Absolutně jsem kdysi prosperoval prostřednictvím Ohníčků!

Jistě/jasně/samozřejmě: vím, že byly okolo roku 1970 i jiné - a taky fajn - dětské časopisy. Za mého dětství. Nebudu je vyjmenovávat. Byly. Ale nikde nezveřejňovali, než jim to zatrhli, takové haldy komiksů jako v Ohníčcích.

V těch dobách malin nezralých to bylo překvapující kvantum útěchy.

A ze všech obrázkových seriálů Ohníčku byly pro mě totální dva: Doktor QQ a Desetioký. Až pak Sek a Zula nebo Štěstí a smůly siňora Bonaventury, což je česká verze italského klasika jménem Tofano.

Pořád hovořím o nejranější části sedmdesátek, protože by sem jinak patřil i zlovolný Profesor Dugan Theodora Pištěka a Iva Pechara. Nicméně… Theo a Ivo ovšem bodovali u čtenářů už předtím a udělali jiný ohníčkový komiks - Deseti tisíc mil na vzdorujících strojích. Také uchvacující. Zprvu jsem ani netušil, že je to příběh podle pravdy a že se veliký závod Peking - Paříž počátkem dvacátého věku skutečně jel. A dojel! A že je komiks dělaný podle českého překladu celkem objemné non-fiction na tohle téma (Blázniví motoristé), vydané pár let předtím.

V Ohníčcích avily i Malý Vinnetou od Karla Franty, Kočičárny Kida a Pida a Bivojova rytířská dobrodružství Evy Průškové; ale nejen seriály byl živ kluk. I povídky hrály roli a speciálně mě dostávaly do kolen horory PhDr. Jaroslava Tichého. Kostlivý klíčník na hradě Hrobovci nebo Pomsta mandragor nebo Poselství tibetského běžce nebo Divné sochy v koutě zahrady nebo Tvrdila, že v tom domě straší nebo upírské Borejšovo zrcadlo. Atd. A tyto české hororky ilustrovali všemožní výtvarníci, takže mi jako děcku zprvu nedocházelo, že jsou od jediného Mistra (jehož mezitím vyhodili z redakce); ale docvakla mi ona skutečnost dřív, než jsem se - až po letech - pustil do rozhovoru právě s panem Tichým, anebo než jsem se - ještě později - seznámil s jeho paní. To ona iniciovala knižní vydání dotyčných hororů i dalších Tichého knih.

V Ohníčcích, ó, slávo, jsem nacházel i nějaké ty oblíbené rubriky typu Made in Popletov a Boříkovy lapálie (nejstarší verze byla nejlepší) a listuji-li časopisem dnes, vystupují další a další vzpomínky! Byl jsem vnímavý kluk a texty mě braly na lopatu, ale zabíral jsem hodně i na obrázky. Každý další dodnes přivodí krásnou vzpomínku. Žil jsem tím časopisem!

Byla tam samozřejmě i propaganda. Například reportáž o únosu chlapce v Americe. Je to snad úvodník jednoho z Ohníčků a redakční úlitba režimu. I na mě fungovala a věru stačilo málo. A co? Prostě vylíčení několika krimi-momentů, ale bez kontextu, a to ve mně dokonale vygenerovalo pocit, že přece čtu o bojích v americkém městě, které tam takto trvají. Permanentní peklo na zemi. Tam bych nechtěl žít. Ale ke komiksům.

Ikonickými tedy pro mě byly QQ a Desetioký. Proč? Až dodatečně si uvědomuji, že možná z toho důvodu, že se obě veledíla (od Steklače a Součka jsou jejich scénáře) jmenují dle padouchů (jako pak i Dugan) a že tady má padouch vždy hlavní nebo takřka hlavní roli. A wow: jak jenom na mě „ti padouši zlatí“ působili. Jak mocně a vydatně a výživně. QQ byl navíc i kreslitelný. To Desetioký ne. Desetiokého totiž (tužkou) ztvárnil Milan Ressel a na jeho vysokou výtvarnickou úroveň mé imitace nenašly šanci dosáhnout. A ne, ani jsem se nepokusil. Ale QQ? Toho kreslila Věra Faltová a toho jsem kreslil i já. Znovu a znovu.

