydává a mimo jiné o něm přehledně referuje kniha Bohuslava Hlinky s podtitulem Mýtus a skutečnost: Robinson Crusoe: Mýtus a skutečnost - Bohuslav Hlinka | Databáze knih (databazeknih.cz).

Za mých časů se výpisky z Robinsona dokonce známkovaly, já ho měl za „jedna minus“ a má třídní Zdeňka Voříšková si v deníku přečetla: „Doplatil na touhu po plavbách. Loď, na které plul, ztroskotala. Jediný se zachránil z celé posádky - na opuštěném ostrově, našel si jeskyni, vyrobil si nádoby, udělal si člun a začal obdělávat pole. Později zachránil Pátka před lidojedy a dál s ním žil na ostrově. Nakonec tam přistála loď se vzbouřenou posádkou. Tu však Robinson přemohl a vrátil se do Anglie k matce.“

Jenže to nestačilo a ještě jste museli vypsat Robinsonovy vlastnosti. Ne všechny, jen ty, které se vám líbily. A museli jste zodpovědět otázky, jak se choval k Pátkovi a co se na ostrově naučil. Já se tomu neposmívám, škola je škola, ale nelze se neusmívat nad tím, za co jsem dostal tu jedničku s pomlčkou. „Naučil se vyrábět šípy, oštěpy, svíčky, hrnce, boty, cihly, stavět, dělat smetanu, tvaroh a máslo a péct chleba i maso, šít, drtit zrní, obdělávat pole, stavět čluny, pálit to uhlí a vážit si života.“

Dalším „zářezem“ do stejného a mnou ilustrovaného deníčku se staly pověstné Staré pověsti české a dost pěkně jsem namaloval, jak se Horymír vrhá na koni přes hradby Vyšehradu. Nad to jsem zaznamenal děj deseti legend a nenutili nás číst knihu dál; vlastně ji tím pádem dodnes celou neznám. Ale ano, koupil jsem si audioverzi, kterou načetl Zdeněk Svěrák, ale nějak nenacházím čas ji pustit.

Podrobněji se probírala Kytice a řadu básní odsud dodnes umím zpaměti. Nebo dlouhé sekvence. „Okolo lesa pole lán…“ To je Zlatý kolovrat. Erbena jsme měli jako děti rádi a nepamatuji, že by na jeho dílo kterýkoli spolužák plivl. Ale je pravda, že některé básně škola odsunula. Odpustily nám je. Holoubka, Záhořovo lože, Lilii, Dceřinu kletbu a Věštkyni.

Došlo i na Babičku. Absolutní pitevna! Do té se bestseller Boženy Němcové dostal a tato pitevna mi ho snad navždycky vzdálila. Museli jsme vypisovat, jakým způsobem babička učila děti lásce ke zvířatům a jakou metodou učila stejné děti lásce k lidem a konstruovali jsme charakteristiky postav i včetně „rozšafného“ pana mlynáře a Viktorky.

Součástí povinné četby byla taky Němá barikáda, a jak vzpomínám, směl jsem se zaměřit pouze na vybranou povídku. Volil jsem Hlídače dynamitu. A ještě došlo k návratu k Boženě a konkrétně na povídku Divá Bára.

Popis titulní hrdinky, jak ho Němcová nahodila, je zdařilý a do deníku jsem si zaznamenal: Měla velké modré oči, obrostlé dlouhými černými řasami, a nad nimi husté obočí. Lidé se jí kvůli tomu smáli a říkali, že má „oči buličí“.

Bára celé dětství vyrůstala v přírodě, a protože strašidla nikdy neviděla, nevěřila v ně. Měla ráda tatínka, jejich psa, „Elšku“ z fary a Josífka. Ostatní vesničani se jí buď štítili, nebo báli, a považovali ji za dítě podstrčené polednicí. „Často na Báru ošklivě pokřikovali.“ A protože se jejímu příběhu ani v nejmenším nevysmívám, krátce připomenu film, který natočil - s Vlastou Fialovou - před 75 lety a na Šumavě i v Krkonoších Vladimír Čech - podle scénáře Miloslavy Přikrylové a Dalibora Faltise. Báry se (zvíme i z filmu) zastával farář (Jaroslav Vojta) alias otec její jediné kamarádky Elišky - a klíčovým momentem je chvíle, kdy se Bára převlékne za strašidlo a nutí u hřbitova správce Slámu (Jan Pivec), aby dal Elišce konečně pokoj, protože Eliška miluje studenta z Prahy. Ale Slámův kočí vzbouří celou ves a Bára skončí zamčená v márnici; a kdyby už zmíněný Josífek (Josef Kemr) na koni nedouháněl pro myslivce (Robert Vrchota), snad by uvnitř bídně uhořela a rovnou by tam její tělo nechali. Roli kořenářky přiřkli tvůrci dceři básníka Vrchlického Evě.

