Francouzský režisér Luc Besson (*1959) věru není můj idol, ale po zhlédnutí jeho výrazně VIZUÁLNÍ verze Draculy (právě běží v multikinech) s podtitulem Příběh lásky uznat musím, že není ani v šestašedesáti ořezávátko, ale kofr. Vyšel ze známé adaptace Francise Forda Coppoly (1992), vyzobal odsud některé nápady, ale to nevadí. Má i své. A směstnal vše do životního filmu. Tak moc je tu motivů a prvků z původního románu Brama Stokera, až máme asi tak po hodině zvláštní pocit, že jde spíš o materiál na televizní seriál. A hudba zní a leitmotiv se vrací a skladatel Danny Elfman se překonává a Besson si sám psal tento pološílený scénář s rysy pohádky pohádek a řekl bych, že nad ním popřemýšlel. Nenechal toho moc náhodě. A jistě, film je velice brutální, jak už to dnes chodí, a místy odpudivý a ne každý to vydýchá, ale koneckonců jde o příběh nemrtvého, že... Besson a jeho lidé na to nešetří efekty a předkládají nám opakovaně i vojenské masakry. A popravdě řečeno se výsledný film dostává chvílemi až nebezpečně blízko té poloze, kterou lze chápat jedině jako skluz do nechtěné parodie.

Něčeho je tu moc, ale Besson je pan vypravěč a nějak to vybalancoval. Asi nejsilnější je moment, kdy se Dracula už chystá ve svém hradě usmrtit Jonathana Harkera (ten zde má výrazně židovské rysy), avšak dá mu ještě možnost, aby vyslovil poslední přání. Harker visí hlavou dolů a normální člověk by se po-ral, on ale řekne, že strašně, strašně moc chce slyšet příběh Draculovy lásky, příběh jeho osudu. Netvora tím dostane. I život!

A podobných vtípků je ve filmu ještě pár a snad jen trochu „příliš“ jsou hemžící se obživlé chrliče, respektive děti vězněné v jejich podobě… a zakleté. V některých scénách to (nezáměrně?) takřka asociuje Fantoma Opery.

Podobně „na hraně“ je i Draculův eroticky vonný parfém, zvláště využitý v nezapomenutelné scéně na plese.

Film je ovšem plný nezapomenutelně vizuálních scén a sekvence dobývání rumunského hradu jsou natolik přepálené, až mnohou někomu docela dobře asociovat známou českou komedii Tajemství hradu v Karpatech, což… byl kuriózní, byť Brdečkův výtvor.

Ale nejméně jedno Bessonovi nejde upřít: imputoval podívané pravou vášeň mladých milenců, která je totálně věrohodná, a nešetřil přesahem ve směru pána Boha a víry. Scéna s okouzlenou „horou“ jeptišek se zapisuje do análů filmových Draculů a je neuvěřitelné, s jakou fantazií Besson k věci přistoupil, že toho tolik zasadil do Paříže a že tolikrát proprané téma dokázal neotřele vytěžit.

I Christoph Waltz, známý z tarantinovek, tu podává jako upírův soupeř-kněz výtečný herecký výkon a Zoë Bleu jako Mina je dokonalá i překrásná. Což i Dracula ve své mladistvé verzi. Ve variantě stařecké se pak opět vychází z Coppolova filmu a v mnohém zde Caleb Landry Jones překonal i Gary Oldmana, jenž u Coppoly zářil, ale neměl kupodivu tolik prostoru, jako má tady má Calebovo neskonalé charisma… Scénář má překvapivé zvraty a odvážně na plátno vrhá také to, co jindy bývá v adaptacích knihy vyškrtáváno, takže snad jen loď Demeter tentokrát chybí, ale to nevadí: před několika lety už sama její plavba dostala vlastní film…

Je mi jen líto, že do multikin už takřka nikdo nechodí a že jsem byl ve čtvrtek odpoledne v sále sám, anebo jen s jednou dámou. Běda. A i jenom jediný „nanuk“ (popkorn nejím) stojí v místech před dotyčným sálem přes sedmdesát korun, což je i bez konzultací zlodějna…

Českým konzultantem francouzského režiséra během natáčení byl historik Martin Mareš.

Dracula: Příběh lásky. Scénář, režie a produkce Luc Besson. Christoph Waltz co katolický kněz (Abraham Van Helsing), Caleb Landry Jones co Dracula, Zoë Bleu ve dvojroli Miny co reinkarnace své historické dvojnice Elisabet z 15. Století. Ewens Abid jako Jonathan Harker. Dále hrají Thalia Besson, Ivan Franěk… a další. Hudba Danny Elfman. Kamera Colin Wandersman. Masky Julia Floch-Carbonel. Kostýmy Corinne Bruand. Stopáž 2 hodiny 9 minut.

Dracula: Příběh lásky (Dracula – A Love Tale): CZ Dabing HD 2. Trailer (2025)