V září 2026 vyšla sbírka patnácti povídek Emila Trévala (1859-1929) Vyvrácené duše. Autor se narodil na Slovensku (Prešov) a byl v letech 1919-1927 vrchní zdravotní rada na Žižkově. Předtím pracoval (od roku 1883) jako lékař. Hodně psal a mezi jeho vzory byl Ibsen (1828-1906) nebo Dostojevskij, zesnuvší, když bylo Trévalovi jedenadvacet (1881).

Jedna z prvních jeho sbírek se jmenuje latinsky Mixtum Compositum (1899), psána je ale česky.

„Tréval naturalisticky popisuje utrpení těžce nebo smrtelně nemocných, fyzická postižení, psychická traumata a úchylky, deformovanou sexualitu a deviantní chování,“ shrnuje editor souboru Vyvrácená duše Emil Boček a nijak nepopírá, že si Tréval nejčastěji vybíral náměty, které lze dodnes vnímat jako „senzační“.

Jeho díla nezřídka obsahují drastické scény a efektní popisy halucinací, přeludů či děsivě bizarních snů, vyvolaných psychickou poruchou. Charakteristický je u něj ironický odstup. Napsal i romány, například Bakchantštiny oči (1928) a Na prahu Kanaánu (1919), lepší nebo spádnější jsou ovšem jeho kratší texty. Petr Boček mohl do nové knihy zahrnout jen část, ale obsáhle cituje z dalších v doslovu. Polární hvězda (1908) je o herečce, jejíž touha po dokonalostí získá patologické rysy. Nehraje-li, permanentně studuje povahové typy a některými jsou milenky jejího manžela, které sama přivádí. „Dnes jsem podrobila výslechu pokusné zvíře číslo sedm, rusovlasou Jožu Nemelkovou, typ Messalina,“ zaznamená si. „Její muž je advokát, sám ji k nemravnému životu svedl, ale ona úzkostlivě dbá na decentní společenské formy.“

Poznámky produkující dáma užívá takřka jako vamp anebo „systémem démona“ osoby ve svém okolí na podivné „pokusy“, a když to její manžel pochopí, nepříliš pravděpodobně jí zatouží „vypálit oči a zchromit ruce“, po čemž se - ještě nepravděpodobněji - rozhodne ji odpravit, i čteme: „Koupil jsem si browning a vymyslil záminku, abychom si vyjeli do Stromovky.“

Roku 1912 napsal Emil Tréval „incestní“ alpské romaneto Dcery Lotovy, kde je Lotem ovdovělý penzionovaný major. Má zmrzačené dcery (jednu jednookou) a nemanželského syna Volfiho. Nedopadne to vůbec dobře a dívčí ratolesti se jej rozhodnou znásilnit.

Petr Boček nevpravil do svého svazku ani další prózu Jasnozřiví (1920), brilantně líčící příznaky vzácného Cotardova syndromu, kdy postižený věří, že umřel. „Měla pocit,“ píše Tréval, „jako by žila jen polovinou člověka a stranu měla prázdnou, takže tam čekala doplněk, zatímco druhá její půle se odhmotňovala a jednotila s duchovností vůkol.“

Skupinu Trévalových próz představují zasvěcená vylíčení všelikých utrpení propojených s tou či onou chorobou a např. Motto Perpetuo (1903) je o souchotinách dívky, marně zamilované do lékaře, který k ní taky cosi cítí, ale tutlá to. „Byl kdysi příliš zbabělým milovat duši, protože byla v chorém těle,“ ukončuje Tréval - po smrti nebožačky - povídku. V jiné, nazvané Císařský řez, způsobí porodní bába smrt rodičky. I zde přichází lékař, který by titulním úkonem ještě mohl zachránit nenarozené dítě, ale neřeže. Proč? Má pocit, že by dítě v nuzných poměrech až moc strádalo. V dalším textu Jaromírku, kde jsi? se octneme přímo v palbě, a to s obvazištěm Červeného kříže. Je to masakr a jenom polní kurát Bambura přežije, i když těžce raněn. „Víc hmatem než zrakem spočítal jedenáct vstřelů… Oba kolenní klouby byly roztříštěny a ohledávající prsty se měnily ve žhavé uhly. Pokusil se rozepnout kamaše a dva tři knoflíky našel: už dál nemohl, byly vmáčknuté do masa a při každém jako by vypačoval zub z čelisti. Z nohou zbývala beztvárná, krví a třískami kostí a cucky hadrů promíšená kaše.“ Na klasickém „území nikoho“ pak Tomáš Bambura bilancuje dosavadní život a Boček zaregistroval podobnost s prózou Vsevolada Michailoviče Garšina (1855-1888), přeloženou do češtiny Vilémem Mrštíkem, jejíž hrdina ale - na rozdíl od Trévalova - přežije.

V povídce Silnější než milování (1899) se morbidní, ale bezesporu zkušený autor projevuje opět i jako dekadent a určitě co nejnezřízenější naturalista. Lékařem Jelcem milovaná Nastasja umře a on ztratí víru ve vědu, která ještě neumí (a tehdy určitě neuměla) ani zmírnit utrpení pacientů, natož aby zachránila život. Já sám… Teprve po váhání cituji (už Petrem Bočkem vybraný) úryvek povídky, již editor do výboru nakonec ani nezařadil. „Vše jemné, produševnělé a ženské zmizelo a tupá bezvýraznost prostírala pouště na zničeném obraze bývalé skvělosti… Nastina ústa blekotala nesrozumitelné zvuky, smála se surovým hrdelním řehotem a vyrážela skřeky hladového páva anebo nečlánkované ryky hluchoněmých. Z úst jí bez ustání tekly sliny… Položil jí ruku na čelo. Neladný skřek byl reakcí na jeho laskání. Vzal na kost vyhublou ruku, líbal ji. Zavíraje oči k ní vášnivě přilnul. Ovanul ho zápach jako po umrlčině. Zvedli Nastu a ležela na zbytcích pečeného kuřete. Zapomněli je pod ní. Zahnívaly.“

Trévalova novela Maia (1901) líčí osud bisexuálního Artura Vesnického. Hrdiny novely Co zabíjí! (1909) je psychotická Lucy, jejímž chotěm je puntičkářský císařský rada Alexius Plohn. Lucy se ve finále vrhá do Dunaje a její motivaci sice Tréval nastolil taky puntičkářsky (až geniálně), ale navzdory tomu zůstane normálnímu člověku nepochopitelná.

Odporná je titulní Matka (1906) ze stejnojmenné povídky, když před dětmi a pro jejich údajnou nezvedenost opakovaně předstírá sebevraždu skokem z okna. Tréval se rovněž hodně vracíval k myšlence eutanazie a - konečně - připojuji aspoň pár příkladů příběhů z naší právě vydané knihy, kde dominují z editorova rozhodnutí duševní poruchy.

V povídce Nezhojitelní (1899) utrýzní zohyzděnou hluchoněmou ženu „s umrlčí hlavou“ vlastní sestra. V příběhu Jeho jediné úspěchy (1884) se umírající lékař teprve dozná k vraždám. Třeba zabil dělníka, kterému vlak rozdrtil nohy, a rovněž „pro jeho dobro“ odpravil nakažlivé, dušeně postižené dítě. Tváří v tvář smrti se ani zdaleka za zločiny nekaje a obé má naopak za největší profesní úspěchy. V textu Eutanázie (1904), na který mě, myslím, prvně upozornil kolega a lékař-spisovatel Václav Gruber, se mladá hrdinka rozhodne pro dobrovolnou smrt právě před svatbou a „eutanázii“ zvažuje i pětatřicetiletá šlechtična z vily u Ženevského jezera „zčernalá v důsledku léčby stříbrem“ (Smrt markýzy Valerie, Národní listy 1891). Životu rovněž uniká medik Kajetán v Labutí písni (1924) a je otázka, zda zbytečně, protože se zrovna stával chirurgem a umírá „jen“ kvůli syfilidě. Hrdinou Sadismu (Zlatá Praha 1911) je zvrácený poštovní oficiál. Text Šiva (1919) představuje příběh manipulativního advokáta, pronásledovaného přeludem černající ruky. Muž zemře a jeho syn Edgar si čte bez mrknutí oka v jeho zápisníku, než ho spálí. Je tam mj. doznání k vraždě otcovy sestry, a teprve před smrtí právník božstvo Šivu označí za svůj životní omyl, aby se pošetile ptal: „Kdo je tedy pravým bohem?“

Vesnickým Richardem III. (1930) je každopádně sexuální predátor Jan Kumpán, zmařivší řadu životů, a stejnojmenná povídka upoutá postřehem, že (klidně) můžeme podlehnout právě prokletí, které sami zlovolně vyřkneme. Próza Simonie (Květy 1911) není o jakékoli Simoně či Simonii, nýbrž o (tak zvaném) svatokupectví, a faráře tu pronásleduje přízrak démonického biskupského ceremoniáře, který zaživa podvodně „šantročil s farami“.

Už vyloženě fantaskní Koření života (1929) se pokouší vyřešit problém vymazávání temných vzpomínek a jiný příběh Útok života (1913) líčí - očima zešílevší manželky - despotického spisovatele Erasma Jíru. V Harakiri (Zlatá Praha 1911) mění vypočítavá žena dobráckého poštovního úředníka Josefa Frýse v nenávistnou bestii; ale nejrozsáhlejší (stostránkovou) prózou Bočkova výboru zůstane Zelené blaho (1912), které - poněkud - připomíná dílo Ladislava Klímy. Emil Tréval tu představí bohatého, intersexuálního vivisektora Diavola, vraha, provázeného epileptickými záchvaty a četnými dalšími neurologickými problémy a je to Veronal, co u něj vyvolává stavy „zelené“ euforie. Lodní finále mezi Diavolem (malinko připomínajícím Klímova Sternenhocha) a jeho - životem znuděnou - partnerkou Mínou je panoptikální, ale působivé. Trévala je, pravda, lépe srovnat s Jaroslam Havlíčkem (1896-1943).

Samým závěrem objevíme na místě potenciální šestnácté povídky zábavnou (ale i šokující) reportáž z prohlídky blázince, „vystřiženou“ ze zmíněné knihy Mixtum Compositium, a jejím úvodem Tréval dí: „Laskavý čtenáři, podej mi ruku, abych tě jako Virgil Danteho provedl hrůzami tábora trosečníků, duševních bankrotářů anebo dočasně ze zdraví vyšinutých existencí. Učených výkladů si, slibuji, nechám pro sebe a nenajdeš ani zmínky o všedních a tuctových jevech, jaké vídáš na ulici nebo v hostinci. Přijmi jen pár markantních obrázků a… vale.“

Pro někoho překvapivě psal Emil Tréval i humoristické texty. Dokonce je autor divadelních komedií jako Zahučaly lesy nebo Nevysloveno, dramatu z polsko-židovského prostředí Válka bohů (1908) a her Habsburg (1925), Krédo (1912, o odepření vojenské služby) či Tiberius, tu dokonce uvedlo roku 1914 Národní divadlo. Napsal i knížky Duši za duši (1918), Pomsta svatých (1920) nebo Vyhnaní synové Evy (1929) a bez zajímavosti není, že byla spisovatelkou (a někdy jeho spoluautorkou) i Trévalova manželka Zdena Walterová, rozená Kárnetová (1877-1961), s kterou vytvořil knihy Vlasy královny Bereniky (1921) a Ozvěny z hor (1925).

Ve svých časech se těšil uznání a nikdo nepopíral jeho schopnost věrné psycho-charakteristiky komplikovanců stojících „mimo dobro a zlo“. Tréval ukazuje možné úzkosti a dilemata lékaře staré doby, ale možná je s podivem, že toho napsal tolik. „Spisovatelství je neštěstím a žádným vyznamenáním,“ postřehl totiž už začátkem první světové války. „Nevděčná otročina, vysilující a… jak podceňovaná! Každý kupčík s papírem, každý sazeč, zmohši se na tiskací stroj, hraje si na vašeho chlebodárce, a má-li podnikatelského ducha, bohatne z ducha vašeho, a padnete-li na hloupého, je vaše věc u něho pohřbena. V každém případě pak spláčete nad malým výdělkem… Rozpočtěte si den a uvidíte, že honoráře neobnášejí ani tolik, co dostává přidavač u zedníků. Umění je žebrotou a zlaté dno tady nemá ani řemeslo. A ještě pak plaťte daně z příjmů.“

Emil Tréval: Vyvrácené duše. Sestavil a doslovem opatřil Petr Boček. Obálka je obraz Enriqua Simoneta Lombarda (1890). Sbírku patnácti povídek a jedné reportáže (včetně rozsáhlejšího titulu Zelené blaho) vydalo jako dvanáctý svazek edice Tajemnosti nakladatelství Carcosa - Tatiana Žáčková. Praha. 2026. 392 stran.

Vyvrácené duše - Emil Tréval, Petr Boček (ed.) | KOSMAS.cz - online knihkupectví