Ani další povinná knížka vhodná do deníku mého dětství není nijak špatná a jde o Nový epochální výlet pana broučka tentokráte do patnáctého století, odkud cituji: „Ha, babský strach pomátl tvůj rozum. Šílená jest myšlenka, že by člověk dalekách příštích věků přišel mezi dávné předky své, a kdyby se i mohl státi neslýchaný ten div, toho bohdá nikdy nebude, abychom takové měli potomky!“

„Smilujte se! Smilujte se!“ žebronil úpěnlivě pan Brouček.

„Pro zbabělce a zrádce nemáme slitování!“ zvolal tvrdě Vacek Bradatý. „Marně skuhráš o bídný život svůj, jehož bohem jediným byl zajisté břich a svatyní plný sud.“

Připomenu, že Čech napsal o Broučkovi tetralogii, která začíná dobrodružstvím Pravý výlet do Měsíce (1888) a končí příhodami Matěj Brouček na výstavě (1892). Abych už ale skončil! V mém starém deníku jsou pak už jen dva „povinné“ záznamy, a to o Filosofské historii a F. L. Věkovi; což nejsou špatné knihy, ale někdy jednoduše funguje podivuhodný protitlak, a když vám něco ukrutně nutí, vzpíráte se. U mě to platilo stoprocentně a jednoduše jsem Jiráskova díla nepřečetl. Na truc. Obsahy jsem odněkud opsal, ale to opisování se mi taky příčilo, a tak jsem - tady na tom jiráskovském flíčku - SEKL (fuj) s oficiálním deníkem nadobro.

Ale knížky, co mě zajímaly, jsem tam zaznamenával dál a je to věru zajímavý přechod k úplně dobrodružnému světu Julia Verna či Roberta Louise Stevensona. Obsahy těch třeskutých děl (Dobrodružství Davida Balfoura) po mě absolutně nikdo nechtěl, a tak jsem je ve čtrnácti, patnácti letech zpracovával o to pečlivěji. Ale četl jsem i Nesvadbův Einsteinův mozek a Objevitele a dobyvatele Miloše Václava Kratochvíla, což je podle mě velice podařená kniha faktu. Přečetl jsem užasle také 451 stupňů Fahrenheita a Marťanskou kroniku, ale zrovna tak stařičké Piráty kapitána Fredericka Marryata; a to všechno jsem pokaždé podrobně převyprávěl sám sobě - a zaznamenal. Existuje i 24. svazek edice Oko Lodi včera, dnes a zítra od Mirko Šmída a jistěže existuje román Most přes řeku Kwai. Mám ještě pořád někde v duši onu svobodu, která mě prodchnula při psaní už soukromého pokračování deníků, a mj. jsem tenkrát četl i Vidocquovy paměti Z galejníka policejním náčelníkem či méně známý Wellsův román Za dnů komety. Běhounkovy Robinzony z Kronborgu, které miluji, a Povídky otce Browna. A Jiřím Šalamounem ilustrované Fantastické povídky (1968): tuto knihu jsem komusi hloupě dal, abych ji dnes marně sháněl; jednoduše je úplně nedostupná.

Moc mě v patnácti letech také bavily povídky od Maupassanta, ale i ty ze sbírky Jedenadvacet detektivů; a roku 1980 přišel Ivo Železný se svým sci-fi výborem Stvořitelé nových světů - a úplně mě získal pro fantastiku. Četl jsem horlivě Ludvíka Součka a zkusil to i s Bobem Hurikánem, ke kterému mě přitáhly obálky Káji Saudka (Jezdci z Arizony). Půjčil jsem si Paměti pařížských katů, které přeložil pod titulem Tajnosti popraviště Vojtěch Steklač a jejichž autorem je Henri Sanson. Hltal jsem Poea i Burroughse a toho druhého snad až příliš, ale je skvělý vypravěč. Sehnal jsem si taky jediné dvě u nás tehdy přeložené bondovky (Doktor No, Zlatý fantóm) a Fleming mě zaujal smyslem pro detail. Připadá mi zvláštní, že právě ten smysl Burroughs v podstatě nemá, a přece to jaksi nevadí.

Chtěl jsem si přečíst i pověstnou detektivku Gastona Lerouxe a v půjčovně ji měli jenom slovensky. Ale moc mi to nevadilo a zaznamenal jsem ji jako Tajomstvo žltej izby (36. svazek edice Labyrint, Bratislava, 1972). S přítelem a spolužákem z gymnázia Pepíkem Kotěšovcem jsme se, mimochodem řečeno, v těch letech shodovali, že máme z některých knih, když je louskáme slovensky, větší požitek než při četbě českých překladů. Slovensky jsem koneckonců napoprvé přečetl i Draculu a dodnes mi tak zní. A je pravda, že mě pak posedlost dobrodružnou literaturou opouštěla, zvolna, ale „knihy ze života“ mě ještě dlouho nebavily. Proč, to přesně nevím, ale „normální život“ dennodenně prožíváme, tak jsem o něm nechtěl ještě číst. Natož pak, howgh, do deníku psát. „Svatá pravda, rozumná řeč.“