Burianologie je dvojí. Zaměřená na Buriana Zdeňka a Buriana Vlastu (1891-1962). První byl úžasný, geniální malíř, druhý herec, který vystupoval vedle divadla ve třiatřiceti filmech během třiatřiceti let (1923-1956), přičemž ale šťastné biografové období začalo teprve C. a K. polním maršálkem a končilo někdy uprostřed druhé světové války, která herci zlomila vaz.

Chtěl jsem napsat nalomila, ale dostal to naplno. Vždycky jsem se pak domníval, že poválečná nenávist zase odezněla a máme Vlastu všichni rádi, ale je to jen částečně pravda. Třeba Miloslav Šimek ho zbožňoval, samozřejmě, a „kolaboraci“ již mu nikdo nevyčítá, ale potkal jsem pár lidí, kteří Vlastu Buriana neuznávají… Jenže jich je opravdu pár a rozhodně tam neřadím mou babičku, narozenou roku 1907, které se zdál moc „umečený“ a preferovala proto dobráckého Plachtu. Ale stejně se spolu se mnou na Buriana koukala a rozesmál ji.

O něm už toho, to víte, napsáno tolik, například Vladimírem Justem, Karlem Čáslavským a Ondřejem Suchým, že se skoro stydím za tento pokus o připomínku. Ale vždycky jsem se o Buriana zajímal a imponoval mi. Byl trochu i spisovatel a po té stránce ho pilně ohledal zvlášť Ondřej Suchý a nemyslím teď jeho autorské herectví. To jistě je imponující, ale vznikly skutečné knihy. V letech 1927-1928, tedy ještě před Burianovým vzmachem u filmu, to byly dvoudílné Pohádky Vlasty Buriana, ilustrované Josefem Ladou; i když zazní oprávněná otázka, co vlastně Vlasta jen podepsal. Spoluautory svazků jsou totiž Eduard Šimáček a Jaroslav Škrlant, což byl svého času manžel herečky Marie Rosůlkové.

Zvlášť druhý svazek asi napsali Šimáček a Škrlant sami - a možná i předchozí, nicméně roku 1928 vyšly i Pohádky Vlasty Buriana. Pouze pro dospělé. Je to stejný případ?

Ve všech čtyřech knížkách jsou celé sekvence, které působí jako z Burianovy hlavy, a ve druhém svazku dělaném pro dospěláky navíc čtu Burianův úvod. Ale věrohodnější je Mistrovo autorství u knihy Jak jsem se stal Robinsonem (1930), ilustrované Jaroslavem Švábem a vydané Odbornou školou typografickou v Praze. Háček tkví v tom, že náklad byl jen pětatřicet kusů.

Pět let nato (1935), když už byla sláva na vrcholu, se objevil na trhu Kalendář Vlasty Buriana, kam někdo umně shromáždil některé jím vyprávěné anekdoty a kde najdeme „Burianův slovníček“. Knihu ilustrovali Václav Sychra, Antonín Pelc a František Bidlo.

Téhož roku 1935 zveřejnil časopis Ahoj na neděli Burianovu prózu Mecenáš z Chicaga, která je asi skutečně od něj. Později (1937) vyšla pod zdařilejším titulem Klub fotbalových panen - a snad není třeba připomínat, že fotbalistou byl Burian zdatným. Nedělal na hřišti jen legrace! Měl u spoluhráčů i Habáska v hledišti velký respekt. Panenka to, pravda, nebyl, ale fotbalová „panna“ byl.

Za války (1941) ilustroval teprve začínající machr Vojtěch Kubašta velkoformátovou publikaci Veselé vyprávění dětem. Objevila se „pod Hitlerovou kuratelou“ v nákladu tří tisíc výtisků v edici Doležalovy knihy pro mládež a je tu kapitola Jak jsem se stal Robinsonem, takže nemusíte shánět onu bibliofilii. Ale jinak, ouha, jde jen o sumář oněch už známých, starých dětských pohádek z let 1927 a 1928.

Pak nastalo ticho po pěšině. Ale i Burian se posléze pokusil o paměti a pro srovnání: francouzský bavič, zpěvák a herec Maurice Chevalier, který byl o tři roky starší, vrhl za nacismu na trh první svazek svých pamětí a postupně jich napsal deset. To po Vlastovi zbylo jen pár stránek a roku 1979 se dostaly do druhého vydání Longenova románku Král komiků; anebo listujte Divadelní noviny z roku 1968: tam se ty samé Vlastovy vzpomínky objevily v říjnu pod názvem Vlasta Burian vypráví o sobě.

Na četné Burianovy literární výplody narazíte i v Karlem Konrádem redigovaném měsíčníku Přestávka Divadla Vlasty Buriana, který vycházel mezi roky 1935-1939. Vždycky jsem Přestávku koupil, když jsem na ni narazil v Dlážděné či jiném antikvariátu, ale ve výsledku jich mám pár. O Buriana se sice zajímám, ale nejsem fanatický sběratel.

