V srpnu čtrnáctého by se sta let dožil slavný francouzský scenárista René Goscinny. Ale předčasně zemřel v jedenapadesáti (1977). Nechal za sebou veledílo plné nápadů a žasnu, že jsem byl jako dítě atakován hned čtyřmi z jím generovaných fenoménů a ze čtyř stran, ačkoli jsem je roky a roky nedával dohromady!

První fenomén: kauboj Šťastný Luke. Je to postava muže, který střílí rychleji než jeho vlastní stín, ale kupodivu nezabíjí. Sice Luka vytvořil už po druhé světové válce kreslíř Morris, ale roku 1955 a od alba, ve kterém má na Divokém západě dozor nad výstavbou železniční trati, psal příběhy mistrně Goscinny a podobně jako v Limonádovém Joeovi se staly trestí všeho, co máme s Divokým západem spojeno. Goscinny sám napsal a režíroval i první film s Lukem Daisy Town, který mě jako kluka nadchl. Amerika dodána Francií, ale to jsem si neuvědomoval a teprve dneska čtu, že je Goscinnyho humor obecně dost anglosaský.

Druhým fenoménem se mi stal „malý“ Mikuláš“. Ve Francii vycházel od roku 1956 a tady se objevoval v dětském měsíčníku Ohníček od roku 1965 až do roku 1968, kdy si řekli, že licenci neobnoví, a byl to spisovatel Vojtěch Steklač, kdo se Goscinnyho hrdinu pokusil napodobit; takže stvořil Boříkovy lapálie. Četl jsem jako hoch obé a Bořík u mě vítězil. Je totiž pro větší děti a na rozdíl od Mikuláše i roste; v knize Mejdan na dálnici je dokonce už takřka dospělý. Mikuláše doprovázel charakteristickými obrázky kreslíř Sempé a Boříka původně Vladimír Renčín a ten mi taky sedí k příběhům nejvíc, dodnes, zatímco pozdější Adolf Born je s Boříkem sice spojen masivně a mnozí ani o renčínovských začátcích nic netuší, ale... Renčín tenkrát prostě dostal zaracha a nemohl pokračovat, a když jsem mu na jedné autogramiádě později dával podepsat první existující publikaci s Boříkem (1970), tu vydanou jen jako Knihovnička Ohníčku, tak si postěžoval, že ji ani nemá.

Na Steklačově přístupu k Boříkovi mi vadí jedna věc. Zatímco Goscinny psal Mikuláše stále stejně, načež přestal, Steklač nepřestal nikdy a původní příběhy přepisoval a trochu rozšiřoval, ale bezděky rozřeďoval. Ne zle, ale… Ale pro mě už navždycky zůstanou jako trefa ty původní, snad narychlo psané a určitě omezené vždy jen pár stránkami vyhrazenými v Ohníčcích. Jsou nejlepší, nasmál jsem se ještě víc než nad Mikulášem a nakonec si to uvědomili i v Albatrosu a vedle knih s malým Francouzem vydali i jednu plnou zcela původních boříkovských povídek, jak je ještě ilustroval Renčín. Vyšla roku 2017 jako Boříkovy ohníčkové lapálie.

Třetím fenoménem od Goscinnyho je samozřejmě Asterix. Toho psal od začátku, toho sám vysnil a je to nejslavnější jeho hrdina. Malý Gal. Příběhy mapují historickou realitu, byť s nadsázkou, a jediné, co tady chybí, je smrt. Nesčetná zabití, která historii lemují, ba posunují, jsou zde tavena v pouhé pranice - a Římané vždy zůstanou na hromadě. Mě to jako dítě nadchlo na zadní straně Sedmičky, ale zveřejňovali pouze stránku týdně; bylo to pomalé. Děj se vždy zasekl po pár krocích! A týden čekání. Ne, ne… Na rozdíl od mnoha jiných komiksů jsou tyhle konstruovány tak, že lépe vyznívají v albech; po kouskách to tenkrát nebylo ono a nestal se mým idolem. „Co dělá Asterix?“ ptávala se mě třídní Rynešová a posléze jsem najednou nedokázal odpovědět.

A čtvrtý z fenoménů? Film Krysy z temnot, který Goscinny spolunapsal a který považuji za fascinující. Obecně ale propadl a je taky omyl ho vnímat jako adaptaci Lerouxova románu Dvojí život Theofrasta Longueta (1904), i když jsem se s tím výkladem setkal. Oba příběhy se, pravda, odehrávají v podzemí pod Paříží a v obou dole žije jakási komunita, který brojí proti světu na povrchu a jen občas vykoukne nějakou dírou. Ale jinak se příběhy liší. Ostatně, Goscinny napsal taky další filmy - a k Bourvilovu snímku Radosti velkoměsta prý dodal některé gagy jako gagman. Jeho film Doživotní renta (1972) je skvělá komedie o muži, který nemocen čeká smrt ve vile v Saint-Tropez a jehož lékař přesvědčí, aby dům připsal jeho příbuzným a pouze tam dožil. Dožívá, ale náhle je mu lépe, uzdraví se a čekatele to vede k pokusům ho zavraždit.

Tento film byl úspěšný a fenomény pana Goscinnyho tím samozřejmě nekončí, Dokonce spolupracoval na Tintinovi a spoluvymyslel i některé tintinovské filmy, a to především snímek Tintin a záhada Modrých pomerančů (1964); tohle se k nám ale za mého dětství nedoneslo.

Co vůbec Goscinnyho pudilo k práci a dotlačilo k úspěchu? Jistěže osud. Otec pocházel z Polska, matka z Ukrajiny, oba byli židovského původu a za války příslušnici jejich rodiny umírali. Sám Goscinny později dostával antisemitské dopisy a nikdy tento aspekt příběhů svých blízkých a sebe… do komiksu či Mikulášů nepromítal.

Maturoval roku 1944 v Buenos Ayres, kde strávil dětství a mládí, a otec mu vzápětí zemřel.

Goscinnymu bylo sedmnáct, musel se živit a... roku 1945 ujeli spolu s jeho matkou z Argentiny do New Yorku. Tam zprvu neprosperoval (taky zkoušel komiks kreslit), než se uchytil v reklamě a než narazil na nějaké ty kontakty. Poznal mj. Morrise. A pak odjel do Evropy a v padesátých letech v Paříži rozjel neuvěřitelnou kariéru, takže dnes jeho díla existuje v půlmiliardě výtisků. A byl to zřejmě právě Goscinny, kdo světově prosadil význam scenáristy v komiksu, zatímco předtím byli scénáristi upozaďováni. Paradoxně…

Jako člověk byl ostýchavý a způsob, kterým ostych překonával, byl právě humor. Nepřipadal si nikdy ani moc atraktivní a společné s Alfredem Hitchcockem má, že celkem rád nosil sako a míval na sobě obvykle oblek i při práci, tj. u psacího stroje. A právě tento oblek „úředníka“ či notáře (jak ho někdy žertem vnímali) byl u obou velikánů signifikantní… a Goscinnyho dcera dodnes tvrdí, že si rolák „dovoloval“ jen o víkendu.

Asterix, Luke, Mikuláš a „krysy temnot“ zůstávají a jim sto ještě zdaleka není.

Les Gaspards (1974) - Générique début HD - YouTube