Využíval jsem Doktora léta i ve svém kresleném seriálu v rodinném časopise Rodina, který nakonec dosáhl 116 čísel. Na začátku jsem se ale nějak styděl, takže jsem padoucha neinvenčně přejmenoval z QQ na XY - a kreslil ho uboze: jen po paměti.

Ale pak jsem prostě začal kopírovat a je to zvláštní, ne? Zatímco ostatek komiksu jsem kreslil sám a za sebe, Doktora jsem tam od 16. čísla „flákal“ jen podle vzorů. Ne sice přes kopírák, to by mě nebavilo, ale koukal jsem se vždycky při práci na některý jeho portrét a označoval si v komiksu tuhou systematicky pózy užité, abych žádný škleb neopakoval. A hurá, byl to QQ v nejrůznějších pozicích i afektech a přivlastňoval jsem si výrazy relevantní pro původní seriál, ale celkem nevadilo, že jsem je mechanicky a úplně namátkou upichoval do dílka svého. Zářily taky! Otec kresby obdivoval a zdálo se mu, že výtvarně rostu.

Abych ale mohl systematicky krást, musel jsem systematicky nakrást i staré Ohníčky! Ty, co mě minuly v první třídě a dřív. Byly „prachstaré“ dva, tři, čtyři roky, ale to představovalo ve věku sedmi až desíti let ÉRU.

Proč jsem Ohníček neodebíral? Stál jen dvě koruny. A je fakt, že Sluníčko i Mateřídoušku mi v ranějším věku (a mé mladší sestře Evě) rodiče klidně a rádi předplatili. Taky na ty dva časopisy s láskou vzpomínám, ale byl jsem rodinně izolován a nesledoval, co vychází jinak; takže jsem žil „padouchem“ Rumcajsem Mateřídoušky anebo jejími verši, jak mi je maminka lepila do sešitu. Ostatní časopisy jako Pionýrská stezka, Větrník či ABC se jen občas zatřpytily ve třídě mezi kamarády, nebo v chalupě známých, kde jsem díky tomu prvně četl Trosku alias komiksovou adaptaci jeho díla od Svatopluka Hrnčíře. Ale Ohníček konkurenci neměl, a když mi náhodou nějaké číslo koupili, byl jsem paf. Propána! Proč jsem tedy neřekl: „Kupte mi i další!!!“? Nevím. Ale nikdy jsem si to neporučil! Mě to nenapadlo! Ani jsem snad - ve své odtržené prostotě - netušil, že bych si mohl říct o zaplacení předplatného. Ne. Já to nechával koni, že má cosi většího, až došlo k absurditě. Rodiče mi předplatili… Pionýra!

I tam jsem, pravda, nacházel slušné komiksy a příběhy. Například zde Steklač anonymně zveřejňoval první verzi Pankráce Tangenta, onu parodii dobrodružných a detektivních příběhů anglosaské provenience. Jenže to v Ohníčku vycházel Steklačův vkládaný román Žlutý Robert! A právě Vojta Steklač se tím stal - z mnoha směrů - inspirátorem mé fantazie, již souběžně napájel Robertem, Boříkem, Tangentem a…

Zatímco už zmíněná Mateřídouška byla dvanácti čísly do roka a po koruně, Ohníček měl 24 pokračování ročně a možná se u toho rodiče zarazili. Kdo ví. Ale ano, předplatili mi ho nakonec taky, ale teprve v době, kdy už komiks o doktoru QQ ztratil drajv a stal se jen pohádkou. Ani Ludvík Souček už do Ohníčku nepsal komiks! A tak… mi najednou přece chodil a já ho skládal - vždy po 14 dnech - a kladl číslo na číslo. Ale všechno jsem nečetl. Pár zbylých seriálů, sem tam povídku a dost. Proč to ochabnutí? Jednak jsem stárl, jednak postupovala normalizace. Ty dvě věci se kryly.