Vynechám teď jeho autorské divadelní hry, to si nastudujte u pana Justa (výtečně mapuje jejich vztah s filmy), a přejdu k hříčkám a monologům, které se objevovaly na gramofonových deskách. Někdy je Burian ryzím autorem, ale často napsal původní text někdo jiný. Jenže VB to přežvýkal tak, že nelze nemluvit o spoluautorství.

Scénky jako Na řečnické tribuně a Při svěcení praporů a Na cestách jsou geniální a provždy zachycenou improvizací, kdy herec projevuje obrovskou schopnost vystihnout ducha řady jazyků, aniž je zná. I když… Paroduje zdařile i němčinu, o které nelze říci, že by jí neholdoval. Chvíli mluví takřka jako Hitler.

Známý je i monolog Zamotané příbuzenstvo a většinou si říkáme, že určitě šlo o další autorský Burianův počin, ale původním autorem byl známý herec Mošna.

Za socialismu byl Vlasta co se týká nahrávek trochu ignorován a pouze roku 1970 sestříhal Jiří Svoboda některé filmy a vytvořil i gramodesku z filmu Anton Špelec Ostrostřelec (1932), což nedalo moc práce, anžto film akusticky obstojí tak velmi, že se dá jen poslouchat.

Scénář napsal Josef Neuberg podle Longenova námětu, ale je jasné, že si Burian hodně pozměnil a přidal. S Járou Mottlem je taky spoluautor obou písní. Ale nepočítám-li zapadlou audiokazetu To byl Vlasta Burian (1977), skutečně dostal novou šanci teprve roku 1984, kdy Supraphon vydal dvojalbum sestavené Tomášem Vondrovicem, přičemž Just už tady vypráví mnohé, a to v textu na obalu Paradoxy krále komiků. Dvojalbum začíná známou sekvencí V zajetí smíchu, která není špatná, ale vybavuji si jeden televizní pořad na Burianovu počest, kdy tento smích pustili do zahrad a přítomní herci (pan Abrhám) se jen usmívali. Taky rozpačitě. Každá komika má hranice a sotva ji lze užívat jako stoprocentní výplň kdekoli. Z toho smíchového monologu zvlášť utkví moment, kdy Burian volá: „Vždyť máš na hlavě cizí ruku!!!“ A vyprskne. To se už usměje i nejzarytější piškot.

Jaroslav Hašek je autor povídek Vařím si vejce naměkko, Reformní snahy barona Kleinhampla a Hovor s malým Mílou, které Burian nahrál roku 1952, a Eduard Bass napsal známou Baladu krve, rozkoše a smrti, která Vlastovi padla jako ulitá, když ji recitoval na staré desce (1927). A pak, ve filmu U pokladny stál (1939) není, upozorňuji, tento záznam, ale srovnejte si ho se zde přítomnou Baladou o deliriu tremens. Burian, dodávám, nepil.

Nezapomenutelný je i výstup V italské opeře. Na klavír hraje Burianův obvyklý kumpán Dalibor Pták a nad hercovým zpěvem lze žasnout. Jen jím by se uživil. Původní parodie vyšla na deskách v letech 1928-1929. A co ještě je na onom dvojelpíčku?

Tři vejce do skla (1937). Sestřih pobaví, i když jsem nakonec stejně skončil v biografu, když to kdesi přece reprízovali, a Burian má trojroli detektiva Vincence Babočky, knížete Naryškina a dobrodruha Webera. Taky tady sestřih dělal už Jiří Svoboda (1970).

Jako z jiného světa ovšem působí Burian při pokorné reprodukci písní Chaloupka s paloukem (ze hry Hadrián z Římsů) a Ta zdejší hospoda (z Paní Marjánky, matky pluku). Státní divadlo v Karlíně chtělo na samém začátku padesátých let trochu jiný přístup, než na jaký byl Vlasta zvyklý. S Burianem to ale bylo vždy těžké, když jste ho chtěli udržet v mantinelech, a vezměte jen klasickou komedii o Lelíčkovi ve Službách Sherlocka Holmese, což je dílo (původně knižní), kterým přispěl humoru rod Václava Havla; ale scénář filmu napsal Václav Wassermann. Je ovšem otázka, zda Lelíčkovi vložil do úst i následující slova:

„Tak si, lidé, představte, že jsem bydlel u jedný dámy, a ta měla tak nízkej byt, že se tam daly jíst jen placky. A když jsem chtěl spát, v peřinách, tak jsem musel do zastavárny. V zimě jsem jí musel namalovat na zeď červenec, abychom nezmrzli, a tohle mi vona vyčetla, že prej jsem sněd celou husu k vobědu. Já jí ale dal. Řek jsem jí, no, a co na tom, dyť je to dutý!“

Burian měl jednu vlastnost, která mi sedí. Nikdy nebyl vulgární. Na druhou stranu věděl, že s takovou by u lidu zcela neobstál, a tak hned do prvního filmu, do Maršálka (ale všimněte si, že rakouskou armádu nikdy moc nezesměšňuje), propašoval i tato slova. „Musím vám říct, že to nebylo žádný cvičení, ale pořádná čuňačina! Jinými slovy - moc se mi to líbilo!“

Osmnáct songů nezklame a Maršálkem jen začínají: