CO ČÍST: Zatopení Svatojánských proudů
Roku 1943 přišla naše zem pomyslně, ale vlastně reálně o kus krajiny zatopené v délce sedmi kilometrů mezi Štěchovicemi a Slapy. Pan Vojtěch Pavelčík (*1974) nyní ve své knize Výlet k Vltavě do Svatojánských proudů připomíná ta podvodní místa, jistěže i za pomoci fotografů, kteří nezůstali pouze anonymy a svými obsáhlými medailony dokonce zaplnily samostatnou brožuru (do svazku vloženou: Fotografie a fotografové proudů).
Nejpodstatnějšími z těchto fotografů byli Jindřich Eckert, Josef Dvořák, Antonín Ferdinand Wanner a Antonín Novotný.
Původní peřeje se hnaly mezi skalami údolí s meandry a pro vory představovaly riziko. Už v „nekonečně“ nám vzdálených časech (1640-1643) proto došlo na částečné splavnění, a to především odstřelením části skaliska Sedlo. Právě tu snahu seknout trochu přírodu připomíná dodnes u přehrady Slapy pískovcový Ferdinandův sloup.
Roku 1722 byla poblíž postavena ještě socha svatého Jana Nepomuckého, mimo jiné patrona plavců.
Pravidelná plavba parolodí z Prahy do Štěchovic začala roku 1865. Peřeje lákaly romantiky po desetiletí a zanikly teprve výstavbou vodního díla Štěchovice (od roku 1938) a později Slapy (1955); socha a sloup byly přemístěny pod hráz.
I po zatopení vypadá řeka zajímavě, mj. ze známé vyhlídky Máj u vsi Teletín, která leží kilometr od ní. Kilometr, budete-li ignorovat turistickou značku a přejdete rovnou pastvisko.
U jiné vsi Třebsín - pod vrchem Kletečná a na pravém břehu - je další vyhlídka, Smetanova, posledních pět let bohužel nepřístupná. Odsud vidíte známou trampskou osadu Ztracená naděje a vyloučit nelze, že se Smetana inspiroval pro svou Vltavu i zde.
Za kamenolomy firmy Lanna - pod Kleteckem - zaujala kdysi mnohé i skála ve tvaru lidských hlav a mezi Horním a Dolním bukem se Vltava mírně rozšiřovala; měla u pravého břehu ostrov oddělený ramenem zvaným Korbelka.
Nad Dolním bukem do vln spadala a fakticky dál spadá skála Helena, pod níž čněl z vody typický kámen. Místu se říkalo U Hajného a na kolorovaném diapozitivu (1915) je vidíme v naší knize.
Autor se obírá jak osudy sochy svatého Jana, tak někdejšími návštěvníky proudů, vyhlídkovými plavbami, „systémem“ pobřežních restaurací a občerstvoven. Staré černobílé fotografie fascinují. 26. 4. 1922 zachytil Antonín Wanner parlamentní exkurzi do míst už plánované výstavby. Zajímavá je i závěrečná část proudů na Dolním buku, kde byla Vltava už klidná: autora kolorovaného diapozitivu z roku 1915 neznáme.
Zato poslední zákrut - před Štěchovicemi - vyfotil roku 1912 Antonín Novotný během vyhlídkového výletu na dvou až třech lodích.
Další uhrančivé místo Proudů byl skalní převis pod skalou Dolní bednář. Tu museli vyrubat, když se zde budovala pobřežní cesta pro potahy. Při nižším stavu hladiny díla Štěchovice je převis dodnes patrný.
U zákrutu pod Třebenicemi V Roháčích vbíhalo z levého břehu do vln jen pár prahů, kterým se říkalo Vlci. Jsou patrné především na pohlednici A. F. Wannera z počátku 20. století.
Meandr pod výš zmiňovanou vyhlídkou Máj - takřka 200 metrů pod ní - předcházel pohledu na další skálu Mařenka a situaci zachytil mezi roky 1876-1886 nejméně fotograf Jindřich Eckert.
Většina snímků Proudů pořízena dole od řeky, minimum z vyhlídek. Skála U Mařenky lemovala tok na pravé straně a právě pod Májem a její název do ní byl počátkem 20. věku polopaticky vepsán.
Za nejkrásnější partii Proudů se nadále považuje hned ta počáteční, kde se Vltava měnila v Horní a Dolní slap. Uprostřed koryta obtékala vyčnívající kámen Kubíček a zvláštní je pomyšlení, že většina těch skalisek (a kreseb na nich) existuje dál, ale jenom v říši dostupné potápěči.
Fotograf a sběratel pohlednic Vojtěch Pavelčík (*1974) provozuje stránky www.stara-vltava.cz. a kniha o Proudech je výsledek zájmu trvajícího dvě desetiletí, ale spíš celoživotního.
Vojtěch Pavelčík: Výlet k Vltavě do Svatojánských proudů. Úvod Pavla Státníková. Retuše a rekonstrukce fotografií Jiří Sušanka - Pompei studio. Vydal Vojtěch Pavelčík. 2024. 312 stran.