Dvanáctiletá Katka vyrůstá v Československu (představme si rok 1984) a už je zvyklá, člověk uvykne všemu: o některých věcech se nemluví a o některých leda doma šeptem. Právě doma taky poslouchá - praskající a zakázané - rádio, zatímco ve škole schytává také tzv. sardele. Mimo jiné ze zeměpisu. Není vždy chápána a je ze všeho ještě trochu zmatená. Méně v zimě. Víc v létě. Nejvíce zjara a na podzim. A ona? Píše si. Má ony důvody a na psaní velmi speciální a pouze svůj sešit, ŽLUTÝ. Tam zaznamenává „pravdivé příběhy“, které jsou jaksi pravdivější, než ty „vyvlněné“ obklopujícím ji světem okolo hlavy. Mediálním i nemediálním.

A co zažila, ukrývá na stránky od A až Z. Skoro jako někde jinde ten Adrian Mole. A neptal jsem se ani náhodou autorky (*1972), jestli to celé skutečně stejně zažila (a kolik pozměnila) a nezáleží na tom. Původkyně knihy Zakázaný vysílání Petra Kohoutová aktuálně učí česky - často rozmarné - cizince (na vysoké škole) a loni jí vydali knihu Jen se ti něco zdálo, která není ani zdaleka jenom o snech. Letos mimo jiné zavzpomínala na relace „staré dobré“ Svobodné Evropy, ale i časy pozdější, ve kterých už je ta její Kateřina dospělá a má i nějakého toho přítele, ale žije ve své garsonce sama a kupodivu ji ještě děsí tma. Temnoty, ve kterých se „zvuky mění v pokřik ďáblů“.

Napadne ji taky: „Co asi dělá ten můj starý žlutý sešit? Odpočívá ještě hluboko pod garsonkou hluboko ve sklepě?“ Ano.

Sepisovatelka má štěstí, že ještě nebyl nalezen sběrači starého papíru, i znovu je otevřen, původkyni záznamů už ale dávno není dvanáct. Má tudíž odstup a smí komentovat vlastní úkroky. Minulost na chvíli zmizela, to se přihodilo, ale nevytratila se zcela: vrací se, je rozplétána, dětství spatří už dospělá žena nově a je stejně tak legrační… jako kruté.

Líbí se mi na téhle knize taky to, jak ukazuje, že se vlastně NIKDY nečetlo nějak obecně. „O přestávce si čtu Zpěv drozda,“ vzpomíná Katka, „a několik spolužáků si toho všimne a začnou se mi pošklebovat: Ty čteš vo tom, jak zpívá pták, Sládková? Seš normální? A já nechápu, jak se někdo může posmívat hezkýmu názvu knížky. Jsou všichni kreténi. Samozřejmě kromě Radka, ten kretén určitě není.“

A co čte dáma jinak? „Profláknutého“ Sinuheta a není to stále ještě dnes, takže zase přibudou poznámky v „žákajdě“ a ona schytá výprask vařečkou. Jak jest vylíčeno.

Zamlouvá se mi i to, jak přesně dívčiny reflexe ukazují, že nebylo zakázané vše.

„A hlasatelka pořád něco mele. Husák něco. Komunistická strana něco. Dělnická třída něco. A teprve potom řekne, že Jaroslav Seifert získal Nobelovu cenu, a máma najednou vyskočí a zařve, až se já a ségra lekneme: Svině jedny komunistický! Tak Seifert dostane Nobelovu cenu a oni to dají jako nejmíň důležitou zprávu. Hlavně, že Husák vykonal státní návštěvu…“

Nu, a nechybějí koneckonců ani jisté vzpomínky na dnes už odtržené Slovensko; i když rozporuplné. Anžto vypravěčka se právě do Slováka Stanka zamiluje a on slíbí, že „až skončí vojna, na Slovensko se nevrátí“. Slib pochopitelně nedodrží. Ale může tohle zamilovaná pochopit? „Kéž bych ho mohla ze svý hlavy vymazat, jako kdyby nikdy nebyl…. Ať přijde do pekla.“

Co víc? Jistěže nepřichází hned peklo, spíš pravá dospělost; určitá prohlédnutí a nejedno shledání starých spolužáků. Krátce po půlnoci se kolektivně rozhodneme, že by to chtělo fotku, ale ne ledajakou. Musíme utvořit přesně stejné seskupení jako na poslední fotce ze základky. No, a nejde to. Tenkrát jsme totiž před focením nepili a na nové fotce sice někdo i stojí, ale ne rovně, to se nepodařilo nikomu. Ale aspoň je aktuální fotka legrační a není tam kráva-zeměpisářka.

V čase mladosti někdy člověk prchá před pravdou, dokonce i sám za sebe před ní utíká. Ale nepředěláte jediného činu, jak řekl Waltari. Jediného slova. Člověk neunikne tomu, co nosí v sobě. Je tady dobře slyšet i hlas té holky, kterou vzpomínající dáma byla.

Petra Kohoutová: Zakázaný vysílání. Ilustrace Eva Hubatová. Vydalo vydavatelství Miloslav Krist – ARTKRIST. Plzeň 2026. 96 stran.

Zakázaný vysílání - Petra Kohoutová | KOSMAS.cz - online knihkupectví