V Nakladatelství Crew (s velkým N) vyšel nedávno bezvadný a rovných šedesát let starý komiks Karavana. Je součástí série Lucky Luke a při pohledu na obálku a šťastného kovboje si vybavím, co pro mě opakovaně znamenal. Nebo jen třikrát?

Nejprve jsem - jako dítě - uviděl „na Němcích“ animovaný film z roku 1971, přičemž „koukat na Němce“ představovalo začátkem sedmdesátých let a u Plzně sledování některého ze dvou televizních kanálů ARD a ZDF. Na jednom se Luke vynořil a bylo mi teprve osm: taky z toho důvodu mě uchvátil. Ve filmu plál Divoký západ v kostce, nemělo to chybu a je fajn, že dítěti obyčejně stačí vidět něco takového i jen jednou. Každopádně ve mně ty vize utkvěly, a kdybych měl víc času, brzy by se mi po prériích a dobývání Západu stýskalo.

Potom se mi zdálo, že snad uplynul toho času celý lán, protože dítěti to lány připomíná, i když jde o pár měsíců, a nemohl jsem radostí vydechnout (ale vydechl), když jsem najednou zjistil, že animák zakoupili do československých kin. V televizi jsem prve nerozuměl „němině“ a teď to přicházelo teprve s dabingem. A dabovaný je samozřejmě i Lukův kůň.

Trochu je zvláštní, že mě stejná figura dohonila ještě v nějakých třiceti letech a podruhé. Měl jsem vztah s jednou herečkou a byla to situace, kdy jsem ani náznakem neváhal nad skvělostí onoho vztahu. To pak svět vnímáte výhradně skrz okouzlení, a protože moc nechodím do lesa, vnímal jsem hodně ze světa i skrze televizi, kde mě až nepochopitelně uhranul seriál Lucky Luke s Terence Hillem. A Hill je, jak víte, italský herec (zrovna teď zjara mu bylo pětaosmdesát) a proslavil se v páru s Budem Spencerem, dalším to Italem. Dali si anglická jména a natočili spolu celé moře komedií, nebo mě to připadalo jako oceán, ono jich ale není tolik a fakticky je spočítáte jenom za pomoci prstů u rukou/nohou.

Vedle společných filmů měli ti úspěšní chlapi (Bud je bohužel již mrtvý) taky samostatné projekty a velmi podstatným pro Terence stala se právě adaptace Lucky Luka.

Když jsem o ní prvně slyšel, tak mě to překvapilo. „Luke? Kreslený hrdina. Ne, jako hraná záležitost to nemůže dobře dopadnout.“ Ale mýlil jsem se a komedie nedopadla zle, a to i díky velice schopnému Terenci Hillovi. Ten zosobňuje původně kreslenou figuru věrohodně a dokonce se podařilo vygenerovat na film navazující televizní seriál. Námětově vychází z původní řady komiksů (vznikají od roku 1946), ale to jsem roku 1994 neřešil a prostě jen zíral, a protože sám, dodatečně jsem film chválil Věře. Tak se divila, ale já z ní byl tak paf, že jsem tenkrát viděl v banálním pif-paf seriálu hotové zlato a nejvíc mě bavila část, ve které funguje potulná herecká společnost a ta nastrojí na Luka, aniž to on tuší, zdařilou imitaci dobrodružství. Dnes už své okouzlení chápu méně, ale jinak se mi hrané adaptace s Hillem zamlouvají zrovna jako lukeovské animáky.

Má to okouzlení i třetí dohru: to už jsem měl syna a ten rostl, ale ještě byl pořád malé dítě a uvědomil jsem si, že bych mu rád (a například i vedle jiných veleděl jako O patro výš anebo Frigo na mašině) pustil svého starého a kresleného kamaráda Luka. Už nevím, kde jsem ten původní film sehnal, ale pustil jsem ho, to vidím stále, a byl jsem napjatý, co přijde.

V jedné z prvních scén vidíme osídlování Spojených států a kreslíř se nikterak nezdržuje a domy Sedmikráskova nechá rašit jako houby. Na srovnání osídlování Ameriky s hřiby jsem jako hoch kupodivu nepřišel, ačkoli jsme s tátou na houby chodívali, ale synovi to došlo v nějakých třech čtyřech letech okamžitě a uneseně proto konstatoval, že „domy rostou jako houby, to není možné“.

