Staré romány o pirátech měly kouzlo, které někomu zosobňuje Černý korzár Emilia Salgariho a Sandokan téhož italského spisovatele, ale byl tu i slavný kapitán Peter Blood, původně lékař, který se vydal z božího dopuštění na dráhu piráta a jehož před sto lety ukul britský mistr pera Raphael Sabatini, od jehož narození letos uplynulo rovných 150 let.

Vybavuji si celkem živě, jak se tahle kodovka (z roku 1962 a opět roku 1970) dostala pod titulem Odysea kapitána Blooda do mé dětské gesce. Ani náhodou jsem původně nebyl rozhodnut, že ji přelouskám, ale „odpich“ na začátku vás získá. Pan Peter Blood je lékař a zdánlivě nic nebude nepravděpodobnějšího, než to, že se takto vydá na dráhu karibského piráta, ba kapitána, ba vůdce loďstva. A přece se to stane! Sabatini to navíc předvádí graciézně, s relativní věrohodností. Jako hoch jsem navíc ani náhodou netušil, jak důkladné předcházely románu rešerše. A že ano! Sabatini byl fakticky také historik, psal i literaturu faktu a Blood, ten sice nikdy nebyl, ale Bloodovy vzory se měly k světu víc než čile!

Sabatini napsal do své smrti v roce 1950 na padesát knih i her a jeho vůbec první próza Rudá maska je už z roku 1898. Podobně jako Emilio Salgari byl Ital, ale ve svém případě jen po otci. V Itálii se narodil, nicméně matčin tatínek ho odvezl do Anglie. Není bez zajímavosti, že byli oba rodičové operní pěvci.

Sabatini v letech 1900-1940 velmi tvrdě pracoval, a přece mu nebe neodpustilo pár osobních tragédií. Přišel postupně o dva syny. 1. dubna 1927 umřel při autonehodě jeho jediný vlastní syn a čtyři roky nato se spisovatel rozvedl s Ruth, dcerou liverpoolského obchodníka, a odstěhoval se z Londýna do města Clifford v Herefordshire; roku 1935 se oženil podruhé. Vzal si švagrovou, která byla předtím chotí bratra jeho první ženy, měla už syna a tenhle nevlastní Sabatiniho syn zahynul roku 1940 při leteckém neštěstí přímo v blízkosti jejich domu.

Sabatiniho román Captain Blood: His Odyssey vyšel prvně roku 1922 a předlohy kapitána Blooda jsou asi tak dvě. Pro vlastní úvod jde o chirurga Henry Pitmana, jenž koncem 17. století ošetřil kteréhosi protistátního rebela, byl za to souzen a stal se trestancem na Barbadosu, odkud uprchl s piráty.

Druhým je slavný kapitán Henry Morgan. Už roku 1920 napsal Sabatini o Bloodovi svou první povídku pro časopis Premier Magazine a následovalo sedm dalších. Staly se základem románu. Podle Sabatiniho byl Peter Blood irského původu, ale praxi vykonával v Somersetu. Historickou realitou je bitva u Sedgemooru a vynechám detaily tzv. Monmouthova povstání, ale snad je jasné, že je-li lékař pravý lékař, ošetří jak Ukrajince, tak Rusa, a jak Monmouthova povstalce, tak vládního vojáka. Peter tak jednal poté, co si jen odskočil od zalévání muškátů v městečku Bridgewater, a bohužel se to nepotkalo s pochopením, i stal se další obětí dotyčné vzpoury proti anglickému králi Jakubu Druhému (1685). I když se původně vůbec nikam míchat nechtěl.

Ale zamíchal se. Je zatčen a souzen za velezradu a má jediné štěstí: Jakub změní trest oběšením v deportaci do kolonií.

Na Barbadosu Blooda koupí plukovník William Bishop a hle, je tu ústřední padouch padouchů, jenž má navíc půvabnou neteř Arabellu. A jak to asi dopadne, tušíte, ale pozor, Bishop by Blooda neudělal svým lékařem, kdyby nebyl Peter coby chirurg výrazně lepší než ostatní barbadoští doktoři.

Historickou realitou je pak španělský útok na město Bridgetown, který využije Blood k útěku. Nebude přece Bishopovi dál poklonkovat, i když své povolání-poslání ctí. Ale ctí taky Korunu a s uprchlíky dobude španělskou loď, kterou přejmenuje na Arabellu. Stanou se - i díky Bloodově schopnosti vyjednávat - nejschopnějšími piráty Karibiku a fungují jako bukanýři, anžto anglické lodě šetří. Někdy i ty Francouze, ale je nikoli dlouho. Právě před jejich útokem zachrání Blood nakonec Jamajku; a poněvadž Brity vážně šetřil, po dalším převratu dostává milost - od Jakuba III. Oranžského - a je na Jamajce jmenován guvernérem po už pokořeném Bishopovi. Sice je fakt, že plukovníkovi gentlemansky odpouští (i když ho předtím Bishop předlouho lovil jako psa), ale není sporu, že získá srdce jeho neteře.

Stojí za úvahu, nakolik by zůstal nyní stoletý bestseller v paměti nebýt rozvoje hollywoodského průmyslu. Málo? Legenda by zeslábla. Ale už roku 1924 vznikla němá filmová verze a roku 1935 se doktorem Bloodem stal sám Errol Flynn. V letech 1950-1952 následovaly ještě filmové verze dalších dvou dílů a téma se na moment vyčerpalo, ale roku 1962 přišel do biografů Syn kapitána Blooda. Nová verze Odyssey vznikla v koprodukci Ruska a Francie roku 1991: z nějakého důvodu Blood byl či dál je populární v Rusku.