A ze „starých“ Ohníčků, kde byl Desetioký a QQ, jsem dlouho měl jen tři čísla. Ale stačilo to. Jen díky nim jsem zůstával v šoku. A z nějakého důvodu jsem měl za to, že je nemožné zvědět, co bylo okolo. A tak jsem opakovaně listoval těch šest stran a nejprve se jimi inspiroval pro počmárání papírů, ze kterých jsem si scvakávačkou udělal „knihu“.

Kreslené je to, koukám, děsuplně, ale… Ten příběh! Něco z Ohníčku, ale okolí jsem invenčně domyslel, a to na mnoho stran. Je to fascinující, jak umí pár obrázků dítě nakopnout k sáze.

Ještě později jsem začal ten svůj komiks i přepisovat do povídky, ale tu jsem nedokončil. Jmenovala se První kluci na Marsu.

Ale zdržuji a chtěl jsem především odvyprávět něco zajímavého o zlodějství a na místě je tato otázka: jak jsem vůbec přišel k těm několika starým Ohníčkům a jak jsem pak doplnil mezery?

Inu… V jednom případě to vidím, jako by to bylo včera. Přestěhovali jsme se zrovna do nové školy za řeku a bylo to ve druhé nebo třetí třídě a přijel tam pan Čejka, strýc mého nejlepšího kamaráda Ríši, který se mi ale odstěhoval do Loun. Čejka měl vlastní náklaďáček, což tehdy byla výjimka a nezvyklá věc, a do korby jsme házeli starý papír. A stojím tedy nahoře - a najednou jsem jej spatřil. Ohníček! A co jen Ohníček! Komiks vzadu! Doktor QQ! Bylo to číslo 24, poslední v ročníku, kdy byl QQ ve vesmíru, a tehdy už muselo být rok, dva staré. I vzal jsem ho, ale ještě předtím u mě stanul dobrý Čejka - a viděl, že čtu. Uhranutě. A stále slyším, jak reaguje: „Hm. Vidíš, co lidi vyhodí.“ Jako by se taky divil.

Ten Ohníček samozřejmě mám a je podepsaný, z čehož jsem později pochopil, že ho někdo odebíral; ale ten někdo nebyl jako já. Ne že by ho seriály nebavily, ale po roce, dvou šla všechna čísla do sběru. A náhodou jsem se nachomýtl a jedno ukradl v haldě, kde sice možná byla i čísla další, ale to mě nenapadlo. Nebo jsem se spíš neodvážil hrabat. Ale ještě jedno pamatuji. Jak jsem si říkal, že se i sběr krade, takže mě nikdo nesmí vidět. Šup s Ohníčkem za triko a doma jsem ho šťasten vyndal.

Další mi koupila máma a náhodou je seriál na zadní straně zrovna na vrcholu; shodl jsem se na tom i s jinými, že jde o nejlepší z pokračování. Nejameričtější. Říká se tam: „Dobrá, jste moje rukojmí.“

Z vůle boží mi to spadlo do klína, ale současně je možné, že vyšší kvalita kreseb na zadní straně zaujala i mámu. QQ byl celý jeden svět, do něhož jsem po kebuli vstoupil, ale nehledal jsem okolí a obrovské mezery „před i za“ jsem pilně a posedle vyplňoval vlastní tvorbou. Nenapadlo mě, že by se daly ostatní Ohníčky někde asi půjčit!

„Desetioký raněné zabíjí!“ „Mě nedostanete: jsem zbraněmi smrtelníků nezranitelný. Teď zmizím… Ale až se vynořím!“ Anebo „Vy zvířárááááá!“ To už byla smrt Desetiokého.

Zde jsem ale nedomýšlel a ani jsem ještě netušil, že Souček rozvedl (na konec přidal celou bitvu) vlastní povídku ze starší sbírky.