Když dneska o tom všem přemýšlím, říkám si, že je zvláštní, nakolik jsem se velkou část života domníval, že původní americký Západ znám z první ruky. Od Američanů. A zatím to tak nebylo. Ve skutečnosti jsem všechny typické charakteristiky prostředí pochytil takřka výhradně skrz Němce a skrz Francouze, přičemž Němci teď nemyslím oba televizní programy Spolkové republiky, ale západoněmeckou sérii let šedesátých Vinnetou.

Ta je jedním zdrojem potěšení a jistého nadšení, zatímco Luke představuje zdroj druhý, co je i z Belgie. Západní Němci a Francouzi tak překvapivě stáli u pramene, zatímco pravých amerických westernů jsme sledovali méně a někdy jsem se sice domníval, že je sleduji, ale byla to i různá díla transylvánská, asi jako adaptace Cooperovy Prérie; nic proti ní.

Abych ale nezapomněl, skvěle fungoval i Brdečkův Limonádový Joe, a nejde proto říct, že by snad „Komančové zabili Komanče“, to se nepodařilo. Možná se to ani podařit nemohlo a dobývá-li se někde celý kontinent, je to i sto let potom strašně mocnou silou, jejíchž mýtů se jen tak nezbavíte!

O čem je Karavana (1964-1965)? Na západ mají teprve vyjet kryté vozy - s rodinami - a průvodcem bude Luke, protože není opilec jako průvodce minulý a zná kraj, takže kupříkladu ví, kudy teče potok, kde přenocují třetí den. A tak podobně. Pouť trvá celou řadu dní a pokaždé večer utvářejí vozy charakteristický kruh. Muly jsou, když karavana zastaví, vždycky osvobozeny, ženy chystají jídlo a muži se věnují muzicírování nebo soutěží ve střelbě - a nikdy nemají na Lucky Luka, který jednou ranou proděraví i tři mince.

Každé ráno po (vydatném) spánku vyhlásí trubač na Lukův pokyn budíček a dál je to jako ve staré písni Greenhornů: „Dnes všichni Kaliforňané… se za vás pomodlí, kdo táhneš s mulou přes pláně, rozluč se s pohodlím… Musíš si taky nakoupit… solený vepřový, a kdo má štěstí, po cestě i něco uloví.“

Skvělou formou a ve skvělé formě sem (po matce ukrajinský) spisovatel René Goscinny (1926-1977), jinak i autor Asterixe a Mikulášových patálií, a kreslíř Morris (1923-2001) zatavili význačný kus dějin světa. Co víc, produkovali humor, a rozličné legrace v Karavaně (jedné z podstatných inspirací pro první film o Lukovi) vystačí dvacet stran. Ale pak zdánlivě skončí, protože rodiny ohrozí ukrutná žízeň. Chrabrým osadníkům zbude poslední příděl vody pro zvířata. Co teď? „Pokud správně počítám,“ neztrácí Luke optimismus, „když pojedeme celou noc, měla by být poušť ráno za námi.“

To taky udělají a sice jde o komiks pro děti, ale Goscinny neignoroval ani existenci města za pouští, sestávajícího ze saloonů a žijícího nocí. Ale kreslené dámy na vozech dobře pochopí, že tu je konkurence, a rozhodnou: „Doupě neřesti! Musíme našim mužům návštěvu překazit.“

Napochodují do jediné ulice přednostně a vyzbrojeny prostě dynamitem, takže následuje „ohňostroj“, ale nikdo neumírá a jak je v komiksech tohohle ražení běžné, všichni z Crazy Townu přežijí. Jen se dekují.

Na Indiány a konkrétně na Siouxy, vedené tu „obávaným Vzteklým psem“, dojde v Karavaně teprve v poslední čtvrtině příběhu, tj. okolo strany třicet; ale vynoří se ještě předtím brilantní kavalerie, aby poutníky varovala před překročením nejmenované řeky.

„Indiáni vás povraždí!“ Ale kolona si nedá říct a přeplaví se. Taky že je přepadena, ale Šťastný Luke si poradí, aniž kdo padne, a je to takřka jako v songu Greenhornů (1969), který kdysi napsal pan Pokorný nad tóny americké lidové písně Crossing The Plains… a který báječně nazpíval Josef Šimek: „… a taky proti rudochům - drž stráže za noci, po dlouhých denních pochopech propuknou nemoci. Horečka, to je děsná věc, ta chlapy poráží, a kdo je marod - nemůže, stát v noci na stráži.“

Napsal René Goscinny a nakreslil Morris (Maurice de Bedvere): La Caravane. Paříž 1964. Česky: Karavana. Praha 2024. Překlad textu v obláčcích Michal Lázňovský. Nakladatelství Crew. 46 stran.

Lucky Luke (2009 Movie) Opening - YouTube