Jak si ověřili již Roman Polanski (film Piráti) nebo Renny Harlin (Ostrov hrdlořezů), pirátské snímky na plátně často selžou. Čím to je? Asi propastí mezi legendou a realitou. On i ten Divoký západ byl jiný, než nám předkládá většině westernů, ale u pirátů volá rozpor mezi dodatečným sněním a někdejší hnusnou realitou do nebe. Je markantní. A protože filmy ani nechtějí předvádět ryzí realitu a diváci o ni taky nestojí, ve své většině, bývají scénáři pirátských filmů pitomé pohádky. Selhávaly dlouho i trikově a k jedinému průlomu došlo až sérií Piráti z Karibiku; ale i ta je vlastně pouze přetavenou „horskou dráhou“ z parku Walta Disneyho, a kdyby zde nebylo fantasy charakteru a účasti Johnna Deppa, zkolabovala by i tahle řada již po druhé části.

Ale Raphael Sabatini nekolaboval a naopak byl extrémně pracovitý. Psal po úspěchu s Bloodem další a další povídky a odehrávají se v různých momentech jeho kariéry. Celkem sedmnáct těch příběhů tvoří dnes knihy Kroniky kapitána Blooda (1931) a Štěstěny kapitána Blooda (1936), ale trilogie nezastiňuje některá další Sabatiniho díla a dokonce vznikl román, který pirátskou pohádku přebíjí. Je jím Scaramouche.

Můžeme se teď i hádat, zda Fancouzskou revoluci vytěžil lépe literárně skvělý Příběh dvou měst (největší Dickensův bestseller) anebo Červený Bedrník baronky Orczyové (taky stojí za to), ale odpověď zní ve skutečnosti následovně. Nejlépe vytěžil krvavé roky šílení Scaramouche, prvně taky zfilmovaný už za němé éry, přičemž zvuková verze (1952) se Stewartem Grangerem pak zahrnula jednu z vůbec nejdelších šermířských scén, co kdy byla natočena.

Pan „Scaramouche“ je původně intrikán z commedie del´arte a Sabatiniho cynický právník Andre-Louis Moreau z Bretaně má dostávat na jevišti jeho roli, ale to zprvu netuší. Ani ho nenapadne, že se stane skvělým šermířem a revolucionářem, ba politikem, a že bude jako politik s to i změnit stranu. To celé si na začátku příběhu Moreau neumí představit, jako si ani chirurg Blood nepředstavil, že povede flotilu a ovládne Jamajku!

Morea miluje vlastní sestřenku, s níž vyrůstal, a varuje ji poněkud před bohatým aristokratickým nápadníkem, jehož nazývejme Markýz. Hajný téhož Markýze odstřelí jednoho pytláka, nu, a tím se vše uvede do chodu, anžto právě menší příčiny (ale ano, je to vražda) mají občas giga-následky.

Mrtvého se zastane nejlepší Moreauův přítel Filip, ale Markýz ho zabije ve vyprovokovaném souboji, za kterým jsou i obecnější obavy z Filipovy výmluvnosti a značné tendence i schopnosti burcovat lid.

Moreau přísahá, že přítele pomstí. Navzdory tomu zůstává dosud cynikem a revoluci nevěří. Jenže si dá úkol pokračovat v přítelově „díle“, jehož směr vnímá jen emotivně a intuitivně. Nastává nejzajímavější moment knihy.

Zatímco okolí považuje Moreauova právníka se samozřejmostí za „soudruha“ aristokratů, on se v roli zesnulého, milovaného Filipa vydá na velké shromáždění v Rennes a prosloví tam pádný projev, při němž brilantně užívá argumenty zavražděného, aniž by jim ještě věřil. Možná už jím ale pronikají. Je to zatím hra a součást - až sebevražedné, šílené - pomsty, která musí být takto široce vykonána. Ale vnímatelé v davu situaci nechápou, nic netuší a jen si jsou vědomi, že předchozí mluvčí byl zavražděn. Moreau burcuje i v Nantes a de facto podnítí revoluci. Musí se skrýt a využije k tomu kostým zlého intrikána Scaramouche u kočovných herců. Daří se mu tam i jako dramatikovi! A sice se dokonce úspěšně zasnoubí se dcerou šéfa souboru, který na něj žárlí, ale ona dá přednost Markýzi alias mrzkému potlačiteli povstání v Rennes. Stává se jeho milenkou.

Teprve ve třetím dílu absolvuje Scaramouche akademii šermu v Paříži a má talent, takže vyvine vlastní styl, který prosadí i jako celou „osnovu“ školy. Někdy počátkem Francouzské revoluce je šéf této akademie zabit při pouličních nepokojích a Moreau jeho školu šermu zdědí. Prosperuje a zasedne roku 1779 v lavici i jako politik. Markýz proti němu co proti republikánovi sice neustále vysílá provokující ho šermíře, ale ty Moreau bez problémů zneškodňuje. A pak… V duelu raní samotného Markýze, ale nezabije ho.

Sám je člen Národního shromáždění, zatímco Markýz je kontrarevolucionář. Ale vynechám další zápletky a dodám jen, že je Markýz, jak se odhalí, Moreauovým otcem. Scaramouche mu tudíž umožní uniknout přes hranici a on vstoupí do služeb Rakouska. Ale i Moreau prchá z Paříže a šťastně si vše vysvětlí se sestřenkou.

První větu této slavné knihy „narodil se s darem smíchu a pocitem, že je svět šílený“ nechala Sabatiniho žena vyrýt po jeho smrti do švýcarského náhrobku.

Kapitán Blood se zastává milované Arabelly:

Arabella Bishop and Captain Blood 1/4 - YouTube