A teď se konečně dostávám k „éře“, která byla krátká, v řádu dní a týdnů a pochybuji, že měsíců, ale která mi zpětně připadá ohromně dlouhá. Je to odyssea mého mladí, kdy mi bylo méně než dvanáct a víc než devět. Co se přihodilo, už dnešní děti nepochopí, protože časopisy nemilují a komiksy trochu ano, ale ne jako já.

A jak jsem byl povahově uzavřený, síla, kterou mě QQ a Ohníčky magnetizovaly, byla všemocná. X-krát mocnější, než jak to působilo na kamarády, ale to na povrchu dítěte snadno nepoznáte. Normálně jsme lítali čtvrtí a hráli na asfaltové silničce u nedávno zdvižených dvou paneláků hokej s tenisákem a na opačné straně té cesty stály - a dál stojí - bytovky nižší a starší. V nich žil i Petr Nepodal, můj spolužák, a někdy jsem do té oblasti městečka vyrážel, však byla hned v sousedním bloku.

Chodil jsem tam někdy s pukem a určitě s hokejkou, ale taky jsme tam došli od školy a já ještě chvíli pokračoval v zapáleném vyprávění svých příběhů o Žlutém Robertovi (hrdina sice převzatý, ale vymýšlel jsem si) a Zeleném Jírovi (má inovace). Většinou jsme si povídali venku a na trávě, ale někdy jsme se na to zavřeli v Nepodalovic kůlně. A pak…

Stalo se to! Zopakoval se moment se starým sběrem u školy, ale sběr nebyl v náklaďáku. Byl ve sklepě. Jednou jsem při běžném průzkumu klučičího teritoria (nemá hranic) vletěl do sklepa jedné z menších bytovek a hú! Užasl. Halda tu… a v ní, ohoho, Ohníček. A na jeho zadní stránce QQ! A voněl!

Šel jsem k hromadě a… už ho držel. A co to? Támhle další. Deset jich. Jedenáct. Dvanáctý! Tahal jsem dál a dál i sám (a bez babky a nebyla to řepa) a dostal strach, že budu přistižen a nebudu mít nakonec nic. Seberou mi poklad století. Přestal jsem tedy haldu drásat, vrazil lup pod triko a letěl po schodech ven jako šíp. Tehdy se sklepy ani domy nezamykaly.

Letěl jsem domů a tam Ohníčky prohlížel a skládal, pečlivě je řadil jako chodníček a podle ročníků. A doma si mého úlovku zprvu nikdo nevšiml a já tušil, že hromada nebude bezedná, ale ještě pár Ohníčků tam třeba najdu. Ne?

Kolikrát jsem se tam onoho jara vrátil? To kdybych věděl! Ale vždy jsem ke svému překvapení ještě něco vydobyl. Ne naprosto všechny Ohníčky nejslavnějších ročníků, ale skoro. Bral jsem je už v celých balících a bál se s takovým štosem metl vzhůru dopoledním domem. Možná by mi nic neřekli. Nebo ano? Nechytil mě nikdy nikdo, ale taky díky tomu, že jsem pak už neběhal s časopisy hlavním vchodem, ale pokládal Ohníčky na parapet sklepního okénka. Pak jsem vždycky vyletěl ze sklepa a baráček oběhl s prázdnýma rukama a zvenčí si balík vzal. A zase. A nikdy se nestalo, že mi během toho kolečka někdo štůsek uzmul. A hnal jsem domů a toho si už táta všiml a já mu klidně vysvětloval, jak Ohníčky skládám podle čísel a jak PROSPERUJI - a co ještě chybí. Líbilo se mu to? A zda jsem přiznal, že je nosím ze starého papíru? Už nevím. A přiznal jsem, že vybírám sklep? Těžko. Ale Ohníčky byly úžas, a tak mi vše - i díky božímu doteku – prošlo. Prošlo mi to u bytovek, ve sklepě, všude a navždycky. A jediná vada? Že jsem nezískal Ohníčky všechny. Ale většinu těch slavných ano. Notnou část. Většinu Desetiokého. Vzdorující stroje. Seka a Zuzu. Malého Vinnetoua. Ale hlavně valnou část Doktora QQ. A jistěže četné Tichého povídky. To vše jsem pak studoval a měl to ukryto ve své lavici spolu s knížkami a vzorně to bylo složeno, chronologicky podle čísel.

