ČT 2: Praha ožralá
Strašně se chlastá! – Všude se chlastá! – V práci chlastaj! - Chlastá se čím dál víc! - A ženský jak chlastaj! - Nezbejvá než chlastat! apod. Vytřeštěná či rezignovaná konstatování, která člověk z různých stran často slýchal za rozvitého socialismu (a která tak úplně nezmizela ani dnes). Těmito razantními formulacemi upravený divák by podle názvu nedávno ukončeného televizního dokumentárního cyklu očekával názorný přehled velkoměstských zpustlostí (osm dílů!). V gaučovém poklidu se bavit a pozastavovat nad vylomeninami opilců, bizarními rekordy, nočním vyřváváním, rvačkami, jízdami napařených řidičů, pobuřovat se při investigativních průhledech do opileckých orgií ve vyšších společenských patrech…
Ale přestože je seriál docela podařený a poutavý, toto hypotetické očekávání bylo naplněno jen z malé části (v dílech Hospody kriminální a Hospody devadesátkové). Většinou to je jinak, v pořadu se takřka nevrávorá, nezvrací, nebrebtá, nehází kamením do oken… Většinově se jedná o zábavně nostalgický místopis lokálů různého typu, zajímavý místně i lidsky, nevtíravý, empaticky moderovaný, nijak okázalý. Proč tedy tak expresívní pojmenování, proč Praha ožralá? Nepřekvapivá je souvislost s předlohou, knihou stejného názvu, autorů Radima Kopáče a Petra Stančíka z roku 2021 (a ta je zase inspirována Ožralou Prahou Egona Bondyho). Ani jednu z nich ale průměrný televizní divák spíše nezná a je pak trochu zaskočený rozporem většiny obsahu pořadu s jeho názvem, nerozumí úplně tomu dosti brutálnímu zobecnění. V knize jsou příběhy, osudy, historky, které její název opravňují. Pořad se jich sice místy dotýká, je ale průvodcem jiného typu. Je možné, že stejný název knihy i dokumentu byla podmínka literátů, ale divil bych se, když jde v podstatě o vyprodaný titul. Pak se tedy vtírá domněnka o jiném motivu.
Andělské peří nepřitahuje tolik jako blýsknutí čertova oka – nechtěli si tvůrci pojistit zájem zhrubělostí, upoutat peprným slůvkem, jež nelze přehlédnout či přeslechnout? Titul prodává, v oblasti beletrie se takové průlomy odehrály už dávno, vzpomeňme např. na Petra Šabacha a jeho Hovno hoří. A existují i názvy provokativnější, leckterý čtenář se nechá chytit, divák rovněž. Čistá hra to však není. Nemusíme být zrovna umravňovatelé staré školy, poláčkovští páni Fajstové s Kozími Kunckami, ale vulgarizace autorského slova v České televizi vadí. Zvláště když je z hlediska tvůrčího záměru nepodstatná, nadbytečná a zavádějící. Nic proti tvrdým a hrubým výrazům v reportovaných dialozích, nic proti jejich prezentaci v umělecké filmové tvorbě – jsou-li skutečným otiskem života nebo např. prostředkem satiry (nikdo se snad vážně nepozastavoval nad seriálem Most!). Vystřelovat slova jen tak nebo jako chytlavou upoutávku mi však nepřipadá být zrovna na úrovni.
K tradičním zdrojům jazykového kalu se se přidaly zdroje nové, např. urážlivé výpady politiků, internetové diskuse, polemiky na sociálních sítích, to vše jsou sugestivní stylová prostředí, kde roste nejen obhroublost, ale často až rafinovaná, zlá sprostota. Podceňování, relativizování standardních pozic spisovného jazyka, to je trvalý trend, kterému by médium významu a vlivu České televize nemělo ustupovat. A nezáleží na tom, jestli jde – promiňte mi ten patos – jen o jedno slovo.