Tak jsem dokoukal Frankensteina. A... Neříkám to rád, protože Del Toro to označuje za svůj opus magnum a já mám Del Tora docela rád, ale vlastně mě to moc nenadchlo. Del Toro natočil mého oblíbeného Hellboye s velkým respektem k předloze a skvělým vizuálem, takže jsem na jeho nové filmy vždy zvědavý, ale v poslední době jsou to často zklamání. Ono vlastně varovným signálem pro mě je už to, když se „autorský“ režisér začne věnovat zpracovávání provařených klasik. Del Toro má za sebou už Pinokia.

Každý sice zná „Frankensteina“, drtivá většina lidí si ovšem myslí, že to je ta příšera a nikdy to neviděla, stejně jako Kleopatru a další provařené legendy. Promo je ovšem díky slavnému jménu zaručeno.

Zajímavé je srovnání s nedávným Nosferatu a Copollovým Draculou z roku 1992. A pro novinky to za mě bohužel dopadá velice špatně.

Dovedu si představit, že v době, kdy Marry Shelleyová Frankensteina psala, bylo to zjevení. První svého druhu. Něco nevídaného. A myšlenka o stvořiteli, který stvoří „monstrum“, ale skutečným monstrem je on sám, je vlastně skvělá a to nejen ve své době. Jenže my jsme dnes někde jinde.

Dnes jsme odkojení příběhy, které všechno zpochybňují, mají dvojité a trojité významy a odhalení, nic není tak jak se zdá. Takže ve formě, v jaké to bylo napsané dvě století zpět, to působí jako pohádka pro děti. A taky je. V případě Frankesteina, je tu ale jeden twist!

Del Torova adaptace totiž vypadá, jako by to natočil prakticky doslova podle nějakého 200 let starého naivního románu. A víte co?

On to podle něj nenatočil!
On to celé naprosto přepsal.
Změnil postavy, včetně hlavních, změnil děj, změnil pointu a změnil i konec. A jelikož jsem si původního Frankensteina nepamatoval (stejně jako většina z vás), tak jsem si myslel, že to je tak blbé, protože je to přesně podle knížky. Jenže není. Možná je knížka z dnešního pohledu taky blbá, ale to, že Del Torrův příběh je naivní prvoplánová soap opera, je čistě jeho chyba.

Je to totiž naprosto předvídatelná záležitost. Třeba ve scéně, kde ho moudrý stařec z hor přijal bez ohledu na to, že je monstrum, mi bylo jasné, že stačec nějak zemře, jeho rodina dorazí zrovna ve chvíli, kdy to bude vypadat, že ho zabilo monstrum a monstrum následně pozabíjí nevinné. A taky že jo! Šlo by to udělat nějak méně okatě? Náhodu více náhodnou? Určitě. A podobných náhod tam bylo tuny. Trapných prvoplánových náhod.

Dalším prvkem je celý vizuál filmu. Já mám strašně rád vizuálně stylizované filmy. Mám strašně rád planimetrickou „2D“ kompozici, tedy to, co pužívá třeba Wes Anderson, Kurosawa, někdy Vláčil, Takeshi Kitano, Peter Greenaway, nebo Robert Eggers a snažím se jí cpát i do svých věcí, k velké nespokojenosti většiny kolegů z cinematického oddělení, kterým přijde trapná. A mám rád kašírované stylizované scény, kde barvy a kompozice vytvářejí živoucí obrazy a symboliku. Kašírky, kde se v monochromatickém prostředí objeví dáma v zářivě rudém kostýmu s vlajícím pláštěm přesně ve zlatém řezu, my přijdou super.

A tady toho je plno a... Vypadá to jako... kýč. Není to ani Kurosawa, ani Anderson. Je to prostě už moc. Působí to směšně.

Každý film pak dělají hlavně postavy. Musíte k ním něco cítit. Chápat je. Postava Viktora Franskensteina byla ale naposto plochá. Působí jako debil a vlastně jsem úplně ani nepochopil proč. Nic z jeho příběhu nedávalo žádnou motivaci k jeho povaze. Elizabeth byla taktéž plochá, prkenně zahraná naivní prvoplanová „Greta“ mentorující všechny kolem sebe a z nějakého záhadného důvodu na první pohled zamilovaná do sešité zombie. Asi nekrofilie.

Když vám je většina postav ve filmu nesympatická a chová se jak debilové, nebo když u naprosto každé scény, kde se monstrum projeví jako dobrák, s absolutní jistotou dopředu víte, že se to celé okamžitě posere, není to zábava. Když příběh z roku 2025 napsaný podle 207 let staré knihy působí jako naivní béčkový Rodokaps, je to poněkud smutné.

Eggersův Nosferatu je podobný fail, ale z jiných důvodů. Ten pro změnu nemá myšlenku žádnou. Ani kýčově prvoplánovou moralitu, ani srdceryvný doják. Je to dokumentární technicky dokonalý remake kopírující rodokapsové béčko z roku 1922 natočený s možnostmi 21 století. Je to fan film za hodně peněz. A na konci si řeknete A TO JAKO BYLO VŠECHNO? Protože nějaká myšlenka tam není a jelikož tam nejsou ani sympatie k postavám a zájem na jejich osudu, není tam ani žádná emoce a tím pádem napětí. Proč proboha někdo chce věnovat energii natáčení něčeho takového? Ano. Vizuálně je to skvělé. Má to atmosféru. A to je tak všechno.

Srovnejte to s Coppolovým Draculou z roku 1992. To je tak strašný rozdíl! V první řadě - Coppola zachoval 90% děje z knihy. To, že se to jmenuje Bram Stokers Dracula, tedy v názvu filmu je jméno původního autora, mluví za vše. Zůstal deníkový formát. Zůstala většina klíčových scén. Je to pocta klasice. Ale natočená moderně!

Coppola to změnil v jedné zásadní věci - Draculovi dal lidský rozměr a motiv k jeho chování - tragickou lásku. A z Miny udělal její cíl, který tu lásku do jisté míry opětuje. A tahle love story funguje naprosto skvěle. Postavy vám jsou sympatické, nebo minimálně chápete jejich motivy a jste zvědaví, jak to celé nakonec dopadne. Záleží vám na nich. Vlastně nikomu z nich nepřejete nic špatného, včetně Draculy. A je to taky film velmi erotický a živelný. Ve Frankensteinovi je mraky nechutné brutality, ale přestože tam mezi monsrem a Elisabeth je jakási láska a monstrum touží po partnerce, vášně je tam nula.

Vizuálně jsou scény v Draculovi také naprosté orgie, jenže tak nějak syrovější a zároveň přiznané. Není to kýč. Je to zcela evidentní přiznaná stylizace, která vzdává hold filmovému průkopníkovi Georgesu Méliesovi, německému expresionismu a malířskému symbolismu 19. století (který miluju). Najdete tam jistou podobnost s filmy Karla Zemana, který hledal inspiraci na stejných místech.

Film vás pohltí. Protože to prostě není předvídatelná kašírka, ale napínavý a dojemný příběh s dobrými postavami.

A to bohužel ani Frankenstein ani Nosferatu není. Což mě upřímně mrzí. Bylo by super, kdyby se tu zase objevil nějaký trochu old school vizionář, který chce hlavně vyprávět zajímavé příběhy a ne exhibovat pro kritiky. Kritický úspěch těchto filmů připisuji především tomu, že dnes máme strašlivý přetlak řemeslně velice dobře natočených sraček a strašlivý nedostatek opravdu originálních a geniálních věcí, které si zaslouží označení kultovní klasika. Mezi slepými je jednooký králem.