Až po letech mi kamarád Zbyněk Šimána přivezl odněkud celé ty ročníky komplet! Věděl, že jsem je v dětství chtěl? Ne. A přece je přivezl. Snad z nějaké pozůstalosti. A už to bylo pozdě, citově pozdě, ale lépe někdy než nikdy, řekl bych.

A jsou neprostříhané, ne jako některé ze sklepa, do nichž jsem pak vlastně zbrkle vrážel nůžky i já.

I ten QQ vyšel už v kompletní vázané knize Albatrosu a nějaké ty roky předtím mě o editaci poprosil sám Vojta Steklač; ale neobrátil se na člověka dostatečně energického a praktického. Začal jsem leda tak přemýšlet, kde ta zbylá čísla „schrastit“. Uvízlo to. A je to jedno. Důležité je, že mezery zmizely. Ale nebýt tenkrát těch mezer v seriálu, má fantazie by nenašla pole a nevznikly by nekonečné komiksy. Děkuji proto i teď bohu za své osobnostní nastavení a toho pana Doležela, co žil nad sklepem a měl Ohníček předplacený, aby ho vyhazoval, velebím.

Ani kamarád Petr Nepodal, ani spolužák Kája Kuchynka o mých nájezdech dodnes neví a díky, že se to tenkrát tak semlelo. Byl jsem absolutně šťasten a prosperoval jako nikdy předtím a nikdy potom. Sbíral jsem – a tvořil a doplňoval. A sbíral jsem a kreslil. A vymýšlel. DO-MÝ-ŠLEL! A miloval jsem i cesty po Čechách s rodinou v kombíku, i ten pozemní hokej a snad i čas trávený ve školní třídě. A měl jsem rád blbnutí na ulici a na staveništích a pobyty v Českém ráji a Železné Rudě a Krkonoších a Kynžvartu a tíhl jsem k Praze. To vše je pravda. Ale kromě toho jsem četl a psal a vedl čtenářské deníky a civěl na televizi a chodil fascinovaně do kina a zaznamenával viděné filmy. A nade vším, věřte nebo ne, prosperuje svět jediného časopisu Ohníček a „ďábelského“ doktora QQ.

Měl bych stejně šílený zájem, kdyby ten doktor vypadal banálněji? Netuším. Ale Faltová mu dala cylindr a nelidsky, netvorně dlouhý nos. Tento nos nakreslila až bizarně. Není normální. Já ano. A dobrý je i Steklačův sci-fi příběh.

Dnes už si říkám, že mě přece při těch lupech musel aspoň jediný svědek vidět; ale dal mi pokoj. Jako dítěti. Možná z okna sousedního paneláku. Nebo v jiné chvíli. Ale nejsem si ničeho vědom, natož abych měl špatné svědomí. A mám za to, že jsem neudělal žádnou chybu a ty akce v zájmu vlastní prosperity zvládl. A vím, že jsem nemohl jinak.

Představa, že bych to tam měl nechat… To je peklo! Jak bych s tím žil? Toto byla klíčová éra mé mladosti a není s ničím druhým srovnatelná. Žádný jiný časopis jsem si nezamiloval tak extrémně. Žádný jiný se mi nestal natolik světem „pro sebe“.

A proč? Chybělo mi, ptáte se, cosi, co jsem si nahrazoval? Vylučuji to. Chyběly mi… Ohníčky. Nic jiného. A to STARÉ Ohníčky, jak je nastartoval rok 1968. Jakmile mi přitančily sedm let nato domů ty předplacené, bublina splaskla. Ale jistě: pořád jsem nacházel komiksy a sem tam povídku a prázdninová dvojčísla byla super, ale první směsici Ohníčků let 1967-1974, kterou jsem si osobně odlovil a poskládal, se už nikdy nevyrovnalo nic.

Dobrodružství Mořských vlků (2014) | Databáze knih

e