Knihu Velká tajemství Prahy napsal David Černý, je plná barevných fotografií a také prastarých kreseb města. Symbolizuje dosti dokonalou moderní pragensii. Kouzlem, které těžko vysvětlíte, se autorovi daří pojednat o ne úplně profláknutých „tajích“ metropole, a přece máte s knihou v rukou pocit, že jste pořád jaksi u meritu tohoto světa.

Nakonec jsem pochopil, že je to - vedle výběru témat - asi tím, co všechno dokázaly zarámovat ony obrázky a fotografie. I klasické výseče Prahy působí, jako by zabírány nově a poprvé… Na druhé straně je slovo „tajemství“ v titulu spíš drobný reklamní trik (aniž by mi to osobně vadilo) a dejme tomu na ateliérech Barrandov je stěží tajemné, že je založil strýc Václava Havla na vyvýšené planině za Děvínem.

Víc než taj Prahy to byl veliký sen Miloše Havla a ona vize dokázala před devadesáti lety generovat jak mondénní čtvrť, tak českou variantu hollywoodské filmové horečky. Ale jedno tajemství mě napadá. Jak možné, že má slavnostní první kopnutí do země při stavbě Barrandova datum 23. 11. 31 a regulérně se zde točil film už 25. 1. 33? Jak to stihli?

Jednalo se, mimochodem, o Vraždu v Ostrovní ulici, a tedy tajemství plně s Prahou spjaté.

Žádnou velikou záhadou však není, že se stavitel Václav Havel (Milošův bratr) inspiroval pro zdejší terasy sanfranciským Útesovým domem, a bych raději napsal, že opojení vyprchalo konfiskací „válečné kořisti“ (1939), ale reálně se filmovalo velmi pilně a občas i radostně také pod taktovkou doktora Goebbelse.

David Černý má v knize i obří leteckou fotografii větší megalomanie, a to Strahovského stadionu, jehož čtvrt milionu míst ho dostalo na první příčku mezi stadiony na Zemi. Před sto lety rostl pro sokolské slety a prvně se Sokoli slétli do jeho útrob 4. července 1926, je to 99 let. Roku 1938 navštívilo protiválečný X. slet už 2, 3 milionu diváků a na Rolling Stones přišlo na stejné místo 110 tisíc lidí (1990). Odpárat pláni však nelze, že zde bylo za války shromaždiště pro židovské transporty.

Dnes má stadion pronajatý fotbalový klub AC Sparta a není sporu, že by se tam vešlo devět fotbalových hřišť. Z určitých důvodů je jich ale „pouze“ osm.

David Černý není ovšem opěvovatel podobně mohutných staveb, takže má v knížce zrovna tak kapitoly o Tonce Šibenici, fousaté svaté Starostě z Lorety (fotografoval ji osobně), Jezulátku z kostela Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici na Malé Straně, vystaveném od roku 1628, nebo o porodnici U Apolináře - na kopci Větrově -, ve které se za rok narodí okolo 4600 dětí. Zkoumal i Libeň, Karlín a Smíchov, nebo vltavské vodárny a ostrovy, a tady by tajemství mohl být následující chyták: u Braníka je oficiálně nepojmenovaný ostrov, jemuž se lidově říká Branická Borta nebo „Hostrov“, a já jsem tam nikdy nebyl, takže bych samozřejmě odpověděl, že pražské vltavské ostrovy začínají teprve Císařskou loukou, (skutečnou a nestrahovskou kolébkou českého fotbalu) a končí na severu Císařským ostrovem mezi Trojou a Stromovkou. Vida, přesné to není, a ohledně té Louku smím citovat: „29. března 1896 se tady odehrálo první derby Sparta-Slávie a rozhodčí uznal Spartě po závěrečném hvizdu gól. Podle tehdejších pravidel ale museli jeho regulérnost schválit oba kapitáni a Slávista váhal. Týmy se následkem toho rozhádaly a věčná nevraživost byla na světě.“

Závěrem ještě něco o (asi 16 metrů vysokém) Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí, který byl postaven naposled před pěti lety, ale původně už roku 1650 - na paměť vítězství nad Švédy. Strhli ho, jako známo, Žižkováci roku 1918, a to v pátý den po vzniku Československa, a zničena tím byla ručička slunečních hodin, podle kterých se dalo určit poledne. „Pražský čas“ je totiž roven stínu sloupu, který v pravé poledne zakryje poledník vyznačený do dlažby, a stejné poledne bylo určující pro Prahu jako takovou.

Davida Černého, který je pouze jmenovcem celkem známého extravagantního výtvarníka, vyfotografovala pro dvanáctou stránku knížky Klára Hášová, a to před petrskou zvonicí. Jestli správně počítám, připravil už David o pražských „tajemstvích“ ve stejné úpravě sedm knížek a pouze jedna je většího formátu. Na zadní straně tohohle posledního svazku se autor ptá, zda víme, kdy naposled v Praze zamrzla Vltava, což je tudíž také jisté tajemství. Stalo se to roku 1956 a předtím se to dělo ne každoročně, ale s malými výjimkami asi každý pátý nebo čtvrtý rok. Brusle jste chrabře využili a netlely. Ale občané z Podolí prý někdy odmítali jet na šlajfkách ještě i domů z práce, protože je to přece proti proudu do kopce; takže radši využili tramvaj.

Rychlobruslařský ovál býval mj. mezi železničním a Palackého mostem, kde zůstával tok nejklidnější, ale jinak hokejových hřišť a hřišťátek všude dost, a to nejen pod Vyšehradem. V přístavech zamrzlé lodě sloužily jako osvěžovny a tohle se nikdy nevrátí, ale s globálním oteplováním to, říkejte, co chcete, nic společného nemá. Pochopitelně jde o vliv vltavské přehradní kaskády.

David Černý: Velká tajemství Prahy. Vydala Grada Publishing. 128 stran.

Velká tajemství Prahy - David Černý | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví