Psal jsem o zaniklém (zanikajícím) fenoménu čtenářských deníků (ČTENÍ: Jak se psaly POVINNÉ čtenářské deníky - Neviditelný pes (lidovky.cz) a diktovala je škola, samozřejmě, ale okolo mého patnáctého roku (1979) jsem si psal obsahy (zvláště dobrodružných) knížek i dobrovolně.

Ne, žádným kantorům jsem je pod vznešené nosy nestrkal, bavil jsem se doma; a kdyby mě to netěšilo, tak bych to asi nedělal. Vůbec netvrdím, že rovněž dnes nemají mnozí mladí knihy velmi rádi, ale nevídá se, aby se nad nimi dobrovolně vyžívali i s poznámkovým aparátem.

Tenkrát, v září roku 1979, jsem si půjčil v knihovně (hned za rohem) bez uzardění i dva Františkem Šestákem ilustrované italské westerny Davida Hamiltona - a byl paf - a kupodivu ne sám. Taky spolužák na střední Josef (jinak vysoce inteligentní) se mi totiž svěřil, že byly ty knihy v dětství veliké jeho „oblíbenkyně“. A co víc? Dohromady se dočasně dala skupina studentů, které z nich Pepík za trafikou předčítal. A dnes už žádní patnáctiletí nepochopí, nakolik nás vlastně stimuloval i každý pitomoučký mord, jakmile jej někdo vylíčil.

Krváky na trhu prostě nebyly a kupříkladu krátká scéna (historicky doloženého) masakru spáchaného někdy koncem roku 1864 (skutečným) Krvavým Andersonem, kterou David Hamilton zachycuje v Tisíci dolarech za Buffala Billa, tak ta nás úplně vykolejovala.

Od ještě většího mistra Edgara Wallace bylo tenkrát na trhu pouze několik málo románů a před vánoci 1979 jsem přelouskal Gelův překlad jeho knížky Když gangsteři ovládli Londýn; tedy opět prvotřídní krvák, který funguje i jako očistná lázeň. Snad mě ale omlouvá, že dnes ani přesně nechápu, čím vším mě podobné thrillery tak stimulovaly. Lepší Edgar Wallace je román Černý opat, který vydalo roku 1971 Naše vojsko, a pilně se tam pátrá po patnáctitunovém zlatém pokladu, uvězněném v srdci podzemního labyrintu. Ale zaujalo mě i Žabí bratrstvo (Orbis, 1970). Netušil jsem bohužel tenkrát, kolik desítek Wallaceových románů Západní Němci zfilmovali. Za železnou oponou, kam jsme nejezdili, vznikaly jako na běžícím pásu tyhle specifické detektivky a dostávaly se do československých biografů jen velmi výběrově. Typickým představitelem je Indický šátek, adaptace těžko česky sehnatelné wallaceovky Poděšená lady. Film zaujme řadou momentů, ale nejvíc finálním fórem, kdy je konečně otevřena závěť a zvíme, že nebožtík bohatství odkazuje „muži z největších“, a totiž Edgaru Wallaceovi. Tak tohle se Němcům povedlo.

Další kniha, kterou jsem si - úplně s vážnou tváří - zanesl do deníku, byly Chemické příběhy Sherlocka Holmese. Netušil jsem, že je český překlad polského originálu oholený hned o dva kapitoly. Jaksi se nezdály vhodné. Pastišů se Sherlockem od té doby vznikly celé kopce, ale tohle jsou povídky velmi dětinské a neuspokojí ani finále, kde pojde zlotřilý Holmesův soupeř Braunheld následkem účinků hasícího se vápna. Jako idiot. Není nad Moriartyho, protože ten by se do kůlny s vápnem neschoval. Nebyl včerejší.

Asi proto, že byl H. G. Wells socialista, měla městská knihovna za rohem snad veškerá vydání jeho knih od éry Rakouska-Uherska - a něco vydali taky nově. Roku 1964 to byli Lidé jako bozi, Wellsova dost věrohodná verze Utopie i stínů a vrypů, které by arogantní lidé vytvořili na jejím těle.

Proč jsem do deníku - na pět stran - detailně převyprávěl i celou Čachtickou paní, už nepochopím; koupání v lidské krvi mě nebralo… a mučení panen taky ne. Ale neumíte si představit, jak málo jsme toho měli ke čtení. Slovenský bestseller předcházela mocná POVĚST a byla až lepkavě chytlavá. „Je to bezvadný,“ řekl mi - zcela vážně – spolužák. To stačilo. Sám Jožo Nižnánsky se mi stal na chvíli polobohem. A musím uznat, že je to román poutavý; jen je znát, že původně vznikal na pokračování.

Aniž jsem znal film, přelouskal jsem Planetu opic, a její vydání z roku 1970 ilustroval Kamil Lhoták. Ne že by mě tato slavná sci-fi nezaujala, ale například stará dobrá verneovka Zajatec pustin mi připadala poutavější. Abych si ji přečetl, musel jsem koupit sešitovou Karavanu (číslo 83), v níž Benettovy obrázky zanikají; ale statečnost a vytrvalost paní Branicanové, která pátrá v Tichém oceánu po ztraceném manželovi, získala mé srdce. Ve stejné edici jsem pročítal Vernovo Záhadné dobrodružství velrybářské lodi a Karavanami nebylo možné pohrdat, neboť tam bývalo - vedle románu - vždycky něco navíc. Zde Dickensova - nervy rvoucí - povídka Svíčka. Mimochodem, napsal ji skutečně on?

Dalšími „karavanovými“ Verny se staly Podivuhodné setkání v džungli (zveřejňované na pokračování), Číňanovy trampoty v Číně (adaptované pro známý film Muž z Hongkongu), Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera a Carův kurýr; ale mezitím už mě zaujal Jakub Arbes a četl jsem Sivookého démona, První noc u mrtvoly a Newtonův mozek. V oblastech detektivních mě nepřitahoval ani tak major Zeman (vycházely i knížky!), nýbrž tlustý svazek od Johna Dicksona Carra Třikrát záhady starého Londýna. V knihovně to měli, ale velice jsem prahl bestseller vlastnit a obzvlášť mě chytil uvnitř zakutý román Tři rakve. Fascinuje mě dodnes. Už napřed jsem o něm četl v zakázané knize Josefa Škvoreckého Nápady čtenáře detektivek a poté poznal, že Škvorecký vůbec nepřehání. Dokonalá záhada zamčeného pokoje. J. D. Carr byl jen jeden a psal unikátní knihy. Celý život, až do sedmdesátých let; ale málo jsou dodnes překládány. Je pravda, že sám Isaac Asimov říká, že psychologie jeho postav bývá samoúčelná a nevěrohodná; jenže i Asimov Carra četl a miloval. Nejméně v mládí.

Co všecko jsem ještě - uprostřed normalizačních let - čítal a čím (marnost nad marnost) zanášel bílé stránky? Samozřejmě to byl Karel May (většinou s obrázky Zdeňka Buriana), ale někdy jsem se „vědecky“ vracel až k milenému hrdinovi raného dětství, jímž je Rumcajs.

Dodatečně jsem totiž odhalil, že Čtvrtek (vlastním jménem Cafourek) napsal knih o tomhle lupiči o něco víc, než kolik jich podchytila - okolo roku 1970 - má babička, když mi je kupovala; a smějte se, ale každý má nějakou úchylku. Mou je kouzelný svět téhle jičínské postavy v klobouku, která ke střelbě používá žaludy a žije beztrestně v jeskyni v lese Řáholci, který u Jičína reálně nenajdete, pokud ho tedy nakonec nevysadili.

Přečetl jsem tenkrát také některé díly Fantomase a všiml si, že jeden (asi Fiakr noci, ten je totiž nejlepší) přeložila paní Zdena Salivarová. Dnes žije v Kanadě a 21. října jí bude jedenadevadesát.

Z jedné strany mě tyhle francouzské polo-horory o géniovi zločinu (schopnější než Rumcajs ale není) zaujaly poetikou, ale není tam bohužel přítomna pořád. Dospělý to může číst leda tzv. metodou campu. „Tak bizarní, až hezké. Tan nerealistické, až surrealistické.“

Už jsem měl - v patnácti - takřka přečtené všechny povídky s páterem Brownem, je jich padesát, když jsem si konečně všiml, že Chesterton psal i jiné detektivky. Například roku 1926, což je už 98 let, vyšla česky knížka Stromy pýchy. A záhadné případy odtud jsou na stejné úrovni jako brownovky: Zahrada dýmu, Mečová pětka i Věž zrady. Mohl bych opsat ze svého neškolního deníku, o co jde. I rozluštění. Ale Chesterton píše tak okouzlujícím způsobem, že si každá jeho povídka zaslouží být čtena a ne pouze vyprávěna.

Dojem na mě tenkrát udělal Fantóm opery. Četl jsem známé vydání v edici Smaragd (1967) a kouzlo knihy vnímal. Silně. Z filmových verzí mám nejradši tu s Burtem Lancasterem (který má zvláštní charisma), ale celkem souhlasím se spisovatelem Forsythem, že Gaston Leroux tenhle román zbodal a asi tak v polovině úplně zabil.

Najednou je tam totiž dlouhá sekvence, kde je Fantom (Erik) vraždící zrůda. Vylučuje to, že bychom s ním ještě mohli dál soucítit - jako se zohaveným zamilovaným. Forsyth onu část pominul, když psal - na zakázku - vlastní pokračování Fantom Manhattanu, a udělal dobře. Sama ta kniha má fatální štěstí, že si jí všiml Lloyd Webber (*1948) - a muzikál, který z literárního braku stvořil, je nejlepším a nejúspěšnějším muzikálem všech dob. I tak to chodí - a jen škoda, že to už Gaston Leroux patrně neví.

Roku 1977 vyšel taky česky bestseller Čelisti a mám děj v deníku. Ale film jsem tenkrát neviděl, i když ho do československých kin pustili. Rodiče mi jej zakázali a já se tomu podrobil. Myslel jsem si, že to je nějaká blbost. „On se tam žralok obrací i proti dětem,“ upozornil mě vážně táta. „To by nemělo být.“ Byl na tom totiž jeho přítel, dětský psycholog.

Román přeložila Gizela Šmidlíková a obsahuje scény a situace, které Spielberg vyškrtal. Nevěru, sex atp. Za socialismu u nás knihu vydal Vyšehrad a hned byla pryč. Tak to chodilo. Mě na ni upozornil jen spolužák a kamarád Vašek Chýlek a jinak by mě ani nenapadlo to číst, kdyby mi ji nepůjčil. Já zvláštní, že Peter Benchley psal pak už takřka jen knihy o mořských příšerách a nepřekročil stín. Možné je, že po takovém překročení ani netoužil. Mám jeho trháky (Bestie, Hlubina, Bílý žralok, Satanské moře, Žraloci) nad psacím stolem, ale lepší je stejně znovu a znovu sledovat Čelisti. Do moře pak už nevlezete za boha živého. Štítíte se i vody. Bojíte se, že vám čelisti oddělí hlavu od trupu, a je vždy smutné, jak se lidé vesele smějí a opakují (pokud film neviděli): „Pláže jsou přece zajištěné. Sítě! Žralok sám od sebe na člověka nezaútočí…“ Jsou to blbosti. Žralok je predátor a stačí mu k přilákání kapka krve. Nejsem žádný kruťas ani sadista, ale ten film je majstrštyk. Nechci přehánět, ale Spielberg s výjimkou Duelu nikdy už nic tak působivého nevytvořil. Ne s takovým tahem na bránu.

Celkem populární bývala u mě - a spolužáka Josefa - Stevensonova kniha Tajemný sud (česky 1968) a netušili jsme - v odříznutí -, že ji Britové roku 1966 úspěšně zfilmovali, aby vznikla kultovní komedie. Původní titul The Wrong Box lze přeložit i Pěkná brynda a vlastní sud se v románu vyskytne, ale jen krátce. Podstatnější je tu bedna. Uvnitř dlí tělo, samozřejmě, a v komedii Bryana Forbese hraje Dudley Moore a má tu roli i Peter Sellers.

Další „kultovní“ knihou mých středoškolských let byl Dvojí život Theofrasta Longueta. I tento román napsal Gaston Leroux a taky je patrné, že tvořil po sekvencích. Na pokračování. Bez přesného plánu. Ale jistě. Původní plán asi měl, nicméně takový Dietl by mu uši vykrákal.

Hlavně díky časopisu Naše rodina jsem tenkrát čítal povídky Maurice Leblanca a jsou dobré. Některé jejich syžety jsem zanesl do deníku. Snubní prsten, Strach kolem zámku, Nevinné hry slunečního paprsku. Vždycky ty příběhy fascinují a Lupin je lupič-gentleman. Permanentně perlí. - Značný dojem na mě udělal i Stevensonův Klub sebevrahů. Poprvé jsem ho četl ještě v překladu Bohumila Rovenského (1931) a to vydání obsahuje cyklus navazujících povídek Radžův diamant a novelu Pavilon na písčinách, kterou jsem ve věku 16 nedocenil. Je tu i povídka o Villonovi. Neuměl jsem tehdy pochopit jen jediné. Proč, propána, ti mladí chlapi hráli karty o své krky… dobrovolně?

Něčím musím skončit. Bude to Leblancův román Dutá jehla. Skalní útvar Jehla u francouzského pobřeží je reálný, jak asi víte, a autor tam jezdil na dovolenou. - A ještě jedna kniha mi stála za záznam. Rej upírů. Vyšla roku 1970, kdy ještě prostě vydali ledacos (ale pak už ne), a vyšla s báječnými ilustracemi Aloise Mikulky, jehož tímhle bohužel pozdravovat už nemohu, protože zemřel 27. června.

Jím krášlená antologie obsahuje skvosty. Nerudova Vampýra, Polidoriho Upíra, Turgeněvovy Přízraky, Carmillu, Gautierovu Mrtvou milenku, Hoffmannovo Cyprianovo vyprávění, Crawfordův příběh Neboť krev jest život, Tolstého Ďáblův dům, Capuanova Nočního návštěvníka, Stokerova Draculova hosta. Zdar fantazii! Není mezí. Vzlet přeji světu literární hrůzy a slávu obrazotvornosti. A tomu náhledu na svět, který ve svých hrůzostrašných povídkách nejpodařeněji generuje Ray Bradbury.