19.3.2024 | Svátek má Josef


ČTENÍ: Doktor Jekyll, Fantomas a jiný „brak“

20.3.2023

Nejméně v jednom směru se mám nejlépe a dokonce se „tím směrem“ považuji za dítě. Za dítě štěstěny. Nevnucovali mi ani Babičku, ani Annu Kareninovou, ani Annu proletářku, ani Máj. Nic literárně podobného. Hlavně jsem si to ale nevnucoval v dětství sám.

Nijak jsem se po „tom“ Karlu Havlíčkovi a Karlu Hynku Máchovi ani dalších klasicích nepídil, leda jsem zřetelně pochopil, že Zlatý kolovrat, Svatební košile a Vodník nehraně představují nezpochybnitelnou kvalitu. Co se četby týká, pilně jsem bloumal mimo školní osnovy. Také díky matce. Dodnes nechápu, proč udělala, co udělala, když sama učila celý život literaturu na střední škole, zatímco mně prostě přinesla „obyčejný“ Ostrov pokladů, kterému letos už je, mimochodem, 140 let. Sdělila mi nad tím Ostrovem, že to prý je „dobré“, nic víc, nic méně, tak abych koukal číst. Dodnes pamatuji, jak mi to říká a kde. Mohlo mi být osm, stál jsem v trávě na flíčku vonící zahrady, jenž bych doteď našel na metr, a svíral v prstech český překlad „Pokladu na ostrově“, který ilustroval František Tichý. Jasně si ještě dnes vybavuji, jak mi mozkovnou letí: „Co mi předkládá za ptákovinu? Já čtu teď jen verneovky; kdo tohle napsal? Svenson? To bude nějaký nudný Skandinávec, to číst nebudu.“ A pak mě román pohltil úplně obdobně jako později skandinávská ABBA. Čítal jsem ho opakovaně, ale to mámě nestačilo. Řekli byste, že mi napodruhé přinese na zahradu tu Babičku? Omyl. Přinesla z půjčovny Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda. Tentokrát jsem jí věřil už víc. Úplně. Když jsem „to“ začal číst, čekal jsem detektivku, a je to samo sebou víc. Daleko víc. Jekyll mě nadchl. Stevenson se mi stal géniem literární matematiky a nekriticky jsem od něj pak louskal první poslední. V jeho případě to bylo v češtině v sedmdesátých letech dostupné. Jistě, je dnes vědci srovnáván s Conradem, ale roku 1973, kdy mi jej maminka nutila, vyšla v Anglii Oxford Anthology of English Literature o dvou tisících stran, kde ho ještě ani nezmínili; tak hluboko ležel pod jejich rozlišovací schopností. Takže byla máma jasnozřivá a neznáte-li RLS, dodatečně si oživte aspoň Dobrodružství Davida Balfoura, Černý šíp, Klub sebevrahů a Pána z Ballantrae. Popravdě je ale pozdě, pokud vás tento škrabal nepotrefil v pravém věku. Já to štěstí měl a děkuji za to. Na druhou stranu nebyla matka nadšena, když si později povšimla, že taky čtu Fantomase.

Cítila, že je Stevenson kvalita, i když místy působí brakově, ale u děl od Souvestra/Allaina neměla iluzí. Vrhl jsem se po nich pod vlivem známých filmových komedií - a vida, bylo to jiné. Vládla zde zvláštně konspirační představa, že za polovinou černé kroniky stojí jediná osoba, proti jejíž moci možná nestačí ani těsnopis a hlubokému přátelství Juva a Fandora. Ty krásně šílené zápletky! Hned na konci prvního dílu má být Fantomas gilotinován a je v rukou francouzské policie, ale nonšalantně a bez jakýchkoli očividných problémů místo sebe nechá popravit nalíčeného a zmámeného herce, který ho představuje. Komisař Juve už jen skočí do pilin u pat popraviště, chytí za pačesy nepravou hlavu a ječí. Pozná pravdu, ale o pár osudných vteřin později. (Zcela první adaptace tohoto Fantomase pro biografy vznikla právě před 110 lety a najdete ji na YouTube.)

Až surreálné fantomasí romány mě uhranuly, ačkoli jsem cítil, že je mám hltat s rezervou. I když to autoři asi mínili vážně, chápejme jejich dílo jen jako nadsázku. Jen tím si „pošušňáme“ na kouzlu a literatura naštěstí bývá natolik komplexně provázaný organismus, že se nejde ani během čtení pokleslin ubránit, abyste neputovali jako šťastný korek z krvavých hlubin na prosluněnou hladinu. Kitici si nakonec stejně přečtete, i když Erbena zakovali do osnov, a živě si v souvislosti výšin a dna vybavuji, jak si ode mě kamarád a spolužák Mirek Manda, který je dnes lékař, na základce hladově půjčil typicky podlouhlé číslo čtrnáctideníku Ohníček. Vidím dávnou situaci a bere časopis, listuje, listuje a narazí v jádru na ilustrovanou strašidelnou povídku! Ta je na pouhém dvoulistě. Louská ji, už je hotový a povídá: „Úžasný. Dík.“ Taky jsem si příběh přečetl, zatímco ostatní ve třídě minul, zvonilo, a mám dodnes pocit, že mě a Mirka ten zážitek stmeluje. Spiklenectvím je to výhra a vlastní krásou vyprávění navždy fungovalo, ačkoli je redakce Ohníčku brutálně zkrátila. Ta Dickensova povídka se odehrává u tunelu a jmenuje se Hlídač.

Závěrem se nemůžu nezmínit o Fantomu Opery, tedy té pařížské. Kniha má rovněž blízko k braku, ale vznikl podle ní ten nejúspěšnější muzikál. Sám Frederick Forsyth, autor Šakala, dokonce napsal precizní pokračování, které nenazval Fantom Morrisvillu, ale Fantom Manhattanu (titulní hrdina přesídlí za Louži).

Taky Forsyth si ale všiml, že autor původního opusu Gaston Leroux se nechal možnostmi tématu poněkud zavalit a knihou honí několik zajíců. Legendy okolo pařížské Opery, které vznikaly už spolku s její výstavbou, měly takovou sílu, že románu tříští štábní kulturu. Fantom je současně zamilovaný nešťastník i rafinovaný masový vrah na úrovni už zmíněného Fantomase a Forsyth to nakonec vyřešil tím, že část Lerouxova textu, který původně vycházel na pokračování a jen tak halabala, ignoroval. Původní román snad stojí za přečtení, já ho mám ještě v edici Smaragd, ale podle mého názoru moc nezkazíte, když se pouze podíváte na šikovně realizovanou adaptaci, ve které hraje Burt Lancaster. Ta se s duchem předlohy možná popasovala nejlépe. Četl jsem pak i jiná díla Gastona Lerouxe a mají kouzlo, letos je zrovna sto let Stroji na vraždy a Krvavé loutce, nicméně si nelze nevšimnou, že jeho současníkem byl - Flaubertem a Maupassantem kojený - Maurice Leblanc, daleko lepší spisovatel, který se dal sice kvůli výdělku na detektivky, ale výsledkem je literatura. Třeba skvělý román s lupičem-gentlemanem Lupinem Dutá jehla, nebo kniha Osm úderů hodin, prvně před sto lety vydaná.

ADAPTACE FANTOMA OPERY S BURTEM LANCASTEREM SICE BYLA „JEN“ TELEVIZNÍ, ALE NEJLEPŠÍ: https://www.youtube.com/watch?v=-LqqJLPxz4M