Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Ohníček byl v těch správných letech komiksy nabitý. Měl jsem to štěstí, že jsem jej odebíral a dodnes jej mám v archívu.

K autorovým oblíbeným bych za sebe přidal Krakena (Souček) a přejatou space operu Rex Star. Tam byla i sexy děvčata, což mělo svůj půvab:-)

Jasně. Rex Star = Flash Gordon. Tak to u nás přejmenovali. V těch Ohníčcích, co jsem sbíral ve sběru (nebo tam s tím snad topili???), byl zrovna REX vytrhaný, ale brzy jsem se k němu dostal jako ke kompletu, co si nití svázal někdo jiný. Zvláště první příběh (ta zoologická zahradu netvorů!) byl skvělý.

Jsem o něco málo mladší, než autor. Ale jeho čtenářské nadšení jsem sdílel. Taky jsem se chtěl stát slavným spisovatelem. Nutno říci, že kromě talentu, píle a štěstí mně k tomu nic nescházelo.

Taky jsem začínal - nebo spíš byl začínán - na Mateřídoušce. Ale když mně bylo šest a půl, vymodlil jsem si na babičce aktuální číslo Ohníčku. Nakonec se nechala ukecat s tím, že tomu nebudu rozumět. Což se potvrdilo. Ale i tak to stálo za to. Deset tisíc mil ... nakreslený způsobem, který měl v sobě cosi tajemného bez ohledu na omezený výsek děje. Bivojova rytířská dobrodružství. A komiks vzadu, který mě ale moc nezaujal; shodou okolností šlo o díl, který sám o sobě nedával moc smysl.

V tomhle věku ale člověk vyspívá rychle. Několika číslům z konce ročníku jsem už rozuměl podstatně lépe. Včetně války s doktorem QQ ("Pěkná rána, doktore. Výborně!") Pak jsem nastoupil do školy a někdy od čtvrtého čísla jsem si Ohníčky kupoval sám.

Později jsem zjistil, že ty o pár let starší jsou podstatně lepší. Jenže dostat se k nim bylo těžké. V normální knihovně je neměli nebo jen vykuchané. Ještě starší ročníky z první poloviny šedesátých let byly komplet, ale v nich nebylo co kuchat. Ty mohl ocenit jen tak fanatický čtenář, jako jsem byl tehdy já. Naštěstí jsem se někdy v deseti letech dostal jako člen čtenářského kroužku do knihovny pionýrského domu, kde měli tyhle ročníky svázány v takřka neporušené formě. Bohužel jsem všechny nestihl - někdo patřičný to asi zjistil a z ročníků konce šedesátých let se staly libri prohibiti. Takže kompletní Mořské vlky jsem si kompletně přečetl až po padesátce ve zmiňovaném souhrnném vydání. Ale ta neúplnost a nutnost domýšlet chybějící díly mají taky něco do sebe. V tom s panem Fenclem souhlasím.

Co pro mně Ohníček, kromě MV, po letech znamená? Bivoje. Pechara a Pištěka. Detektiva Štiku. Boříkovy lapálie ilustrované Renčínem. Který nebyl ilustrátorem pro děti, ale přesto, nebo možná právě proto, dostal do seriálu jakýsi mně srozumitelný druh ironie. Což mi v pozdějších Bornových kresbách scházelo. (Pokud jde o srovnání s Mikulášovými patáliemi, ty jsou podle mé zkušenosti něco úplně jiného. Něco, čemu jsem v devíti deseti letech moc nerozuměl.) Klub chytrých. Hororové povídky zmiňované v článku, ale těm jsem nerozuměl dost na to, abych se bál. Sek a Zula ve svazku Knihovničky Ohníčku a Malý Vinnetou tamtéž. Já ho ovšem četl jako dobrodružný seriál; až po letech jsem si uvědomil, že to měla být hlavně legrace. Pozapomenutého Karáska coby vycpávku mezi Mořskými vlky a Barbánkem; není to sice to nejlepší, co Steklač kdy napsal, ale pořád je to Steklač. Pokud jde o ty starší ročníky z knihovny, tady souhlasím s panem Fenclem.

Zatímco ABC mladých techniků a přírodovědců (taky dobré, ale stálo tři koruny) má své fanoušky dodnes, na Ohníček se trochu zapomnělo. Takže, pane Fencl, díky. Nejsem v tom sám.

Boříkovy lapálie vycházely až poté, když jimi coby slabším normalizačním vývarem byly nahrazeny Mikulášovy patálie (Sempé Goscinny), které vycházely už hluboko v šedesátkách.

Boříkovy lapálie jsou skvělé, a rozhodně bych je za slabší neoznačoval. Jsou prostě JINÉ.