CO ČÍST: Za velikým Bedřichem
Ve škole mě ještě učili o dvou Bedřiších, Engelsovi a Smetanovi. Už se dnes, chválabohu, vykládá dětem jen o tom druhém, ale zase má smůlu, že je totální klasik. Zdobí slovníky, ale mnohé děti mají právě z toho důvodu tendenci podobné zdobitele ignorovat.
Asi to tušili autoři knižního projektu Můj stát, a tak poprosili spisovatele podepisujícího se Viktor Velek, aby přiblížil autora symfonických básní Má vlast. A prvořadě básně samotné. Stalo se a máme tu bohatě ilustrovanou, částečně takřka komiksovou knihu, na které se podílela výtvarnice Lenka Jasanská.
Bedřich Smetana byl romantik, ale i kdyby jím nebyl, mimo terč není vnímat Česko i jako jakési, ehm, kompendium živlů, přičemž básně Vyšehrad a Šárka jsou skrz ty živly proskakujícími mýty a prostřednictvím básní Z českých luhů a hájů a Vltava vstřebáme zdejší přírodu. Blaník i Tábor jsou ne snad volební, ale dozajista politický program.
Kniha probírá i Smetanův život podrobně a jistěže netají, že musel gymnázium dokončit až v Plzni, kde měl mj. přínosného profesora Beera. Schytal sice od něj spoustu kulí, ale současně Beer uměl ocenit žákův talent. Zřejmě i díky němu se stal Smetana vyhledávaným domácím učitelem. Roku 1843 se každopádně vrátil do Prahy a tam se přesunula také rodina Kolářova, s níž se znal už z Jindřichova Hradce a se kterou se stýkal i během studií v Plzni. Dcera Kateřina, která ho zaujala, chodila v Praze na hodiny klavíru k jistému Josefu Prokschovi a byla to její matka, kdo navrhl, aby taky Bedřicha učil on. Což se dělo do roku 1847 v domě U Bílého jednorožce na Staromětském náměstí a štěstím je, že Proksch velmi přál moderní hudbě.
Je zajímavé, že byla Katy Kolářová (1827-1859) neteří „samotného“ Josefa Jiřího Kolára, herce a spisovatele, a snad i on mladému Bedřichovi pomohl; takže našel práci v rodině hraběte Leopolda Thuna-Hohensteina (1844-1847). Získal tam jak ubytování, tak stravu plus 300 zlatých ročně.
Autoři pokračují Smetanovým angažmá ve Švédsku, odkud si bohužel přivezl sluchové halucinace, a v Prozatímním divadle. V září 1874 však přestal slyšet na pravé a 20. 10. i na levé ucho. 31. října složil funkci dirigenta a doma si zbytečně balil uši do vaty napuštěné olejem.
Aby se vyléčil, projezdil Německo. Marně. Nebránil se ani léčitelům, ale bylo to k ničemu. V uších jako by mu hučel vodopád. Zjara 1876 kvůli tomu možná uvažoval i o sebevraždě, ačkoli autor naší knihy interpretuje onen deníkový záznam spíš „jen“ jako „naději na brzkou smrt“.
Je celkem známo, že si Smetanova dcera Žofie vzala roku 1874 lesníka Josefa Schwartze a že se odstěhovali do Jabkenic. 2. 3. 1884 tu sice ještě slavil šedesátku, ale to už na tom byl tak zle, že ho posléze převezli do ústavu pro choromyslné v Kateřinkách v Praze. Patrně už ani nevěděl, kde je, a zemřel 12. 5. 1884. Po smrti byl konzervován jeho mozek, ale roku 1945 se ztratil… Roku 1897 bylo Smetanovo tělo exhumováno a zkoumáno antropologem Emanuelem Vlčkem…
Nicméně těžiště knihy netkví v životě tvůrce, ale v absolutně dokonalém průvodci po šesti symfonických básních. Je podrobný a místy postupuje takt po taktu. Kdo čte noty, má to zde lepší. Nu, a lepší přiblížení veledíla všem nejspíš neexistuje.
Bedřich Smetana zvažoval také zhudebnění některých konkrétních bitev, a to té na Bílé hoře a u Lipan. Upustil od toho, ale asi by našel následovníky mezi Němci, i kdyby mezi jeho notami ty řeže vzplály. Také germánské následovníky prostě má, ať už se tomu diví, kdo chce, a pan Velek může tudíž připomenout jak Meinera Berga, autora hudebního díla Hory vlasti mé, tak Vincenze Reifnera (1878-1922). A rovněž brněnského skladatele Fritze Maretzeka (1910-1984), který složil Moravskou rapsodii a Tance ze severní Moravy. A hle, v onom posledně zmíněném případě se opravdu může jednat o jakési doplnění Smetanova světa, anžto v Mé vlasti právě Moravu frapantně postrádáme. Autor k ní neměl a ani moc nehledal vztah.
I při úctě k výše zmíněným jménům a mnoha dalším českým však zůstává Smetana nepřekonán a nepřekonatelný. Je tomu tak i z toho důvodu, že se naše hudba a naše básně orientovaly na vlastenectví… jen krátce. O to víc je při zpětném pohledu patrné, že je Má vlast až politicky angažovaným činem, ba kulturně-historickým manifestem.
Závěrem postesknutí. Plno lidí mi poví, že podobné knihy už dnes zůstaly za opicemi, když přece stačí ťuknout pod lavicí na YouTube a Mou vlast tam vyslechnout. Dobře. Ale jestli k tomu naslouchání lze doporučit jakéhokoli průvodce, je to tenhle precizní. A provádět samozřejmě je čím a už Jan Neruda napsal: „Jaké to podivné kouzlo v jeho hudbě. Slzy vyhrknou při něžných místech a jindy vstaneš a nevíš ani, že jsi vstal.“
Viktor Velek: Putování po Mé vlasti aneb Smetanovy na stopě. Ilustrovala a graficky upravila Lenka Jasanská. V edici Pikola vydalo nakladatelství Euromedia Group. Praha 2025. 128 stran.
